e-shop Žít s přírodou | Rajské zahrady | užovka červená | nejlevnější doményDobré bydlení | Plants For A Future
 
 

 
 
 
 
 

 

Monika Vorálková: Krev Nejmocnějších

Argrand byl napaden! Warggové, zrůdné bytosti noci, zničili nejen sídlo, ale také celý dosavadní život aboretky Nayry. Dívka zvyklá na pohodlí hradu je nyní nucena utíkat divočinou. Zůstal jí jenom její poslední přeživší strážce Valaan. Společně s warggy se probudilo zlo spící tak dlouho, že na něho většina lidí zapomněla. Pohlcuje svět a jedno panství po druhém utápí v krvi. Touží po prastarém krystalu, jehož poslední úlomek skrývá právě Nayra.
     Dívka je se svým strážcem vržena do víru děsivých událostí, v nichž bojuje nejen o holý život, ale také o osud celého světa. Na válečném území plném démonických stvůr musí křehká Nayra porazit mocného soupeře z dávných časů, a především musí bojovat sama se svými slabostmi a city. Z tohoto boje vyjde navždy změněná, stejně jako svět kolem ní. Není cesty zpět.
      Autorka rozehrává epický příběh balancující stylově mezi Pánem prstenů a Písní ledu a ohně, přesto si drží jistý punc originality. Její svět je kouzelný i děsivý, přesně v těch správně odměřených dávkách.

 1. vydáni, 04.2017, 430 stran, brožovaná, 115 x 166 cm, doporučená cena 288 Kč
ISBN 978-80-906481-4-2

Ilustrace Roman Koňařík
Ilustrace mapy Monika Vorálková

Grafická úprava obálky Roman Koňařík

Profil na Databazeknih.cz
Profil na ČBDB.cz

 

Knihu lze koupit za zvýhodněnou cenu 202 Kč
na e-shopu Žít s přírodou
 

Odkazy na recenze na webu

...

Ukázka z knihy

Prolog

 

Ticho. Tíživé a děsivé. Ticho na místě, které bylo známé, a přesto se tolik lišilo od toho krásného a vznešeného sídla, které Nayra kdysi navštěvovala. Zbyly z něj jen rozvaliny, ubohé a zchátralé. Tak nepatřičné oproti sídlu krále Mirama Oretheie, kterým bývalo ještě v nedávných měsících.

Ticho. Plížilo se podél kamenných stěn. Obcházelo prostranství, na němž stála. Proplétalo se mezi divokými rostlinami. Přelétalo nad korunami starobylých stromů. Hledalo si cestu po zarostlých dlažebních kostkách, po nichž kdysi chodilo mnoho honosně oděných osob Argenu, jen ti nejvznešenější, honorace celého známého světa.

A přesto to nebylo pouze ticho, co bylo přítomné na tomto opuštěném, poničeném místě. Domov krále Mirama byl téměř zapomenut, zapomenut lidmi, ale neopuštěn jimi!

Jejich plíživé kroky neslyšela, ale zaslechla přerývaný dech. Zmateně se rozhlížela kolem sebe. Hledala jejich ohavné tváře, ty oči bez emocí, ty oči beze strachu a soucitu.

Dlaněmi křečovitě svírala šos své ušpiněné haleny. Srdce jí ohlušivě bušilo uvnitř hrudi. Ještě nikdy se tolik nebála. Ještě nikdy jim totiž nečelila sama. On s ní nebyl. Ten pocit bezbrannosti, bezradnosti a neúplnosti byl velmi zvláštní. Bála se o sebe, ale mnohem víc se strachovala o něho.

Prostranstvím se roznesl praskot. Nějaká nepatrná větvička zanaříkala pod dopadem jejich neobratných nohou. Za jejími zády se dal do pohybu nějaký kámen.

Zděšeně se ohlédla a přidušeně vykřikla. Byli tu! Pokřivení tvorové, kteří vylézali ze svých úkrytů, z rozvalin Miramova sídla. Pohybovali se velmi pomalu, plouživě a s námahou. Byli všude, desítky zkroucených a ozbrojených tvorů!

Dělilo ji od nich už jen několik kroků, od warggů a od smrti. Otřásla se zděšením a odporem. Chtěla volat o pomoc, ale měla pocit, že by ji stejně nikdo neslyšel.

Šero a nezvyklý chlad se snesly na studené kameny, na orosenou trávu, na koruny naříkajících stromů. Vítr je pročesával, cuchal a klátil. Ten chladný vítr ji tahal za vlasy a vysušoval slané slzy na tváři.

Nad její hlavou se zablýskla čepel. Rukama si překryla tvář v zoufalé snaze se zachránit. Rozvalinami se roznesl její vyděšený křik. Nikdo jej neslyšel.

 

 

Noční ticho v Argrandu

 

26. alhéna, měsíce dlouhých nocí, roku 1207, doba Čtyřvládí

současnost

 

Stále křičela, když otevřela oči. Křičela ještě chvíli potom, co si uvědomila, že se nenachází v rozvalinách Miramova sídla, ale v komnatě Nayry, aboretky Horgvudu, ve své komnatě.

Prudce se posadila, až se jí zatočila hlava. Srdce jí bilo jako o závod. Děs Nayru neopouštěl. Byl umocňován černotou všude okolo. Měsíc nesvítil, jen těžké mraky pluly po obloze a hrozily sněhem. Viděla je skrze okno, které vedlo na terasu. Okenní tabule byla pokrytá námrazou a chlad pronikal také do potemnělé komnaty.

Aby předešla třasu, oblékla se do rudého županu, který skryl celou její drobnou postavu do vlny a kožešin.

Snažila se myslet na pěkné věci, aby se zbavila vzpomínek na svůj sen. Ještě nikdy neměla tak živý sen! Dokonce ještě teď si nebyla jistá, zda to nebyla skutečnost. Všechny ty pocity a vjemy! A ty podivné bytosti! Ne, takové v Horgvudu nežijí, nikde v celém Viděnu nežijí. Nemohla to být skutečnost.

A přece…

Rozhodla se, že půjde za svou chůvou a přítelkyní Aretý. Pokud ji někdo dokázal uklidnit, byla to ona. Zrovna když si obouvala kožené boty, uvědomila si něco, co nebylo obvyklé. Podivné mrtvolné ticho!

Hrad, jakým Argrand byl, měl spoustu typických zvuků. Na nádvoří obvykle štěkali psi, sloužící měli spoustu práce i v noci, stráže na hradbách pochodovaly, střídaly se a hovořily spolu. Na všechny tyto zvuky byla Nayra zvyklá. Skutečně ji však uklidňovala jen jedna věc, přítomnost strážců přede dveřmi do její komnaty. Ať už se dělo cokoli, dva strážci vždy hlídali místnost, kde spal vládce aboretství a tím Nayra, dcera Herdreda Belómien, potomek slavného krále Mirama Oretheie, bezesporu byla. Ať už si o ní svět myslel cokoli, její právo bylo nezpochybnitelné. Stejně jako její příbuzní v ostatních třech aboretstvích i ona měla svou osobní gardu.

Pohlédla na zavřené dveře, šedivý obrys v šedivé stěně. Ve velice krátkých intervalech se za nimi strážci procházeli, aby neupadli do spánku, nebo aby jim chlad nepronikl do útrob těla. Když přilepila ucho na dveře, neslyšela vůbec nic.

Náhle se ozval za jejími zády podivně hlasitý šepot! Nayra nadskočila úlekem a prudce se otočila. V komnatě nikdo nebyl. Tím si byla jistá. Věděla, co vydává onen zvláštní zvuk. Hlas bez bytosti. Už jej kdysi slyšela.

Pomalým krokem se doploužila přes celou místnost až ke stolku, kde ležely všechny její cennosti. Vždy milovala šperky a drahé věci. Vždy se ráda parádila. A přesto ji nikdy nikdo nenazval krásnou.

Roztřesenou rukou otevřela víko šperkovnice, kde ve změti prstenů a náhrdelníků ležel šperk, který by za normálních okolností nevzala ani do ruky. Nebyl pěkný, nebyl snad ani cenný, ale bylo to dědictví, které se neopovažovala zahodit. Kdysi jej dal otec jejímu bratrovi. Tehdy Ebigenovi kladl na srdce, aby jej nikdy nesundával z krku, aby jej opatroval a byl mu pánem, protože vycítí slabou vůli, vycítí strach. Tak to tehdy aboret Herdred řekl. Tehdy také, když se otec loučil se svými dětmi a když opouštěl bezpečné brány Argrandu, Nayra poprvé slyšela onen kámen šeptat. Jako by aboreta Horgvudu varoval, jako by za ním volal své zlé tušení.

Nyní volal na Nayru.

Uchopila jej do ruky a nejistě si ho prohlédla. Šepot nebylo to jediné, co jej činilo živým. Malý kámen, který byl uchycen ve šperku z tortského kovu, byl tvořen odstíny rudé a černé. A právě tyto dvě barvy se postupně promíchávaly. Nayra cítila ve své ruce slabé tepání, jako když lidskými žílami proudí krev, jako když v nich pulsuje život.

Neznala jméno toho podivného kamene. Otec jí kdysi řekl, že není z Viděna, ale Nayra věděla nejméně ještě o třech stejných kamenech. Viděla je u svých příbuzných, u svého bratrance Dhýra a strýců Kérse a Reoha. Jednou, když byla ještě malá holka a nudila se při politických jednání, bavila se sledováním jejich gest, oděvů a hlavně šperků. Tehdy také vysledovala, že všechny tyto kameny, včetně jejího, dohromady tvoří celek. Pak však jednání přerušil bratrův vpád a ona se na to zapomněla zeptat, protože ji zatáhl do svých her.

Šperk se pomalu utišoval. Také Nayra se postupně uklidňovala. Přesto, aby dostála otcovu přání, si řetízek přetáhla přes hlavu a šperk schovala pod župan.

Pak už se plna odvahy vydala ke dveřím. Prudce je otevřela, jako by chtěla přistihnout strážce v dřímotách. Když se však ocitla na chodbě, dělaly jí společnost pouze dvě planoucí pochodně, chlad a ticho.

Nayra by se nejraději vrátila zpět do své komnaty a zamkla se na dva západy, ale pak si uvědomila, že není důvod ke strachu. Vykročila úzkou chodbou ke schodům, které vedly o patro níž. Tam by měla najít Aretý, tam už bude vše dobré.

Minula několik tapisérií, na nichž byly lovecké výjevy, prošla kolem prázdných dřevěných lavic a kolem okna, které bylo dokořán a pouštělo studený vítr do hradu. Nayra si ničeho z toho nevšímala a po točitém schodišti se vydala dolů.

Když se ocitla v prvním patře, obklopilo ji šero. Všechny pochodně už dohořely, kromě jediné, která plápolala na opačném konci dlouhé chodby. A právě v těch místech zaslechla tiché kroky.

„Kdo je tam?!!“ vykřikla. Hlas se jí zlomil strachem a zanikl ve tmě.

Nikdo se neozval. Kroky zněly stále blíž a blíž.

Nayra zůstala stát na místě, jako by jí neviditelné ruce bránily v pohybu.

Už jsem přece velká. Nebudu se bát. Nebudu se bát! Namlouvala si.

Náhle se z černoty před ní vynořil asi čtrnáctiletý chlapec. Znala ho od vidění. Pomáhal se špinavou prací v kuchyni.

Ale co dělá tady? Sem nemá povoleno vstoupit. A… co je to s ním?

Hleděla na drobnou, vyhublou postavu dítěte. Kráčelo s hlavou svěšenou, nohy za sebou téměř vleklo, jako by se ještě neprobudilo ze svého spánku. Ani nezaznamenalo Nayřinu přítomnost.

Když se k ní hoch doploužil, bez sebemenšího výrazu překvapení a následné úcty vzhlédl. Pohled jeho očí byl velice podivný! Nayra ještě nikdy neviděla tak ledové oči, tak černé a bez emocí, jako by nezrcadlily žádné pocity.

„Co tu děláš?“ zeptala se nadřazeným tónem, který uměla dokonale.

Chlapec na ni bez mrknutí dál hleděl. Nakonec jen pronesl lhostejným hlasem: „Zemřete.“

„Co?“ hlesla zaskočená Nayra.

Něco takového nečekala. Než na to však stačila patřičně zareagovat, chlapec ji se sklopenou hlavou obešel a plouživými kroky pokračoval chodbou dál.

Nebyla schopná slova. Pouze uchopila svůj šperk visící na hrudi, aby ho utišila, protože opět šeptal. Proč něco takového řekl?

Něž si mohla svou otázku zodpovědět, uslyšela podivný výkřik, následovaný nelidským chrčením. Prudce se otočila. Chlapec, který měl být zhruba pět kroků za ní, byl pryč. To, co stálo na jeho místě, nebylo lidské.

Mohla by přísahat, že je to stvůra z jejího snu. Její oči byly tím nejvýraznějším v celé tváři, přestože v nich nebylo vůbec nic. Nelemovalo je žádné obočí, jen výrazné nadočnicové oblouky, které působily, jako by je něco zpřelámalo. Všechny kosti tvorova těla vypadaly, jako by byly na mnoha místech zlámané.

Nezvykle hrbolatou holou lebku nekryly žádné vlasy či srst. Jediné, co připomínalo lidskou podobu, byly tvorovy uši, poměrně malé a nevýrazné. Jeho hlava seděla na křehkém kostnatém krku. Jeho páteř byla silná a vystupovala ze zad, jako by chtěla být vyrvána z těla. Zohýbala se k zemi, a ruce proto visely podél těla jako ruce opice. Byly silné, zakončené téměř lidskými dlaněmi.

Špinavá košile kryla hrubou kůži, místy vysušenou a místy naopak tlející, z níž sálal nepředstavitelný zápach. Nayře se zvedal žaludek.

Ucouvla před tím hrozivým zápachem a pohledem, až narazila zády o chladnou zeď. Ty černé oči… ty, které jako jediné vypadaly stejně jako nepřítomné oči onoho chlapce, ji hypnotizovaly. Dvě černá prázdná skla!

To není možné! To není on. Nemůže být. Co se to děje? Nayra chtěla křičet hrůzou, ale ty oči jí to nedovolily. Měla příliš velký strach.

Stvůra klidně stála na svém místě. I ve své nelidské zkroucenosti byla najednou vyšší než Nayra. Kdyby ten tvor neučinil pohyb rukama, vůbec by z jeho nehybné tváře nepoznala, že se k něčemu chystá. V jednom okamžiku zahlédla nějakou lesklou věc, snad dýku, ne, byl to kuchyňský nůž. Pak už tvorova pracka vystřelila a vymrštila zbraň do vzduchu.

Nayra stačila jen zděšeně zalapat po dechu.

 

 

Růže od Isifel

 

Bylo by příliš snadné podlehnout Smrti. Pokud je pravda, co se říká, že má tvář krásné Vérien, jistě by neodolala ani Nayra, kterou vždy a všichni považovali za příliš slabého člověka.

Vérien, dávný posel ze vzdálených koutů světa, se údajně ve svém bělostném šatu prochází po Neviděnu za Vlnovitými horami, tam, kde s ní nemohou kráčet živé bytosti. K umírajícímu natáhne svou bělostnou dlaň a s hřejivým úsměvem na tváři vyčkává. Nayřin otec její dlaň před krátkým časem uchopil a Ebigen ještě před kratší dobou. A Nayra? Od smrti bratra jen přežívala na tomto obludném světě. Snad by ani nechtěla odolat vábení kásné Vérien.

Cítila její dotek na své paži. Byl horký a křečovitý. Bolestivý.

Otevřela pevně sevřená víčka. Nehleděla do tváře Smrti, i když jí ta mužská tvář připadala stejně děsivá, neboť byla stažená v křeči.

Muž s ohlušujícím křikem pustil Nayru ze svého sevření a vrhl se na tvora, jehož nůž měl zabodnutý v levém rameni. Neměl prázdné ruce, třímal v nich velké kopí, které si velice snadno našlo svůj cíl.

Tvor nestačil utéct, nestačil se bránit. Chroptěl na zemi, ke které byl kopím připoután. Muž z něho vytáhl zbraň a bodl ještě jednou do srdce. Alespoň se domníval, že mají warggové srdce tam, kde jej ukrývali lidé.

Ticho. Utichl smrtelný zápas tvora i šepot šperku.

Nayra hleděla na neznámého muže ještě stále vyděšená a zmatená, ale postupně jí začínalo docházet, jaké měla štěstí. Kopí a plášť. Stál před ní jeden z jejích strážců. Neznala je jménem, ani dle tváře. Nikdy nestála o bližší seznámení. Byla si však jistá. Kopí v Argrandu nosili pouze strážci, níže postavení. Stejně tak nosili plášť s vyšitým znakem Horgvudu, velkou růži ardreu. Už léta nespatřila skutečnou růži ardreu. Matka ji velice milovala a po její smrti na ni otec nesnesl pohledět. Zakázal do Argrandu růže od břehů blízké Isifel přinášet.

Přestože Nayra věděla, že by měla svému strážci poručit, vyčkávala. Nebyla schopná rozhodovat. Jen hleděla na krev na hrotu kopí, na neohrabané pohyby strážce, když se pokoušel vyndat nůž ze svých zad, na jeho bolestivé zkroucení, když se mu to podařilo.

Strážce se k ní po nepatrné chvíli přemáhání bolesti a slabosti otočil a ukázal znovu svou tvář. Byla poměrně mladá, přibližně ve věku nebohého Ebigena, kolem pětadvacátého roku. Pokrýval ji hustý plavý vous, velice světlý, jako by byl prozářený sluncem. Stejně zářivé vlasy obklopovaly plné bledé tváře, v pocuchání sahaly až k mohutným ramenům pokrytým kroužkovou zbrojí a kontrastovaly s cípy levandulového pláště.

Do modrých očí strážce byl uklidňující pohled, přestože se mračily. Mračily se na Nayru, když vážným hlasem proťal tíživé ticho: „Nejmocnější paní, jsem Valaan z Dirítu. Sloužím pod nhyrem Farhandem čtvrtým rokem. Jsem váš oddaný strážce.“

Čtvrtým rokem? To by vysvětlovalo, proč nevlastní meč. Je u strážců pouze krátce, blesklo Nayře hlavou a ihned v ní vzrostla nedůvěra. Na druhou stranu byl velitel strážců známý svou pečlivostí. Takže pokud si tohoto mladíka vybral, musel být schopný.

Strážce Valaan si zachovával náležitý odstup. Při svém představování se dokonce uctivě poklonil, přestože byl jinak celý svět vzhůru nohama.

„Co se to děje? Kde jsou všichni strážci? Co to bylo za bytost?“ vypravila ze sebe tichým hlasem Nayra.

„Warggové… Přišli s nocí… Vynořili se z podzemních chodeb. Nikdo je neviděl přicházet… Jsou všude,“ zachraptěl Valaan. Evidentně se mu hovořilo těžce, přes bolest a ztráty.

Tak takhle vypadají warggové? Přemýšlela ve svém zmatení Nayra. Znala jejich jméno, znala historii své země. Před sto lety za vlády krále Mirama Oretheie s nimi celý Argen sváděl nekonečné boje. Tehdy zaplavili Viděno. Ale nakonec byli poraženi a Nayra se domnívala, že vymřeli. Už tolik let se ani jeden wargg neukázal! Proč se vrátili? Co po nás chtějí?

„Ale…,“ hlesla Nayra. „Proč neslyším hluk boje? Kde jsou mí lidé?“

„Nejmocnější paní,“ začal vyhýbavě Valaan, „nevím o nikom, kdo by přežil.“

Nayra se zapotácela. Podlomila se jí kolena.

„Musíte jít se mnou. Musím vás co nejrychleji dostat z hradu. Brzy sem přijdou další… Prohledávají každý kout.“

Nayra potlačovala hysterický pláč, ale slzám zabránit nedokázala. To není možné! Nemohou být mrtví. Aretý, moje Aretý!

Valaan už na nic nečekal. Chytil svou paní za paži a vlekl ji tam, odkud se před okamžikem vynořil on sám.

Nayra se nechala vést chodbami a zákoutími hradu. Nemyslela na nic jiného, než na tu hrůzu kolem. Za každým rohem čekala wargga. Ale strážce byl opatrný. Postupoval po temných chodbách s jistotou, věděl přesně, kam má jít. Před každým rohem se zastavil a než vykročili dál, opatrně se za něho podíval.

Vypadalo to, že se není čeho bát. Hrad byl pustý. Minuli už několik rozbitých a pootvíraných dveří, za nimiž viděla pouze prázdné pokoje, stopy zápasu, poházený nábytek a rozbité věci.

„Kde jste se celou noc ukrývala?“ otázal se jí Valaan, když obezřetně prohlížel cestu před nimi.

„O ničem jsem neměla ponětí. Já jsem si vzala něco na spaní. Nic jsem neslyšela. Já… Nechápu to. Strážci byli pryč. Probudila jsem se a nikoho jsem nemohla najít. Pokud jsou všichni mrtví, nechápu, že jsme nenarazili ještě na jediné tělo. Jsi si jistý, že je má společnice mrtvá?“ zeptala se celá udýchaná.

Valaan se zastavil před dalším rohem, teprve až se za něho podíval, odpověděl své paní. Hovořil opatrně, jako by se obával účinků svých slov: „Nejsou tu mrtvá těla, protože… když wargg zabije člověka, člověk se promění v jednoho z nich. Nezbyl zde nikdo lidský, pouze my dva.“

„Jak je tohle možné? To jsou nějaká kouzla?“ hlesla Nayra.

„To já nevím,“ přiznal Valaan. „Musíme odsud pryč.“

Opět popadl Nayru za ruku a pádil co nejtišeji do nejspodnějších pater hradu. Vypadalo to, že má namířeno do podzemních chodeb.

„Jdeme do podzemí?“ zeptala se Nayra.

„Je to jediná cesta, kterou se můžeme nepozorovaně dostat ven z Argrandu… Věřte mi. Jsou všude na hradbách, nenechají nikoho proklouznout.“

„Ale podzemí také jistě střeží.“

„To jistě ano. Jenže na povrchu jim budeme celou dobu podél Isifel na očích, v podzemí se jim můžeme skrýt a vynořit se až u zarostlého břehu řeky. Nebojte se, nhyr Farhand nás vycvičil dobře. Znám všechny podzemní chodby Argrandu –“

Valaan utnul svá slova v půli, protože zaslechl plouživé kroky a hlasitý dech několika warggů. Okamžitě je poznal a rozeznala je také Nayra. Měli nezaměnitelný pajdavý krok a ten hlasitý dech připomínal chroptění a sípání umírajícího tvora.

Nayra se přilepila za Valaanem ke zdi a Valaan pevně sevřel ve své dlani kopí. Naštěstí jej nemusel použít. Oba warggové vpadli do jedné z komnat, kde podle hlasitého rabování něco hledali. Nayra pochybovala, že hledají zlato a cennosti.

Valaan se proplížil se svou aboretkou kolem otevřených dveří a spěchal po téměř neviditelném schodišti přímo do podzemní chodby.

Nayra si začala konečně uvědomovat chlad a s každým klesajícím schodem také větší vlhko a tmu. Přestože se snažili o tichost, jejich kroky se na kluzkém kameni podlouhlého tunelu rozléhaly jako stovky dalších kročejí.

Šepot, který Nayra zaslechla, byl předzvěstí warggů, kteří se skrývali v temných zákoutích pod hradem. Valaan je ihned spatřil, v té černotě před sebou rozeznal tři stíny.

„Zůstaňte tady,“ sykl na svou paní a pak už se stal dalším nerozeznatelným obrysem. Nebýt světlého pláště, který se kolem strážce míhal v souladu s jeho pohyby, Nayra by vůbec nevěděla, kde se nachází.

Zrak ji sice zradil, ale slyšela mnoho zvuků, které byly děsivé a odporné. Zaslechla svištění, následně náraz a tříštění oceli. Modlila se ke třem bohům, aby to nebyla zbraň jejího strážce. Kapání vody v dálce bylo přehlušeno tupými údery, výkřiky, snad povzbudivými, nelidským řevem warggů, bolestným úpěním, křupáním kostí. To vše jen tušila ze změti těl, která ve smrtelném propletenci připomínala stvůru z příběhů, kterých se jako malá děsila.

Nyní bylo vše skutečné!

Nejskutečnější byl pevný stisk studené vlhké dlaně, která se Nayřa z ničeho nic ovinula kolem kotníku. Když ona ruka trhla, Nayra se svalila na kluzké schody. Otřes ji na okamžik ochromil. Nemohla popadnout dech, potlačit bolest mezi lopatkami a očima vypátrat útočníka, který proklouzl jejímu strážci.

Pak se ruce, byly už dvě, začaly sápat po jejích kolenou a stehnech stále výš a výš. Už slyšela warggův dychtivý dech, cítila hnilobný zápach a zahlédla odlesky černých očí. Ruce jí drásaly župan a když se dostaly až na její hruď, několikrát své nehty zaryly do Nayřiny kůže. Vykřikla bolestí. Chtěla volat o pomoc toho strážce, ale najednou si nemohla vybavit jeho jméno.

Wargg ji zavalil svým tělem. Neměl zbraň, aby ukončil její život, snažil se však za každou cenu dostat Nayře pod župan.

„Ne!!!“ vykřikla Nayra, když si uvědomila, že wargg touží po kameni na jejím krku. Sevřela jej do levé dlaně a utlumila tak radostný šepot, kterým šperk wargga povzbuzoval. Druhou rukou se snažila útočníka odstrčit. Útočila na obličej. Ať však zarývala své nehty do tvorovy kůže sebehlouběji, vypadalo to, že jej nemůže zadržet. Wargg uchopil Nayřinu ruku a snažil se z ní vyprostit šperk. Když Nayru popadl za vlasy, aby ukončil její život úderem o schody, najednou jeho stisk povolil.

Vznesl se do vzduchu a odletěl zpět do temné chodby. Ruce strážce jej uchopily znovu a udeřily ním o stěnu. Wargg stále žil. Byl jen trochu otřesený. Valaan se zatočil a za letu sekl svým kopím, které projelo yrinhgovou zbrojí nepřítele a nepatrně wargga škráblo na břiše. Ten rozzuřeně zařval a ohnal se po Valaanovi velice zvláštní zbraní, kterou jen před okamžikem sebral mrtvému druhovi. Vypadala jako velký dvoubřitý srp, jehož čepel však zářila jako stříbro. Zbrani warggů se mezi lidmi říkalo garet. Valaan to věděl, protože mu kdysi nhyr Farhand jednu takovou ukázal.

Zaznamenal, že takovou zbraň měli všichni warggové, kteří dnes v noci zaútočili na Argrand. Musel si dávat dobrý pozor. Sloužila k sekání, ale také jako vrhací zbraň.

Zrovna, když v duchu vzpomínal na rady svého nhyra, polapil wargg hrot jeho kopí svým garetem a nebývale silným škubnutím zbavil strážce ochrany.

Valaan neměl jinou zbraň, kopl proto tvora do kolene, které se vydouvalo opačným směrem než kloub lidský. Kost zakřupala. Tvor zařval bolestí. Valaan si dodal odvahu výkřikem a znovu se po nepříteli ohnal, tentokrát pěstí. Zasáhl nos. Wargg pustil garet ze svého sevření. Valaan nyní opět vládl svému kopí. Uchopil jej pevně oběma rukama a bodl wargga přímo do nechráněného, sotva viditelného krku. Ozvalo se zachrčení. Valaan jej dorazil jako raněné zvíře.

Nezabýval se utíráním hrotu svého kopí od lepkavé krve nepřátel. Nebyl čas. Jeho boj nadělal příliš hluku.

„Brzy sem dorazí další warggové. Musíme si pospíšit,“ řekl, sotvaže popadal dech. Přiskočil ke své paní, která se celá roztřesená pokoušela vstát ze schodů. Pomohl jí uchopením pod paží.

„V pořádku?“

Nayra přikývla. Viděla soucit v strážcových očích. Také on na ni hleděl jako na slabocha, jako všichni ostatní. Její bratranec Dhýr ji na to upozorňoval pokaždé, když se viděli. Což nebylo naštěstí nijak často. Přesto častěji, než mohla snést. Ten výraz ji rozčílil. Chtěla dát strážci rozkaz, rozumný, cokoli říct, ale on na nic nečekal. Nyní poroučel on.

„Držte se mě. Bude tam naprostá tma.“

Větší než tahle? Napadlo Nayru. Poslušně se chytila cípu Valaanova pláště a vydala se za ním do úzkého tunelu.

Pohltila je naprostá tma. Zima vyplňovala stísněný prostor, jako by byla přímo hmatatelná. A ta vlhkost! Pronikala do plic a orosovala kůži. Neviděli kolem sebe, ani na kousíček před sebe. Svýma rukama si pomáhali jako slepci tápající ve věčné tmě. Nayra tady za celý svůj život nebyla, a to žila v Argrandu už jednadvacet let. Musela důvěřovat paměti svého strážce, své jediné naději na přežití. Jak teď děkovala králi Darimovi za to, že strážce stvořil.

 

„Nerozumím tomu. Prošli jsme desítkami chodeb. Stačilo jednou odbočit špatně a byli bychom ztraceni navždy. Ty chodby nechal před pětadvaceti lety postavit můj otec. Vyznal se v nich on, nhyr, který naučil tebe a ostatní strážce, jak se v nich orientovat. Jak ale mohli najít cestu warggové?“ nechápala Nayra.

Sotva svému strážci stačila. Měl obdivuhodnou kondici, na rozdíl od ní, která byla zvyklá na pohodlí svých komnat.

Valaan kráčel jen pár kroků před ní. Jeho boty čvachtaly. Dostala se do nich voda, jakmile vyběhli ven z tunelu pod hradem a ocitli se v korytě řeky Isifel. Voda jim tekla poklidně vstříc, svými ledovými prsty se jich dotýkala a voněla ránem. Ranní mlha zamrzala na zelené trávě. Jinovatka se třpytila pod paprsky probouzejícího se slunce, které jim hledělo zpříma do očí a prohřívalo jejich prokřehlá těla.

„Nhyr Farhand mi kdysi vyprávěl o wargzích a jejich bojích s králem Miramem. Říkalo se, že dokáží najít správný směr kdekoli. Naleznou cestu ven z nekonečného lesa, dokáží se orientovat ve starých chodbách uvnitř hor. Proč by nedokázali najít cestu do hradu? Údajně vidí za tmy mnohem lépe než my,“ odpověděl Valaan, aniž by se na svou paní podíval. Ostražitě sledoval okolí. Kolem hradu byl nebývalý klid. Nic neslyšel. Pouze cítil. V nosu jej štípal kouř.

Když se ohlédl zpět, Nayra spatřila na jeho tváři zděšení. Bála se otočit, ale zvědavost ji nakonec přemohla.

Její Argrand hořel! Zpoza hradeb sálal žár a rozháněl chladný opar vznášející se po kraji, po pláních okolo hradu i nad řekou Isifel. Plameny se vzdouvaly z hlavního paláce, také ze stájí a ze zbrojírny. Celý Argrand byl jeden velký plamen, který protínal studené alhénské ráno.

„Ne!“ zaplakala Nayra a sesula se do zmrzlé trávy.

Z hradu se nenesl žádný křik. Nezůstal nikdo živí, ani útočníci. Zmizeli stejně rychle, jako se objevili, a nezanechali po sobě žádné stopy. Na jedné straně cítila úlevu, na druhé straně děs.

Našli tedy to, co hledali? Nebo jsem stále v nebezpečí? Zamyslela se Nayra a ve své dlani sevřela rodinný šperk.

Když vzhlédla ke svému strážci, všimla si, jak upřeně pozoruje její gesto a snaží se zahlédnout cennost, kterou svírá v dlani. Nic však neřekl.

„Musíme jít dál, nejmocnější paní“ ozval se po chvíli, když dopřál Nayře alespoň krátký čas na truchlení. „Vím, že jste unavená, ale odpočineme si až za noci, až nás skryje její tma.“

„Jistě,“ zareagovala nečekaně odhodlaně Nayra a vyšvihla se na nohy. „Veď mě dál.“

Mlčky kráčeli asi míli. Nayra to však nevydržela a musela se ještě jednou podívat. Příliš často neopouštěla bezpečí svého hradu. Dřív proto, že se o ni otec bál, později proto, že byla příliš pohodlná a netoužila vidět svět za zdmi Argrandu, netoužila vidět Viděno a zažívat dobrodružství. Chyběla jí odvaha a dobrodružný duch, jaké měl její bratr. Ten se věčně vydával na lov a vyhledával vzrušení. Miloval turnaje v Rous a slavnosti v Rhedgonu. Rád se bavil. Argrand byl pro něho příliš malý. Pro Nayru byl krásným domovem, dokud žil otec a Ebigen. Pak se stal jejím hrobem. Zůstala v něm sama s pocitem neschopnosti. Zazděna zaživa.

Nyní byl Argrand téměř pryč. Dnešní noc nepřežil nikdo, koho v Argrandu znala. Žádná známá tvář na ni znovu neupře své oči. Drahá Aretý! Tak krásná a laskavá! Všichni její strážci, ti stateční a neporazitelní muži byli poraženi, byli zabiti a stali se jimi. Ve své nynější podobě by neváhali ani vteřinu, aby ji usmrtili. Jejich oddanost byla pryč stejně jako jejich lidská podoba.

Nayra tomu stále nerozuměla. Nedokázala si představit, co je to za mocné kouzlo, které z lidí dokáže udělat během pár hodin warggy, a co za neznámou sílu je žene kupředu. Kdo? Někdo je přece musel poslat! Děsila se příštích týdnů a měsíců, protože pokud warggové bez takových obtíží vyvraždili Argrand, hrad vysoko na skalách, obehnaný dvojitými hradbami, chráněný nejen pěti sty vojáky, kteří sloužili rodu Belómien, ale hlavně strážci, padesáti nejlépe vycvičenými muži, jaké lze v Horgvudu nalézt, pak ani celé Viděno nebylo v bezpečí.

„Musím varovat strýce!“ zašetala a vydala se za posledním přeživším strážcem.

Víckrát už se neohlédla. Zanechala Argrand za sebou. Odnášela si pouze své vzpomínky a… pevně sevřela v dlani svůj šperk.

Mám mu o něm říct? Proč bych se mu měla svěřovat? Ale… Co kdyby se mi něco stalo? Někdo by o něm měl vědět. Proč vlastně? Netuším… Já to nevím.

Duše mrtvých

 

„Opravdu nemůžeme rozdělat oheň?“

„Je mi líto, ale není to možné,“ zněla Valaanova neuspokojivá odpověď.

Seděli potmě asi dvě stopy od sebe na vyvráceném kmeni stromu. Kolem nich se ozývaly zvuky probouzející se noční přírody. Ve větvích okolních stromů houkaly sovy. Přes měsíc občas přelétlo hejno netopýrů. Stromy odpovídaly ševelením tichému větru.

„Nemáme jistotu, že nejsou za námi… Warggové zaútočili na Argrand v noci. Předpokládám, že vyhledávají její ochranu. Musíme se mít na pozoru. Mohli by nás překvapit,“ dodal ještě.

Nayře se chtělo zoufalstvím plakat. Ta zima byla ukrutná, a to ještě neudeřily nejchladnější měsíce beron a athias.

Valaan na ni pohlédl. Klepala se jako osika v krásném nepraktickém županu a tenkých kožených botách. Vypadala jako zvíře bez srsti.

Ani jemu nebylo teplo, ale na nepohodlí a útrapy byl zvyklý. Život strážce nebyl jednoduchý. Celé noci prostál na stráži v chladných chodbách nemoha se zahřát. Avšak ten pocit důležitosti, pochvala od nhyra, dříve od samotného aboreta Herdreda, to za všechny ty útrapy stálo, nemluvě o pěkné sumě korkonů, které si vydělal každé tři měsíce, někdy i častěji, podle toho, jaké množství a jak náročné úkoly mu byly nhyrem svěřeny.

Už zažil větší mráz a nepohodlí. Vždyť vyrůstal u Vlnovitých hor. V celém Viděnu nebyla krutější zima než právě tam. Sejmul si z ramen svůj nepříliš teplý plášť a podal jej Nayře.

„Berte, já jeho teplo přes brnění stejně necítím.“

Nayra po něm chmátla jako hladovějící dítě po okoralém chlebu. Její kosti byly prokřehlé, svaly ztuhlé a třes ošíval celým jejím tělem. Už si ani nepamatovala, jaký je to pocit, když dokáže ovládat své pohyby. Tělo se proti zimě bouřilo, ale marně. Plášť jí poskytl alespoň malou úlevu. Trápil ji také hlad. Nejedla už od včerejšího večera.

„Nebojte se. Zítra bychom měli dorazit na jedno bezpečné místo, kde se nám dostane jídla a teplého oblečení,“ pronesl Valaan, jako by Nayře četl myšlenky.

„Ale já musím do Unreathu,“ polekala se aboretka.

„Proč právě tam, smím-li se zeptat? Nebylo by rozumnější hledat pomoc u evieta Hírdtu?“

„Eviet by mi jistě pomohl, o tom nepochybuji, ale já musím co nejrychleji varovat svého strýce. Musím do Unreathu,“ trvala na svém Nayra.

„Pak se tedy vydáme tam. Naše zítřejší zastávka je po cestě. Nezdržíme se příliš.“

Žádná reakce. Aboretka hleděla do noci. V její tváři viděl strach.

Vždy dávala příliš najevo své pocity očima, gesty, celým tělem. Kdyby se ho někdo zeptal, jak jeho paní vypadá, dokázal by ji popsat s dokonalou přesností, neboť ji vídal mnoho hodin každý den. Byla svým zvláštním způsobem pěkná. Její postava byla velmi křehká, rozhodně nijak dráždivá. Její plavé vlasy byly nevýrazné, jako obilí na poli. Její tvář nevypadala ošklivě, ale neoplývala ani zvláštní krásou. Ale ty oči! Ty oči z ní dělaly bytost půvabnou. Ty oči dohromady s pohlednou tváří, plavými vlasy a štíhlým pasem vytvářely velice pěknou ženu. Alespoň podle soudu strážce Valaana.

V lidech se mýlil málokdy. Přestože aboretka Nayra působila vždy velice chladně a odtažitě, Valaan věřil, že není zlá. Jen zažila věci, které člověka promění v led. Dodnes nezapomněl na den, kdy se dozvěděla o smrti svého bratra. Aboreta milovala nade vše. To věděl každý. Toho dne celý Horgvud prožil šok. Od toho dne s ním šlo vše od deseti k pěti.

Ale ani na okamžik Valaana nenapadlo svou paní opustit. Jeho přísaha byla posvátná. Co by mu na to řekl jeho nhyr?

„Jak daleko je to do Unreathu?“ přerušila tok jeho myšlenek Nayra.

„Tři týdny k Bhezinským horám a několik dalších týdnů k vašemu strýci.“

„To je příliš daleko.“

„I kdybychom se drželi Stezky Viděna, a to bych raději nedoporučoval, nebudeme u vašeho strýce dříve.“

„Tušíš, co se to v noci vlastně stalo? Proč warggové zaútočili na hrad?“ zeptala se Nayra.

Valaan jen zakroutil hlavou.

„Je možné, že si přišli pro jistou věc, kterou vlastním,“ rozhodla se Nayra pro otevřenost.

„Pro váš šperk?“

Nayra na něho překvapeně pohlédla.

„Jak –?“

„Slyšel jsem ten hlas, co z něho vychází. Není to gradština. A viděl jsem, jak září… Tohle není obyčejný šperk.“

„Je to rodinné dědictví. Vlastnil ho můj bratr, otec, můj děd a králové Narderu. Nemám tušení, kde se v našem rodě vzal. Vím však, že podobné kameny vlastní všichni moji vládnoucí příbuzní,“ řekla Nayra. „Mám takové zlé tušení, pocit, že kdyby jej warggové získali, že… bylo by to špatně… Neumím to vysvětlit.“

„Chcete jej svěřit do ochrany svého strýce?“

„To v žádném případě. Řekněme, že tak dalece svému strýci nedůvěřuji. Pouze jej chci varovat a chci se od něj hlavně dozvědět, co doopravdy nosím na svém krku a proč po něm warggové touží, nebo spíše ten, co je vede. Někdo je přeci musí vést,“ odpověděla Nayra a znovu se rozklepala zimou.

Co se mnou strýc Reoh udělá? Bude mi vůbec ochoten pomoci? Nebude se z mého neštěstí těšit? Já bych se z jeho radovala. Přeji mu smrt, dlouhou a bolestivou za to, co provedl, on, Kérs a hlavně Dhýr. Jak já je nenávidím… Nejspíš budu v Unreathu ve stejném nebezpečí, jako kdybych zůstala tu s warggy, ale nemám na vybranou. Můj děd je příliš daleko a Stezky Viděna jsou nekonečně dlouhé a nebezpečné. A já nemám peníze na to, abych si někde najala větší ochranu. Ne, musím se spokojit pouze se svým strážcem, jedním jediným, posledním… Ach božští sourozenci! První překážka v mém životě a já už nemám sil, abych ji řešila. To Ebigen měl být aboretem Horgvudu, ne já. Je mi zima. Dochází mi dech. Netuším, co se to děje. Nechali mě v tom samotnou. Všichni. Ti živí i ti mrtví.

Zaslechla strážcův hlas. Věnovala mu alespoň trochu pozornosti, když říkal: „Neviděl jsem, že by je někdo vedl. Nikdo v celém Argrandu jim neuděloval příkazy. Postupovali jako jeden. Bylo to nelidské. Zvrácené.“

Valaan se ponořil do vzpomínek na minulou noc: „Už v hradní síni jsem zabil dva a před tím ještě tři u vstupních vrat. Snažili jsme se je bránit. Mysleli jsme si, že právě tou cestou chtějí proniknout do hradu. Jenže oni už dávno v Argrandu byli. Byl to marný boj. Vždy, když jsem jednoho z nich zabil, zrodili se mezitím jiní dva warggové z mých mrtvých druhů. Jakmile jsem byl svědkem této marnosti, šel jsem vás najít. Za celé ty dlouhé měsíce, co sloužím u strážců, jsem nedostal tak velkou příležitost zúročit své bojové schopnosti. Dlouho jsem toužil po meči. Chtěl jsem lepší postavení, ale hlavně pochvalu od nhyra. Před půl rokem jsem skládal zkoušku, abych se stal členem vyšších strážců. Tehdy mi nhyr řekl: ‚Ještě ne, chlapče. Ještě nejsi připravený.‘“ Valaan pohlédl na Nayru a dodal: „Myslím, že by mě nepochválil ani teď.“

„Zachránil jsi mě. Nic víc jsi dělat nemohl,“ pronesla Nayra bez větší účasti. „Co se mu stalo? Viděl jsi ho zemřít?“

„Padl, když se snažil probojovat za vámi do hradu.“

„Nhyr Farhand byl mimořádný člověk. Alespoň můj otec si ho velmi vážil.“

„Byl to dobrý velitel a statečný muž, ale… ani on nezůstal člověkem. Viděl jsem, jak zemřel, a viděl jsem ho znovu vstát. Nezáhledl jsem jeho tvář, ale…,“ nedokončil svá slova. Nemusel.

Nayra by možná měla teď pronést další slova lítosti, povzbudit svého strážce. Ale ona sama se cítila naprosto prázdná. Necítila lítost nad velitelem strážců. Byl pro ni jen vojákem. V tento moment mohla myslet pouze na zimu. Schovala proto ruce do kapes svého županu. Nepocítila úlevu, naopak nahmatala něco studeného. Když ruku vytáhla, v její dlani ležel dhisil.

Málem se rozplakala radostí. Dhisil byl obrovskou cenností, perla, kterou bylo možné vylovit pouze na jediném místě v Argenu, v Lenitt, na dně dalekého alsínského jezera. Nayra nevěděla, kde k ní Ebigen přišel, ale daroval tuto cennost své milované a jediné sestře. Přitom si za ni mohl koupit další Argrand! Taková to byla vzácnost! Nayra ji často nosila u sebe, jako největší památku na svého bratra. Myslela, že je dávno ztracena v troskách Argrandu. Znovu musela obdivovat její neobvyklou barvu, perleťovou modř, jakou má zamrzlé jezero. Nádherná! Od něj.

Rychle ji skryla zpět do kapsy. Kdyby ji strážce spatřil, možná by po ní zatoužil. Byla příliš velkým lákadlem.

Valaan však registroval vše. Měl oči vycvičené. Trápila jej mnohem víc myšlenka na dnešní noc. Pokud něco neudělá, umrznou. Proto si troufl říct: „Když dovolíte, nejmocnější paní, mohla byste se o mě opřít. Bude vám tepleji.“

„Jakže?“ zeptala se trochu dotčeně a trochu nechápavě Nayra.

„Lidské teplo je stejně hřejivé jako oheň,“ vysvětlil Valaan. Skutečně neměl postranní úmysly.

„No ovšem,“ vypravila ze sebe Nayra a důrazným přikývnutím dovolila svému strážci, aby překonal vzdálenost dvou stop.

Valaan se usadil vedle své paní a nechal ji, ať se svými zády opře o jeho hruď. Dovolil si ji obejmout, aby jim oběma bylo ještě tepleji.

Už dlouho necítila blízkost něčí osoby. Občas ji hladila její chůva. Dříve, velmi dávno ji bral za ruku její bratr, při společných hrách a někdy jako dozvuk vzájemného objetí při vítání a loučení. Jednou ji za ruku uchopil také on.

Nevídané! Opovážlivé! Krásné!… Je v pořádku? Proč by ne? Bude se o mě strachovat, když se dozví o neštěstí v Argrandu? Přijede se přesvědčit, že jsem v bezpečí?

Anatul Núrský… zavzpomínala Nayra na bezstarostnější časy. Mohl by být mým manželem. Je silný a velice pohledný. Dokáže hovořit chytře a neohroženě. Je z bohatého rodu, pravý eviet. Kdyby jen nebyl tak oddán mému bratranci. Nevěřím Dhýrovi. Jak tedy mohu věřit Anatulovi?

Dodnes si na ten jeden letmý dotek pamatovala. Tehdy ji opravdu pobouřil. Nebylo to vhodné. A teď? Ten strážce ji objímal dlouhé minuty. Z toho sevření do ní proudila síla. Její tělo začalo pomalu roztávat. Uvědomila si, jak moc jí něčí dotek scházel, až nesnesitelně.

Valaan sice také cítil víc tepla než chladu, ale pod tíhou Nayřina těla jej opět zabodalo jeho příliš čerstvé zranění. Dosud neměl příležitost si jej ošetřit. Neměl ji ani teď. Sám si nedosáhl na levé rameno a jeho paní jej nemohla ošetřovat. Pochyboval, že by to svedla. Nebyla zvyklá dělat takové věci. Vlastně nedělala celé dny nic jiného, než že vyšívala, četla a procházela se po hradě.

Musel doufat, že se mu rána nezanítí, že vydrží ještě jeden den. Zítra by mohli dorazit ke staré Anafhel. Ta si s tím bude vědět rady. Ta si ví rady se vším. Možná bude vědět, co se to děje. Vypadá, že je stará jako svět sám.

Valaan se zahleděl na hvězdy. Myslel na svůj domov, na Dirít, kde nebyl už mnoho měsíců, vlastně co odešel a to už bylo déle jak tři předlouhé roky. Dřív se mu velmi stýskalo, často myslel na svou matku a na sestru, ale v poslední době si už konečně zvykl. Zvykl si na život bez rodiny, na život v disciplíně a v pozoru, na život po boku svých bratrů.

Vždy, když si vzpomněl na domov, vybavilo se mu jen to dobré. Dětství po boku hrdého a přísného otce, jeho pěst i něžná dlaň, slova laskavé matky, kterou od určitého věku dokázal unést jednou rukou, na dětství po boku mladší sestry, kterou rád škádlil a přitom neustále ochraňoval. Míval v Dirítu přítele, nejlepšího, jakého kdy mohl mít. Arateu se jmenoval. Když Valaan odcházel do Argrandu, Arateu se s ním jen nerad loučil. Trochu mu zazlíval, že odchází bez něho. On sám nemohl, musel se v Dirítu postarat o starého otce. Valaan odešel za svými sny a nechal tam nejlepšího přítele. Jen vzpomínka na něj vytvořila na Valaanově tváři stín, a to přitom spolu zažili samé dobré věci, chlapecké hry, dobrodružství na hranici Vlnovitých hor, hovory dospívajících.

To v Dirítu, než mu zemřel otec, se naučil vše potřebné pro svou budoucí roli, ale teprve v Argrandu se stal opravdovým mužem.

Snad jsou v pořádku. Matka, Reí i Arateu. Proč by neměli být? Proč by warggové měli zaútočit zrovna na bezvýznamný Dirít?… Vyrazil bych tam, okamžitě, ale mám povinnosti. Má přísaha je můj život.

„Tvá přísaha je tvůj život!“ říkával mu i jeho bratrům nhyr Farhand, a opakoval tak slova krále Darima, který strážce stvořil. Byl to poslední král sjednoceného království Narder. Ještě za jeho života byla vláda nad poloostrovem předána jeho dvěma synům, Benuovi a Targredovi, a byla tak vytvořena dvě aboretství. Král Darim miloval boj a miloval čest víc než cokoli jiného, dokonce víc než své vlastní syny. Vytvořil v královském sídle Rhedgonu ze skupiny nejoddanějších a nejlepších vojáků společenství strážců, které osobně cvičil a které vždy osobně pasoval do vyšších hodností. Všechny nazýval svými syny a každého, který padl, pochovával s úctou a upřímným žalem. Osobní strážci vládců zůstali zachováni i po jeho smrti. Každý aboret či každá aboretka si pro svou ochranu tyto muže udržovali. Nikdo k nim však už nechoval takovou úctu a náklonnost jako poslední král Narderu.

I přesto všechno byl Valaan hrdý na to, že patří ke strážcům. Ne vždy toužil po vojenské dráze, ale pokud si mohl vybrat, nebylo větší cti, než ochraňovat svého vládce.

„Měla byste si odpočinout… Budu hlídat,“ navrhl své paní Valaan.

„Nemohu spát… Příliš se toho stalo,“ řekla Nayra.

„Když jsem byl malý a nemohl jsem usnout, má matka mi vyprávěla o duších mrtvých.“

„Co vám o nich vyprávěla?“ zeptala se nepřítomně a téměř lhostejně Nayra.

Valaan se znovu zahleděl do noci před sebou, jako by tam hledal duše zemřelých, teprve pak se s mírným úsměvem dal do vyprávění: „Říká se, že krásná Vérien sleduje svět z Neviděna a vyhlíží ty, jejichž čas na zemi vypršel. Vyhledá je, zjeví jim svou krásnou tvář a dovolí jim vydechnout naposledy, častěji však předčasně. Jen dobrým bytostem však podá svou krásnou dlaň a odvede je s sebou na věčnost, do země za hrůzným Neviděnem, země přenádherné. Ti zbylí, ti, jejichž život nebyl vždy čestný a dobrý, pozbudou svého těla a stanou se dušemi. Dušemi se všemi svými lidskými vzpomínkami a se všemi pocity.

Je jen na nich, jak naloží se svým časem. V mnohých z nich převáží zlo, kterému se úspěšně i neúspěšně bránili za života. Stanou se stíny stromů a skal, stanou se nocí, černotou, která brání měsíci a hvězdám jasně zářit, stanou se mlhou, která zakrývá krásu světa, i nočními můrami, když se vplíží ke spícímu, i strachem, který je těší. Otevře se jim Neviděno, které je nakonec pohltí.

V některých však převládne to dobré, to, co za svého života nedokázali sami v sobě rozpoznat. Takoví duchové konají vše pro to, aby si pro ně krásná Vérien přišla podruhé. Stávají se tekoucí bystřinou, ranní rosou, červánky. Hlídají dobré bytosti celého světa. Jsou přítomni u narození dítěte, sklánějí se nad nemocným, stojí po boku bojujícího.

Jejich dech je jako slabý vánek za krkem. Jejich zrak ve vás vzbuzuje pocit, že vás někdo sleduje, ale přesto nikoho nevidíte. Jejich přítomnost utiší váš strach, když není nikdo živý nablízku, aby tak učinil on. Dobré duše nás stráží ve dne v noci, musíme se však mít na pozoru před strachem, který nám vnukávají ti druzí.“

Nayra poslouchala jeho hluboký, znělý hlas. Ani jednou nepromluvila, ani se nepohnula. Přemýšlela nad svým strachem. Přemýšlela, zda i ona má někoho, kdo ji střeží ze světa neživých. Občas cítila zvláštní trnutí. Když si vzpomněla na bratra, měla pocit, jako by v temném koutě komnaty viděla jeho divoké oči. Nahmatala v kapse svého županu dhisil. Jako by ji perla od bratra hřála v dlani. Dokud ji měla, byl Ebigen s ní.

Naposledy se podívala do noci, na duše mrtvých, které stínily slunce. Tolik zla! Tolik ho je! Jak jinak by překrylo slunce? Co když nás hodné duše opustí?

Zavřela oči. Únava ji konečně přemohla. Valaan hlídal. Střežil svou paní lépe než všechny duše světa.

 

 

Hřejivé vločky sněhu

 

„Támhle to je,“ oznámil Valaan a ukázal prstem na dva nejvyšší stromy stojící v popředí nevelkého lesa.

„Nic tam není,“ nesouhlasila Nayra. Viděla totiž jen stromy, samé stromy, stovky let staré. Musely pamatovat ještě vládu krále Mirama, musely pamatovat přesuny kmenů v minulém tisíciletí.

Valaan se jen pousmál a pobídl Nayru, aby se s ním vydala blíž k lesu. Nayra jej sjela nedůvěřivým pohledem, ale nenechala se víc pobízet.

Kéž by se nemýlil. Teplo ohně. Jídlo. Jakékoli. Třeba jen horká polévka nebo suchý chléb. Nepohrdnu ničím. Ach, jak já bych si dala dozlatova opečenou pečínku a víno z vinic u Síwy. Lahodné, sladké víno… Čisté šaty. S kožešinou. A koně… chtěla bych koně. Nohy mě už dlouho neunesou.

Po pár krocích opravdu spatřila, že se něco, co by snad mohlo být jakousi chýší, nachází v korunách mezi dvěma nejbližšími a zároveň nejstatnějšími stromy.

„V korunách je v bezpečí před divokou zvěří i před mnohem horšími tvory,“ vysvětloval Nayře Valaan.

„Proč tedy žije na samotě, když se bojí?“ nechápala Nayra.

„Brzy pochopíte, nejmocnější paní, že by stará Anafhel nezapadla do mého či vašeho světa. Žije ve svém vlastním světě, a tak to má ráda.“

Takže je to pomatená babizna, usoudila Nayra. „Nehrozí nám od ní nebezpečí?“

Valaan se usmál a řekl: „Znám ji dobře… Když jsem měl se svou družinou nedaleko Miehórnu cvičení, napadli nás tři ingurové. Nikdy dřív jsem se s nimi nesetkal, neuměl jsem proti nim bojovat… Jsou to velká chlupatá zvířata, dokáží se postavit i na zadní –“

„Vím, můj bratr je rád lovil,“ přerušila svého strážce netrpělivě.

„Tehdy jsem byl vážně zraněn. Jeden ingur mi rozsekl celou hruď. Nezvládl bych návrat do Argrandu. Můj nhyr mě proto svěřil do péče staré Anafhel. Znal její léčitelské schopnosti… A skutečně. Za dva týdny jsem byl zdravý,“ dovyprávěl Valaan.

Než na to mohla Nayra cokoli říct, ozvalo se zavrčení. Nesnášela ten zvuk. Vždy se děsila bratrových psů, když takhle vrčeli. Neměli ji rádi a ona je také ne.

To, co na ně cenilo své tesáky, však nebyl pes, byl to vlk. Velký vlk. Takového v Horgvudu dosud neviděla. Měl nezvykle bělostnou srst, hodně huňatou, tak, jako všechna zvířata na severozápadě, kde téměř po celý rok převládaly chlad a deště. Jeho oči zářily jako dva jantary. Upřeně hleděly bez jediného mrknutí na dva vetřelce v jeho chráněném teritoriu. Nepřestával cenit své ostré zuby.

Kdyby se rozhodl zaútočit, Valaan by jej poměrně snadno nabodl na své kopí, a to i přesto, že mu vlk sahal téměř k pasu. Nebývale velké zvíře a krásné, to musela uznat i Nayra, která se pro jistotu skryla za Valaanova záda. Na okamžik zapomněla na zimu i hlad.

Valaan však nevypadal nijak vyděšeně. Jako by ono zvíře znal. Snažil se svýma rukama dát vlkovi najevo, že mu od něho nehrozí žádné nebezpečí. Obrátil svou dlaň k zemi a kývavými pohyby zvíře uklidňoval. Nebylo to příliš platné.

Vlk vrčel, dokud se neozval hlas jeho pána, staré bláznivé Anafhel: „Utiš se, můj drahý! Žádné nebezpečí nám, Tryffe, nehrozí! Nemám pravdu?“

Se svou otázkou se obrátila na cizince stojící na zemi pod ní.

Nayra vzhlédla do korun stromů, kde se nacházelo nestabilně působící stavení, stvořené ze stlučených prken a klád a držící pohromadě snad jen vůlí jeho obyvatelky. Jeho děravá střecha byla obrostlá stejnými lišejníky jako kmeny stromů, jejichž tlusté spodnější větve držely stavení nad zemí a jejichž útlejší větve porostlé listím rostly podél stěn chýše, a dokonce i malým oknem dovnitř.

Nayra by nikdy dřív nenavštívila takové nuzné místo, teď však bylo vše jinak. Pokud nás ta žena vůbec vpustí dovnitř… Kde jsou schody?

Skutečně. Žádné schody nevedly do korun stromů, kde na jednom prkně, které mělo být terasou, stála stará Anafhel. Nayru jako první zaujaly její oči, působily tak mladě a energicky a jejich barva byla stejně neobvyklá jako barva očí vlka. Ty oči byly temně hnědé, až rudé, jako by žhnuly rozžhavenými uhlíky. Dlouho hleděly na Valaana, ale pak se zahleděly na Nayru, která konečně vykročila zpoza strážcových zad. Hleděly chvíli na její tvář, ale pak sjely níž do míst, kde Nayře na krku visel její šperk. Anafhel jej nemohla vidět, aboretka jej skrývala pod svým rudým županem.

Dlouho od Nayřiny hrudi nemohla odtrhnout zrak. Nayra by se nejraději schovala zpět za svého ochránce. Nemusela to dělat. Anafhel přerušila svou činnost a jedním energickým pohybem se sehnula a dalším svižným pohybem spustila schody vytvořené ze dřeva a lanek dolů na zem.

„Tak pojďte!“ zavolala dolů. „Dvakrát vás vyzývat nebudu!“

To už její zježené šedivé vlasy zmizely uvnitř obydlí.

Valaan se opravdu nenechal znovu pobízet. Když míjel Tryffa, který zůstal pod stromem stát jako kamenná socha, podrbal ho za ušima. Vlk jen zavrtěl ocasem.

Nayra si něco podobného nedovolila, ani po tom netoužila. Následovala Valaana, jak činila v posledních hodinách neustále.

Valaan přistoupil k žebříku a nabídl Nayře ruku, aby jí pomohl. Domek se nacházel asi patnáct stop nad zemí, takže schůdků, které museli zdolat, nebylo mnoho. Nayra se při prvním dostoupnutí křečovitě chytila lan, protože se s ní schody rozkymácely. V dlouhém županu a se slabými pažemi se jí nelezlo příliš lehce, ale nechtěla se nechat před tou stařenou zahanbit. Navíc věděla, že kdyby padala, tam dole je někdo, kdo ji určitě chytí.

Dům vypadal uvnitř stejně uboze a neútulně jako zvenku. Jedině sušené byliny zdobily holé stěny, také provoněly celou místnost. Jiná zde nebyla. Do té jedné se vlezlo vše, co Anafhel potřebovala k životu a zřejmě i k pohodlí. Byla zde velmi prostá postel se slaměnými přikrývkami, dřevěné houpací křeslo, malý stolek a židle. K jedné stěně přiléhal ze dřeva vytvořený krb, který byl celý namazán zvláštním bahnem, jež jej chránilo před ohněm. Díky plamenům v krbu bylo v chýši světlo a hlavně teplo. Něco se nad ohněm v hrnci vařilo, toho si Nayra všimla okamžitě. Stejně jako si všimla Anafhel, která se nad tím pokrmem skláněla a přidávala do něho koření.

„Kráčí za vámi tma,“ pronesla stařena a obrátila k příchozím své podivné oči.

Co všechno vidí? Ptala se sama sebe Nayra.

„Noc přichází sama, bez pomoci,“ podotkl Valaan.

„Tma ve tmě,“ řekla Anafhel a zahleděla se znovu na Nayřin hrudník. „Děsivé spojení,“ dodala, když už se zaobírala opět svým pokrmem. „Posaďte se… Jistě jste unavení a někteří zranění… Sundej, hochu, své brnění… Zahojím tvé rány i tentokrát.“

Valaan se usmál jasnozřivosti své hostitelky a pustil se do svlékání. Nayra se té jasnozřivosti děsila.

Jak to ta stařena ví?… Ten strážce je zraněný?… No ovšem, jeho rameno! Měl mi něco říct… Dokázala bych mu pomoci. Teď vypadám naprosto neschopně… To mě za neschopnou považuje i on?

Na Nayřině tváři se musela zračit nespokojenost, protože Anafhel řekla: „Nemám pro vznešené hosty nic vznešenějšího než houbovou polévku… Pohrdnete-li, zemřete hlady.“

Nayra se na stařenu podívala s ještě větší nelibostí. Houbová polévka!… Copak jsem rozmazlená? Sním všechno… V tomto stavu. Zůstala raději mlčet.

Valaan se mezitím zbavil svého opasku, drátěné košile i spodní košile, která byla zažloutlá od potu a na jednom místě rudá od krve.

Tolik krve! Zhrozila se Nayra. A když viděla velikost a hloubku Valaanovy rány, zhrozila se ještě víc. Jak to mohl tak dlouho vydržet? Proč mi něco neřekl?

„Zahráváš si se svým životem, mladíku,“ řekla káravě Anafhel, když ke strážci přistoupila s nádobou plnou vody a čistým kusem látky. Začala mu omývat záda.

Nayra se raději dívala do ohně. Nechtěla, aby její pohled působil příliš zvědavě, anebo příliš vyděšeně.

Anafhel pracovala v tichosti. Soustředila se na svou činnost. Jakmile ránu očistila, naplácala na ni velké množství hnědé mazlavé hmoty, která voněla ještě méně vábně, než vypadala.

„Dáma nedáma, budeš muset tohoto statečného mladíka ošetřovat každý večer, dokud se mu rána nezahojí,“ poručila Anafhel Nayře a podala jí nádobku se zapáchající mastí.

„To nebude –“

„V pořádku… udělám to,“ přerušila Valaana Nayra, svižně vstala a suverénně od stařeny odebrala mast.

„Jste jistě hladoví. Sedněte ke stolu,“ vypravila ze sebe Anafhel další příkaz a přerušila tak nepříjemné, rozpačité ticho.

„Něco ulovím. Do hodiny jsem zpět,“ nabídl se Valaan.

Když se otočil, Nayra na okamžik spatřila jeho hruď a na ní dvě jizvy od ingura, které se táhly přes prsa i břicho. Už téměř vybledly.

Tebe obklopuje mnoho dobrých duchů, Valaane. Jinak bys nemohl být mezi živými… Kdybys nežil ty, možná bych už ani já neměla svou podobu, pomyslela si.

„Sedni a jez,“ rozčílila se na strážce Anafhel. „Brzy nastane noc… Noc není lovcům příznivě nakloněna… Ani Tryff se neodváží v noci do lesa.“

„Jak jsi to myslela, když jsi řekla, že za námi kráčí tma?“ zeptala se Nayra, když už byla polévka nalita a z velké části dojedena.

Nebyla nechutná, vlastně byla docela dobrá. Valaan už dlouho nejedl nic chutnějšího.

„Pohybují se v noci,“ řekla jen stará žena.

„Kdo?“ chtěla vědět Nayra.

„Polapené duše, uvězněné. Ty, které bývaly kdysi lidmi… Vidím mnoho černých duší. Jsou za vámi, ale ještě víc jich na vás čeká na cestě před vámi,“ pronesla Anafhel do ticha. Jako by ani nebyla sama sebou. Hleděla opět na Nayřin skrytý šperk.

„O jakých duších to mluvíš?“ nevzdávala se Nayra.

„Bude jich ještě mnohem víc, po celém Viděnu… Jsou jako nákaza. Nedobrý člověk zemře a jeho duše je polapena… Zdá se to být marný boj… Hvězdy však hovoří jinak. Opěvují minulost. Hovoří o stejné naději pro dnešní svět. Nezapomínejte… Pouze neúplný je slabý. Jakmile bude scelen, minulost povstane v horší podobě a svět bude pohlcen temnými dušemi.“

„Kdo je neúplný?“ nechápala Nayra.

Valaan se tvářil stejně napjatě, nikoli však zmateně, znal nesmyslné monology staré Anafhel. Stařena se pomalu zvedla ze židle, jako by náhle zestárla o deset let, a vyšla ven z chýše. Nayra ji následovala na malou terasu.

Noc se už dávno snesla na celé Viděno. Hvězdy nebylo vidět přes husté šedivé mraky.

„Hvězdy mlčí,“ ozval se Anafhelin tlumený hlas.

Nayru ovanul ledový závan větru. Cosi vlhkého se dotklo její tváře. A zase… a zase. Vzhlédla k obloze. Na zem se snášely sněhové vločky. Když dopadaly na její holou kůži, jako by zpočátku pálily, dokud neroztály a nezbyl po nich jenom chlad. Na celém obzoru k zemi padal sníh. Alhénský sníh nikdy nedokázal zemi pokrýt nadlouho. Po krátké době roztaje. Ledový vítr však už nezmizí. Nayra se otřásla zimou.

„Víš, co je tohle?“ odvážila se Nayra zeptat a ukázat Anafhel své dědictví.

„Bohové!“ vykřikla Anafhel. Jako by lamentovala. Než stačila Nayře odpovědět, obrátila svou pozornost směrem, odkud k ní přišli její dnešní hosté. „Přicházejí,“ zašeptala a ukázala prstem do noci.

Tryff jako na povel začal vrčet. Nocí se rozezněl šepot, byl varovný stejně jako radostný. Nayra pohlédla na šperk ve své dlani. Kámen opět ožil.

Valaan byl okamžitě na nohách a vyběhl ven. „Co je to?“ chtěl vědět. Nic v té tmě neviděl. Ani Nayra.

„Musíte honem pryč,“ rozhodla Anafhel.

Ve spěchu vpadla do svého příbytku, popadla váček s trochou sušeného masa, dvě kožešiny a už byla opět venku. „Berte, potřebujete jídlo a oblečení.“ Podala Nayře a Valaanovi vše, co měla ve svých rukách. „Běžte už,“ pobídla je netrpělivě.

„Pojď s námi,“ žádal stařenu Valaan. „Tady nejsi v bezpečí.“

Anafhel se náhle usmála a mateřsky pohladila Valaana po tváři: „Tady jsem, chlapče, v největším bezpečí… Nic mi neudělají. To vás hledají.“

Nyní byl i Valaan zmaten, ale nebyl čas se víc vyptávat. Začal šplhat dolů. Nayra se vydala hned za ním. Byla však zadržena.

Anafhel ji uchopila za ruku a zašeptala: „Ochraňuj své břímě. Nesmí jej získat.“

Nayra jen zmateně přikývla. Nevěděla, proč má ten kámen chránit, ale už s jistotou věděla, že to on je příčinou všeho zla v Argrandu. Přišli si pro něj, warggové. Kdo jiný? To warggové museli být těmi polapenými dušemi.

„Honem, nejmocnější paní,“ pobídl Valaan svou aboretku, když dostoupla na zem.

V ten okamžik se schůdky začaly sunout nahoru.

Nayra naposledy pohlédla na obydlí staré Anafhel, na stařenu samotnou. Ta je už nevnímala, hleděla do noci, kde byly slyšet plouživé kroky v trávě. „Schovej se v lese, Tryffe. Běž,“ poručila svému ochránci a příteli.

Tryff ji okamžitě uposlechl. Zmizel v černotě mezi stromy.

Valaan s Nayrou jej následovali.

V okamžiku, kdy vstoupili pod mohutné stromy, je pohltila naprostá tma. Jen šedivé vločky sněhu byly viditelné na pozadí černé noci. Dál je hřály a studily na tvářích.

Les spolkl nejen dvě lidská těla, ale také několik desítek těl warggů, uvězněných duší.

 

Se svitem měsíce

 

Jako by náhle oslepli. Věděli, že jsou všude kolem nich stromy, mnoho stromů, ale netušili, kde přesně. Tápali v temnotách obávajíce se každým okamžikem úderu větve, nárazu do stromu, či zakopnutí o vyčnívající kořen.

Slyšeli je za sebou, plouživé kroky warggů. Slyšeli je, ale neviděli.

Kdyby nebyla taková tma, snad by byl Valaan s Nayrou rychlejší, jenže warggové se pohybovali jistěji než oni. Jako by byla noc jejich spojencem, snad i dílem.

Valaan nezastavoval. Poručil Nayře, ať se chytí konce jeho kopí, aby se nerozdělili. Naděje na znovunalezení byla pramalá. Protože tu už jednou byl, věděl, že je les malý a pokud půjdou stále za nosem, velice rychle objeví jeho konec. Věděl, že by měli jít na jihovýchod, jenže neviděl přes koruny stromů žádné hvězdy, podle kterých by se mohl orientovat. Takže mu nezbývalo než jen kráčet podle své intuice a paměti.

Jejich udýchaný a přerývaný dech vytvářel páru, která se jim drala od úst při každém vydechnutí. Celé tělo měli v křeči, od zimy i od namáhavého úprku.

Nayra ještě stále svírala ve svém náručí šaty od Anafhel. Jak ráda by se zabalila do jedné z těch kožešin. V této chvíli jí bylo jedno, že zapáchají jako stádo koz. Byla neskutečně vyčerpaná. Ještě nikdy za celý svůj život neurazila během tak krátkého času tolik mil, tolik mil v takovém spěchu.

Kousíček od nich se ozval zvuk podobný zachroptění. Jako by spolu s dechem vycházel z úst oné bytosti i výkřik. Valaan pohlédl tušeným směrem. V posledním okamžiku zaregistroval ještě černější stín, než byly stíny noci. Vytrhl Nayře z ruky své kopí a bodl před sebe. Zasáhl. Wargg, jehož tvář sotva viděli, se sklátil k zemi jako hromádka kostí, tak byl vychrtlý a zkroucený.

Nečekali, až se ze tmy vynoří další nepřítel, znovu se spojili přes kopí a prchali dál. Valaan Nayru téměř vlekl. Nemluvili. Snažili se být co možná nejtišší.

Kroky warggů se jim začaly vzdalovat, jakmile zrychlili ty své, když uviděli louku ozářenou tlumeným jasem měsíce a hvězd. Byla pokryta jemným popraškem sněhu. Zanechávali za sebou stopy. Neměli čas je zahladit.

Valaan si dobře vzpomínal na opuštěný chrám, který se před nimi rýsoval jako černá hora. Chrám byl zasvěcený třem božským sourozencům, nejvíc uctívanému božstvu v celém Viděnu. Byla to jediná povolená víra, kterou podporovali vládci už od dob krále Mirama. Tento chrám se jmenoval Rhebhor. Byl vypleněn roku jedenáct set padesát šest, když se mezi sebou svářili Darimovi synové Benuo a Targred. Už téměř půl století byl opuštěný, zpustlý stejně jako většina okolí kolem Argrandu. Právě tento kus kraje trpěl za války dvou aboretů nejvíc, ale především mu škodila blízkost Vlnovitých hor, kruté zimy a častá neúroda.

Tam bychom se mohli warggům ukrýt, nebo je alespoň setřást. Na otevřeném prostranství nás budou hnát jako vlci ovce, uvažoval Valaan a zamířil ke zdem chrámu.

„Tam ne,“ hlesla jen Nayra, když si uvědomila cíl jejich směřování. Mírně zpomalila svůj pohyb, jako by chtěla zastavit a prchat jinam.

„Nic horšího než warggové nás tam potkat nemůže,“ vypravil ze sebe udýchaný Valaan a dál pádil k chrámu.

Nayra opět uposlechla a přidala do kroku. Pohlédla před sebe. Nepamatovala si dřívější krásu Rhebhoru, ani nemohla, ale příliš dobře si vzpomínala na jednu cestu po boku otce do Borugu. Tehdy se v těchto opuštěných chrámových zdech zastavili na noc, aby zde s celou družinou přenocovali. Tehdy se těch pustých zdí a temných stínů uvnitř děsila. Děsila se jich i nyní, doslechla se totiž, že v nich není bezpečno. Prý se v nich ukrývají stvůrní a zlí lidé, vyhnaní ze společnosti, prý je útočištěm zlých duchů a tvorů temnot. Tak jí to alespoň Aretý vyprávěla. Její chůva a později nejlepší přítelkyně to slyšela od kupců, kteří se těmto končinám pod Miehórnem raději vyhýbali.

Ještě stále daleko od Miehórnu, mohutné osamělé hory, která byla tím nejvyšším bodem široko daleko, se nacházelo něco, co vypadalo jako polorozbořené město. Rhebhor kdysi býval největším chrámem ze všech osmi, které byly budovány od konce jedenáctého století po celém Narderu. Měl své hradby a své mohutné kruhové věže. Z toho nyní zbyly jen napolostojící zdi a spadané kamení obrostlé trávou a plazivými rostlinami. Vlhko se tísnilo za zdmi a opíralo se o ně vší silou, chladné větry a netknutost ze strany lidí byly spolupachateli zchátralosti Rhebhoru.

Valaan a Nayra se ani neobtěžovali projít bránou, dříve hojně pozlacenou. Přeskočili zeď, která jim v tomto místě sahala sotva po kolena.

Když se Nayra naposledy ohlédla, spatřila zasněženou louku, na níž se skvěly dva páry lidských stop, ale spatřila také obrys lesa, z jehož temnoty začaly vystupovat děsivé stíny. Warggové se vyploužili na tlumené měsíční světlo a svým neenergickým pohybem se blížili k chrámu.

Netušila, co má Valaan v plánu. Jsme tu přece v pasti, zděsila se.

Nabízelo se jim mnoho budov, kde se mohli ukrýt. Ale opravdu se tam dokáží skrýt na celou noc? Téměř ihned za neexistující bránou se nacházela první budova chrámu. Stejně jako ostatní budovy i ona byla kruhová, obklopená řadou velkých sloupů, které sahaly od země až ke kulatým modrým střechám. Věřilo se, že modrá je požehnaná barva, barva bohů, že je dobrá, jako je dobrá voda a obloha. Stejně tak byl kruh symbolem bohů, neboť to, co stvořili, se k nim po smrti navracelo.

Celý areál chrámu byl složen z šesti budov. Každá z nich byla určena k jistým účelům, dnes však byly prázdné. Alespoň si to Nayra a Valaan mysleli, dokud nespatřili plápolající oheň pod střechou jednoho chrámu, mezi dvěma sloupy. Kolem toho ohně sedělo několik mužů.

Deset, vysledoval Valaan.

Zastavili se. Valaan se jim snad chtěl vyhnout, snad doufal, že je pánská společnost u ohniště nezahlédne, jenže k tomu nedostal příležitost.

Chladná čepel se dotkla jeho zátylku.

„Kdo ste?“ ozvalo se za jejich zády.

Nayra se ohlédla. Valaan kvůli ostří na svém krku nemohl, viděl tak pouze, jak se k nim sbíhají všichni muži od ohniště. Byli ozbrojení. Jejich zbraně byly sice staré, ale kdysi bývaly dobré a snad i drahé. Jejich oděv byl prostý, ale teplý. Jejich úkryt v zákoutí Rhebhoru vypadal pouze provizorně.

Valaan už tušil, koho má před sebou.

Nayra hleděla na dlouhou čepel meče, který podle vyrytého emblému patřil evietovi z Jarsu. To vznešení pánové z města Jars, které leží v zálivu Tassa, na hranici dvou aboretsví, Horgvudu a Iramy, nosili ve svém erbu poměrně věrně zachyceného obrovského medvěda, který svým otevřeným chřtánem a rozpřáhlou prackou hrozil každému, kdo by se stal jeho nepřítelem. Sám eviet Nithar se považoval za stejně silného, mocného a strach budícího.

Nayra se na okamžik zaradovala, ale když pak viděla omšelý šat toho muže a jeho vystupování, ihned přehodnotila své nadšení. Ten muž nebyl ani vznešeně oděný, ani tak nepůsobil. Výraz v jeho tváři nebyl nijak inteligentní a ani ta tvář nebyla obzvlášť pohledná. Malé hnědé oči lemované přespříliš huňatým obočím, téměř neviditelné rty schované za hustým rusým vousem. Jen ten velký nos byl zajímavý a také jeho husté zrzavé vlasy, které měl spletené do tlustého copu, jenž mu ležel na rameni a sahal až na prsa.

Než stačila Nayra jakkoli zareagovat na neslušné chování toho neznámého muže, obklopilo ji a Valaana deset podobně zanedbaných ozbrojenců. Valaan svíral ve své pravici kopí. Vypadal, že jej hodlá použít.

„Tak kdo jste a co tady děláte?“ otázal se nyní jiný muž.

Stál v popředí svých společníků a počtem kožešin i kvalitou zbraně je převyšoval. Jeho postoj byl vzpřímený a klidný.

Vůdce, usoudil Valaan. Pak si všiml jeho obličeje. Od levé strany čelisti se přes celou tvář a i přes velkou část hlavy, tak, že mu na její levé straně chybělo mnoho vlasů, táhla velká jizva.

„Insen,“ řekl nahlas Valaan.

Muž před ním se ani nepohnul.

„Ten Insen?“ hlesla Nayra. „Lapka a vrah?“

„Nejobávanější v celým Horgvudu,“ ozval se nepěkný rusovlasý muž, který ještě stále mířil Valaanovi na krk.

„Muž, ze kterého vláda aboreta Herdreda udělala psance a zločince… Kdybych dostal tu jeho povedenou dceru do rukou, zakroutil bych jí krkem,“ vyprskl se zlobou a hořkostí v hlase vůdce lapků.

Nayra se jen víc schoulila pod svůj rudý župan, příliš honosný pro obyčejnou ženu.

„Možná by vás teď mělo víc trápit, že se sem blíží horda warggů,“ oznámil nevybrané společnosti Valaan.

„Co by tu dělali warggové? Kdoví, kde jim je dnes konec,“ řekl pochybovačně Insen.

Sám se však běžel podívat k hradbám. Někteří jeho znepokojení muži udělali totéž.

„Dobří duchové nás zatratili!“ vykřikl jeden z Insenových mužů, když spatřil, co se na ně blíží. Warggů bylo nejmíň padesát. Téměř se dotýkali hradeb Rhebhoru.

„Do třetího chrámu!“ poručil Insen. „Zahlaďte všechny stopy!“

Jeho muži se vrhli k ohništi, které ve spěchu udusali, se cvikem sbalili všechny své věci a několika větvemi zahlazovali stopy na prašné zemi kolem hlavních cest do chrámu. Pak už se spěšně vydali za první budovu.

Nepěkný muž konečně přestal Valaanovi mířit na krk a se slovy: „Tak pospěšte!“ dva neznámé popohnal a běžel za svými druhy.

Valaan a Nayra jej poslechli a utíkali po jeho stopách. Jako poslední spěchal Insen a drobnou větví jehličnanu je zahlazoval.

Proběhli prvním průchodem mezi chrámy, běželi podél kruhové zdi druhého chrámu, za jehož neexistujícím rohem stál třetí, mnohem větší chrámový palác. Vrhli se do něho rozvrácenými dveřmi, které visely ve veřejích jen na pantech. Někteří lapkové do nich ve spěchu narazili, takže se jejich levá část s rachotem zřítila k zemi, kde se rozpadla na řadu třísek.

Ten hluk Nayru nepolekal, mnohem víc ji děsila představa, že několik stop za nimi jsou hordy warggů a že běží za záchranou po boku nebezpečných lapků, od nichž se dají čekat pouze dvě věci, okradení a zabití. Kdyby se rozhodli dva cizince ve svém středu zabít, nedokázal by svou paní ochránit ani strážce Valaan. Ten se však takovými myšlenkami evidentně nezabýval. Držel se muže se zrzavým copem, který oběma cizincům velmi ochotně ukazoval cestu do nejtajnější loupežnické skrýše.

Jaká čest! Pomyslela si s jízlivostí Nayra.

Jakmile se ocitli ve třetí chrámové budově, obklopilo je ledově temné a prašné prostředí. Vnitřek budovy se zdál být tvořen pouze jednou ohromnou kruhovou místností, ohromnou svou velikostí, ale také svou nádherou. Podlaha, zdi, vnitřní sloupy, ochoz pod kopulovým stropem, to vše bylo vyloženo bíločerným žíhaným mramorem. Zdi se leskly, neboť se od nich odráželo tlumené světlo měsíce a hvězd, které dovnitř bez ustání proudilo stropem, který kdysi býval zastřešen sklem, nyní se v kopuly nacházelo několik děr a na zemi pod nimi ležely drobné kousky roztříštěného modrého skla. Jinak tady nebylo nic, co by zútulňovalo, zdobilo či vyplňovalo tak velkou místnost. Každý mohl do Rhebhoru vstoupit a vzít si, co chtěl.

Dusavé kroky se rozléhaly mnohokrát hlasitěji tak velkou a prázdnou místností. V ní však jejich úprk nekončil. Jeden z lapků v čele, podsaditý, špinavý chlapík, s naprostou jistotou nalezl postranní malé dveře, které je navedly do další místnosti, tentokrát mnohem menší a překvapivě přeplněné věcmi.

Všude, kam se jen Nayra podívala, ležely svitky pergamenu a knihy, stovky, tisíce svitků a knih, těch nejcennějších lidských poznatků, historie a vědění, opravdové cennosti, které všechny chrámy ve Viděnu schraňovaly a mohly se jimi pochlubit. Prostí lidé však jejich opravdovou hodnotu nedokázali ocenit, netřpytily se a neleskly se. Žádné jídlo za ně nebylo možné koupit, proto tu také zůstaly ležet na zemi i na zaprášených policích a rozviklaných stolech. Nayra si moc dobře vzpomínala, že právě rhebhorská knihovna bývala často navštěvována králi Viděna, kteří v ní hledali nejen zábavu, ale také poučení.

Nemohla se však kochat příliš dlouho, protože ani chrámová knihovna nebyla jejich konečným úkrytem. Lapkové ní proletěli a jeden po druhém se začali sunout do úzké věže, která ke knihovně přiléhala. Byla v ní naprostá tma. Aby nezakopli, museli se rukama přidržovat kluzkých, vlhkých zdí.

Valaan Nayru chytil za dlaň a vedl ji věží vzhůru. Nestoupali příliš dlouho, snad jen do čtvrtého patra, kde byla kruhová místnost velká sotva pro pět lidí. Vlezlo se jich tam třináct.

„Berishi, Jette, ten poklop!“ poručil dvěma mužům Insen, který zůstal jednou nohou stát na schodech.

Ten nepěkný rusovlasý muž, Berish, a jeden vysoký plešatý lapka, Jett, se natáhli a společnými silami zatahali za lano, které viselo od stropu.

Jakmile oba lapkové pořádně zabrali, otevřel se kamenný poklop a z něho se dolů vyvalilo několik na laně přichycených dřevěných schodů spolu s haldou prachu a smetí. Insenovi chlapi nemuseli dostat ani pokyn a už šplhali vzhůru. Valaan dal přednost Nayře.

Když už byla téměř nahoře, popadly ji za paže dvě silné ruce, které ji vytáhly do další malé kruhové místnosti. Byl to Berish. Začínal být Nayře sympatický, dokonce jí už ani nepřipadal tak ošklivý. Měl přece docela zajímavý nos a pěkné vlasy.

Valaan už byl také nahoře. Jako poslední vstoupil do úkrytu Insen, který za přispění svých dvou mužů vytáhl schůdky nahoru a za pomoci lan uzavřel kamenný poklop.

Místnůstka, která byla skryta nad údajným stropem věžičky, nepotemněla. Byla v ní dvě malá okna vyplněná pouze mřížemi, takže dovnitř proudil neskutečně ledový vzduch, který kvílel jako umírající žena.

Nayra se schoulila vedle Valaana a Berishe u zdi na studenou zem. Konečně se mohla zabalit do kožešin od Anafhel. Sice jí neseděly, ani jí neslušely, ale to nebylo důležité. Velkou kožešinovou vestu podala Valaanovi, který ji bez řečí přijal a přetáhl přes své brnění.

Lapkové se krčili ve věži pod příliš nízkým stropem, jeden se tlačil na druhého, funěli, přestože se snažili svůj dech zkrotit. Nesměli se ničím prozradit. Warggové nesměli jejich úkryt objevit, jinak by se tato skrýš stala jejich hrobem. Nebylo z ní úniku.

Čekali dlouho na jakoukoli známku pohybu. Dech všech byl už dávno zklidněn, ale srdce bít rychle a hlasitě nepřestala. Jejich bití zintenzívnělo, jakmile zaslechli na schodech pod sebou kroky. Podle hlasitosti nebylo warggů víc jak pět. Zbytek nejspíš prohledával ostatní kouty chrámu.

Nayra se víc než samotných warggů děsila toho, že se opět rozezní malou místností ten děsivý šepot z jejího šperku a prozradí jejich úkryt. Sevřela proto šperk ve své dlani. Téměř okamžitě ucítila na své kůži slabý tep, jako by pod jejími prsty proudila žilami skutečná krev. Krátce nato měla pocit, jako by z něho slyšela zlomyslný smích, ale protože ten zvuk ihned ustal a už se nezopakoval, nebyla si jistá. Nic víc se nestalo. Jen tepání a žádný jiný šum. Nayra si oddechla.

Insen chvíli zvažoval, že by spustil padací dveře a warggy překvapil, ale nakonec tuto možnost zavrhl. Mohli by hlukem navést ostatní warggy k sobě. Museli tedy čekat a doufat.

Jen nepatrnou chvíli trvalo, než se warggové rozhlédli po věži a než zjistili, že je prázdná. Poklopu si nevšimli. Jejich nepravidelné kroky se začaly vzdalovat. Sestupovaly do přízemí.

Lapkové, zvyklí na nepřízeň osudu, se nenechali ukolébat zdánlivým vítězstvím a zůstali v těsném prostoru až do rána. Jediný, kdo zaspal všechny děsy a nejistoty, byla Nayra, natolik vyčerpaná z úmorné cesty předchozího dne a z úprku posledních hodin, že usnula téměř okamžitě, jakmile se přestaly ozývat kroky warggů. Konečně jí bylo teplo, v kožešinách a v přeplněné, zadýchané místnosti se cítila téměř jako ve své komnatě vyhřívané plápolajícím dřevem v krbu.

Otevřela oči až za svítání, kdy se její společnost konečně odvážila pohnout a šeptem spolu prohodit pár nejnutnějších slov.

„Jsou pryč?“ zeptal se nejmenší člen lapkovské družiny, nejmenší a také nejpodsaditější. Jmenoval se Lérns.

Jeho druhové opět strnuli a naslouchali. Neslyšeli vůbec nic, žádné skřeky netrpělivých warggů, které se po celou noc ozývaly zvenku pod chrámem.

„Ve dne neútočí,“ řekl nahlas svou domněnku Valaan, který vypadal ztrhaně. Vůbec nespal, kvůli warggům i novým společníkům.

„Jak je možný, že se jich tolik potuluje po Horgvudu?“ chtěl vědět Jett. „Neslyšeli jsme o wargzích už strašně moc let.“

„Zmizeli z povědomí Viděna za vlády krále Mirama, před sto lety,“ podotkl Insen. „Myslel jsem, že byli pobiti.“

„Proč se znovu vrátili?“ vyptával se dál vysoký Jett.

Insen jen zakroutil hlavou.

„Pokud se bojí světla, nebo mají ve dne ve zvyku odpočívat, mělo by být venku už bezpečno… Musíme odsud, hned… Večer se vrátí,“ rozhodl Insen. „Půjdu první,“ dodal a za pomoci svých mužů zvedl těžký poklop.

 

 

Mlčenlivý strážce pustiny

 

Rozmanitá společnost opustila úkryt ve věži. Hlídky oznámily, že je vzduch čistý. Warggové se vypařili. Jejich stopy mizely v lese. Všem se nesmírně ulevilo, když si uvědomili, jaké měli v noci štěstí. Nayra pozorovala zarostlé a unavené tváře mužů kolem sebe. Přestože to byli lapkové, ti nejnebezpečnější a nejkrutější, o kterých kdy slyšela, stejně měli v očích strach, který nyní vystřídala úleva. Nikomu se nechtělo v Rhebhoru zůstávat už ani minutu.

„Je čas vrátit se do Jesite. Tam budeme v bezpečí!“ zavolal za sebe Insen.

Netrápil se tím, že Valaan a Nayra slyší, kde se nachází jejich dlouhodobý úkryt. To, že se Insen se svými muži ukrývá v temném lese, bylo známé celému Horgvudu. Proto se také všichni lidé se zdravým rozumem velkému lesu vyhýbali. To však nebyl jediný důvod, proč bylo okolí kolem Miehórnu tak pusté a neobydlené. Stejně jako chrám v Rhebhoru i vesnice, jež se nacházely v jeho blízkosti, utrpěly za válek aboretů. Škody a ztráty na lidských životech už nemohly být nahrazeny. O těchto místech se říkalo, že jsou bohy zatracená.

Insen se zastavil, ještě než opustil hradby Rhebhoru, a otočil se k Valaanovi a Nayře, kteří zůstali stát v povzdálí. „Kam máte namířeno?!“

„Do Borugu,“ řekl popravdě Valaan. Nemělo cenu lhát. Mohli ještě mířit do Hanlingu, ale v tom případě by neopustili Stezku Viděna, pohodlnou, i když ne zcela bezpečnou cestu, která spojovala všechna významnější města, centra obchodu a sídla evietů po celém bývalém Narderu.

„Takže jdeme stejným směrem,“ usoudil Insen. „Připojte se tedy k nám. Tyto končiny jsou nebezpečné pro dámu s tak nepočetným doprovodem.“

„Nebezpečné jsou hlavně kvůli vám,“ podotkla Nayra nebývale odvážně.

Insen se jen zasmál a zavolal: „Ze mě a z mých mužů nemusíte mít strach! Už jsme si vás prohlédli a usoudili jsme, že na vás není nic, oč bychom vás mohli ochudit. A zabíjet pro potěšení není naším zvykem!“

Valaan pohlédl na Nayru, aby rozhodla. Sám se však tvářil, že je nakloněn Insenovu návrhu.

„Dobrá tedy!“ rozhodla Nayra. „Přivítáme vaši společnost a ochranu!“

 

Po celý den neutěšeně vanul silný ledový vítr a padal sníh v bělostných chuchvalcích.

Nayra si spočítala, že je dvacátý devátý den alhénu. Nebezpečně rychlými skoky se blížil měsíc zledovatělých polí a nový rok dvanáct set osm. V této době žádný rozumný člověk neopouští teplo domova a rozhodně nespí v mrazech pod širým nebem.

Už asi před hodinou zastavili a utábořili se na noc. Oheň byl rozdělán a laň ulovena. Postaral se o to Berish. Byl velmi hbitý a stále energický. Jeho druhové byli po celém dni namáhavé cesty unaveni. Jen on měl ještě chuť na rozhovor. Přisedl si vedle Nayry a Valaana, aby se o nich dozvěděl víc.

„Řekněte, co pohledává taková vznešená dáma v těchto nebezpečných končinách?“ zeptal se Berish a zakousl se do svého podílu večeře. Jako lovec měl největší kus. Nějaká pravidla musela existovat i v bandě zlodějů a vrahů.

Valaan pohlédl na Nayru a už vymýšlel, co by Berishovi nalhal, ale Nayra ho v odpovědi předběhla: „Jsme z Argrandu.“

Valaan na ni znovu pohlédl, tentokrát varovně.

Nayra jej ignorovala a pokračovala: „Argrand byl před nemnoha dny přepaden warggy. Nikdo jejich útok nepřežil, jen já a Valaan, jeden ze strážců aboretky Nayry.“

Berish si už dávno prohlédl Valaanův plášť, který mu Nayra vrátila, jakmile si oblékla teplejší kožešinu, a viděl také jeho kopí. Okamžitě věděl, že je strážcem horgvudské aboretky. Poznal to i Insen.

Svými slovy k sobě Nayra připoutala pozornost mužů sedících kolem ohniště, mezi nimi byl také Insen.

„A co aboretka Nayra Belómien? Mrtvá?“ chtěl vědět.

„Nejspíš ano,“ odpověděla bez zaváhání Nayra. „Byla to má paní.“

„Nelitujte její smrti. Vaši lítost si nezaslouží,“ zavrčel Insen.

Nayře se vzteky málem naježily všechny vlasy na hlavě.

„Každá smrt si zasluhuje lítost,“ podotkl Berish.

„Zas máš filozofickou chvilku?“ zasmál se muž jménem Hereb, jehož knír byl neskutečně dlouhý. Sahal až na prsa. „Náš Berish hrozně rád přemýšlí, ale neměl by, protože je stejně blbej jako my.“

Všichni lapkové se rozesmáli. Smál se k Nayřině podivu také sám Berish. Urazit takto někdo ji, už by nežil. Vážný zůstal pouze Insen, zamyšlený nad Nayřinými slovy. Viníci jeho neštěstí byli mrtví. Musela to být úleva.

Insen však nepřemýšlel nad ničím podobným. Myslel na to, co Argrand potkalo.

„Co se to děje?… Svět je vzhůru nohama,“ podotkl, když jeho muži utichli ve svém veselí. „Musíme doufat, že nás warggové nenajdou, že se vyhnou našemu Jesite.“

Pokud zůstaneme s vámi, stane se pravý opak. Kdybyste jen tušili, jaké jste k sobě připoutali břímě. To my jsme pro vás to největší nebezpečí, uvědomil si Valaan.

„Zkroťte trochu ty plameny… Dva z vás si vezmou hlídku. Jistota je bezpečí! Na to nezapomínejte, přátelé,“ rozdal příkazy Insen a uložil se do nepříliš teplých pokrývek na chladnou zem.

Jett se postaral o ohniště. Pak už se unavení lapkové uložili ke spánku, kromě Hereba a Berishe, kteří měli jako první hlídku. Hereb se vzdálil, aby měl z nedalekého kopce lepší výhled. Berish zůstal v blízkosti hřejivých plamenů, v přítomnosti nových známých.

„Mrzí mě, že ste o všecko přišli,“ zašeptal Berish Nayře a Valaanovi. „Nejste jediní. Všichni tady toho hodně ztratili.“

Nayra pohlédla na zdánlivě spícího Insena. Znala jeho tragédii z vyprávění, víc legendy, než-li pravdu. Proslulý vrah a zloděj Insen údajně býval dobrým člověkem, vzdělaným a štědrým ke svým poddaným. Je to k nevíře, ale Insen býval jedním z menších pánů Argrandu, měl své panství a rytířský titul. Žil nedaleko Antany se svou ženou a pěti malými syny. Když aboret Herdred připravoval před třemi roky výpravu do Vlnovitých hor, aby se postavil povstalcům, byl to právě velepán Insen se svými muži, kdo se měl spolu s dalšími aboretovými vazaly tohoto tažení zúčastnit. Insen odmítl. Na jeho panství byl už několikátý rok hladomor. Nemohl dostát slibu ke svému pánovi, pokud nechtěl, aby všichni jeho lidé zemřeli hlady a zimou. Aboret Herdred jeho rozhodnutí pochopil jako vzpouru a nedal Insenovi možnost se hájit. Než opustil Argrand, dal příkaz, aby byl Insen zbaven svého rytířského titulu a svého panství.

Herdredovi vazalové, velepáni Borugu, bratři Blarz a Djoreg aboretovy příkazy vyplnili a přidali k nim i několik svých vlastních. Při zničení Insenova hradiště povraždili také jeho syny, aby se v dospělosti nemohli mstít za svého otce. Nyní se mstil Insen, k němuž se přidalo mnoho z jeho chudých a hladových poddaných, nyní žijících v Jesite a lovících z aboretových zásob zvěře, loupících jeho poklady a vraždících jeho loajální eviety a rytíře. Dva z nich se Insenovi dosud nepodařilo zabít. Velepáni Blarz a Djoreg mu stále unikali a po jejich hlavách přitom toužil ze všech nejvíc.

Nayra by jej snad i litovala, snad by se pokoušela jeho činy obhájit před třemi božskými sourozenci, kdyby během své cesty za pomstou nezabil tolik nevinných a neublížil moři dalších lidí.

„Co tě přivedlo do Insenovy společnosti? Byla to nouze?“ zeptala se Berishe.

„Nouze?… Ne, nouze ne… Zjistil sem, že nemůžu být tím, kým sem byl, kým sem vždycky chtěl být… Najednou sem byl nikým… Tak sem našel Insena a jeho partu zatracenců… Sou teď mým domovem,“ odpověděl stále vesele Berish, jako by mu ani jeho osud nepřipadal smutný.

„Chtěl sem být velký válečník, jako můj otec. Jenže sem taky chtěl žít podle svýho nejlepšího svědomí,“ pokračoval ve vyprávění. „Nechal sem se najmout v Jarsu, abych bojoval pro evieta Nithara. Všecko bylo báječný. Byl sem ve výcviku, dostal sem chatrč nedaleko města, vepře a kozu, taky lán pole. Pak ale byl mýmu pánovi ukradený jeho moooc drahý meč, rodinný dědictví, a vina padla na mě. Jenom se mě chtěl zbavit, protože sem něco viděl… Tak sem musel zdrhnout. No, a řek sem si, že mu ten meč fakt ukradnu, když už sem za to bitý. Čmajznul sem jeho největší poklad a bylo mi při tom moc hezky,“ usmál se Berish přihlouple a položil na svá stehna vzácnou zbraň, jeden a půl ruční meč.

Medvědí meč Jarsu nebyl mladou zbraní, ale byl stále krásný a účinný, znalo ho snad celé Viděno. Emblém evietů z Jarsu byl vyryt na hlavici zlaté rukojeti meče a pod záštitou byla čepel zdobená třemi lariary, nejdražšími vzácnými kameny v celém Argenu. Každý byl čirý a přitom černě žíhaný. Mohli si jej dovolit pouze ty nejmajetnější rody ve Viděnu. Za jeden lariar si mohl Berish koupit celou vesnici. Nejspíš to věděl, nejspíš to věděli i všichni jeho druhové, nikdo z nich to po něm však nežádal. Byla to msta, téměř dětinská msta a pro mstu měli všichni lapkové pochopení. Berish se radoval ze své uloupené kořisti a neměl v úmyslu ji ničit.

Nayra nikdy neviděla tři lariary pohromadě. Takové bohatství! Za to by si mohla nechat ušít desítky drahých šatů a vyrobit si mnoho vzácných šperků.

Valaana nezajímaly ty tři drahé kameny. Obdivoval preciznost a zručnost, s jakou byl vyroben evietův meč. Dokonalá práce. Naprosto vyvážená. Valaan toužil mít vlastní meč, přesně takový. Snad jednou, posteskl si.

„Co jsi viděl, že tě chtěl tvůj pán zabít?“ zeptal se, když se dostatečně pokochal vzácnou zbraní v Berishových rukách.

„To není důležitý,“ odbyl Valaana s přátelským úsměvem Berish.

 

Jako mlčenlivý strážce pustiny se Miehórn tyčil do výše i šíře před jejich očima. Napolo zahalen v ranním oparu, zčásti skryt pod mraky. Jeho vrchol byl samý led a sníh a nezáleželo na tom, který je měsíc. Miehórn dělal čest svému jménu, Starý pán s důstojností strážil tento kout Viděna, děsil svou velikostí cizince a utěšoval svou krásou známé tváře.

„Jen jeden jediný člověk zdolal jeho strmé svahy a dosáhl jeho vrcholu,“ pustil se do vyprávění Insen. Kdysi rád četl. Miloval knihy a jejich svět, jejich slova a řádky, dávno zapomenuté činy navždy zachované na jejich listech. „Sarbet, současník krále Mirama, kouzelník, o kterém se říkalo, že svět zachránil před záplavou warggů. Pro radu k bohům údajně vystoupal až na vrchol ledovce Miehórnu, kde se modlil a prosil bohy o milost pro své bratry, pro lid Narderu. Bohové se nad ním slitovali a dali mu, co po nich žádal.“

„A co to jako bylo?“ zeptal se jeden z Insenových mužů.

Insen jen pokrčil rameny.

Nayra pohlédla na Starého pána. Nikdy nebyla v tak těsné blízkosti jeho majestátních svahů a skal. Miehórn byl starý jako svět sám. Tolik toho už ze své výše viděl. Kdyby jen mohl vyprávět! Vykládal by o stovkách let věčných bojů, o krutých zimách, o mýtických hrdinech, o řvoucích ingurech, kteří kdysi kráčeli pod jeho svahy. Jenže nevyprávěl, jen stál a mlčel.

Ještě několik hodin jej měli na očích. Mnoho mil museli urazit, než se jim Starý pán ztratil za obzorem. Zčásti za to mohlo také husté sněžení, které jim bránilo ve výhledu a komplikovalo chůzi.

Insenovi muži si tím však nenechali zkazit náladu. Svými dunivými a mnohdy falešnými hlasy zpívali svou píseň:

 

„S odvahou ve tváři kráčíme světem,

vraždíme, loupíme, holdujem neřestem.

To jsme my, zjizvená srdce!

 

Domovem naším je louže a chlad,

útulnější jsou než kdejaký hrad.

Temný hvozd pln korun stromů chrání nás,

v tento ponurý, zkažený čas.

 

Naše čest a sláva je pochybná,

odsouzení světa nás však nezajímá.

Dál si kráčíme světem,

my, zjizvená srdce, darující život obětem.“

 

Sotva dozněla poslední slova lapkovské písně, Insen dal pozvednutím paže znamení, aby družina zastavila. Zpoza stromů malého hájku před nimi vyběhl udýchaný Lérns, jehož velký břich se třepal stejně jako jeho dva podbradky. Byl mu svěřen důležitý úkol, jako předsunutá hlídka měl střežit průchodnost a bezpečnost jejich cesty. Když dorazil ke svému vůdci, něco mu v rychlosti sdělil šeptem do ucha. Insen se zatvářil nadmíru spokojeně, dokonce nadšením zahvízdal.

„Pánové,“ obrátil se se slovy ke svým chlapům, „máme neskutečné štěstí… V Jesite, asi míli od nás zahlédl Lérns karavanu jedoucí až z Eriáty!“ Insen se zasmál a pak pokračoval: „Nejspíš použili zkratku přes les. Dobráci! Mají namířeno do Argrandu. Nemají tušení, co se tam stalo. Vezou aboretce drahé látky, křepelky jako pamlsek a několik moc pěkných polodrahokamů, pravděpodobně tarneoly, těch mají v Marettách nadbytek. Myslím, že do Argrandu nedojedou. Co říkáte?“

Ozval se spokojený smích. Vidina tak štědrého lupu byla nesmírně lákavá.

Nayra sebou prudce trhla. Bezmyšlenkovitě uchopila Valaana, stojícího jako vždy po jejím boku, za paži. Valaan netušil, co teď jeho paní prožívá. Snad se bála o svůj majetek. Snad se bála prozrazení.

Strýc Reoh mi posílá tolik cenných věcí. Proč? Jako odškodné?… Po tak dlouhé době. Tak malý úplatek za to, abych mu dala odpuštění, kterého nejsem schopná… Nelze odpustit vraždu bratra… A to přece byla vražda. Nic jiného. Sprostá vražda, vířilo Nayře hlavou.

Valaan pozoroval její těkavý pohled. Zamrzelo jej, že Nayře tolik záleží na obyčejných hmotných věcech. Ale co čekal? Vždyť byla zvyklá na přepych a pohodlí. Muselo jí to nesmírně chybět.

„Hlavně potichu a bez ztrát na vlastních životech. Jdeme, chlapi!“ poručil Insen.

Insenovi muži se tiše vydali k lesu, s nadšením a chtivostí v očích. Berish dostal za úkol pohlídat Nayru a Valaana. Údajně aby je chránil, ve skutečnosti je měl střežit, aby neprovedli nějakou hloupost. Ani to nevypadalo, že by mu jeho úkol vadil. Svou energii si šetřil na později.

Netrvalo to dlouho a ozval se křik doprovázený řinčením oceli.

Ovšem, strýc Reoh by tak drahé zboží nikdy nenechal jet bez většího doprovodu. Pak je však blázen, že jej poslal přes Jesite. Nayra odhadovala, že vozy chrání tak dvacet mužů. Víc by Reoh neobětoval, míň nemělo smysl.

Boj trval dlouho a ještě než ustal jeho hluk, vyběhl zpoza stromů jeden muž. Nepatřil k lapkům, ani k ozbrojenému doprovodu karavany. Nejspíš to byl vozka. Měl na své hrudi krvavý šrám. V očích děs. Co chvíli zakopával a padal na zem.

Valaan mu vyběhl naproti, Berish se mu v tom nepokoušel zabránit. Nikdo z nich však nedostal příležitost prchajícímu muži pomoci. Letící dýka se mu zabodla do zad. Muž byl okamžitě mrtev. Mezi stromy stál Jett. S naprosto lhostejným výrazem vytáhl ze zad mrtvého svou zbraň a vracel se k ostatním, aby o nic nepřišel.

Valaan nestačil cokoli říct. Jeho paní toho však měla na srdci hodně. Zlostně zaťala ruce v pěst a zmizela v porostu háje. Valaan spěchal za ní, následován Berishem.

Jakmile Nayra dorazila na lesní cestu, strnula hrůzou. Všude ležela mrtvá rozsekaná těla vojáků nesoucích znak Eriáty, klasický štít na horní straně s vytvořeným otvorem pro kopí, zdobený na jedné půli károvaným pruhem a na druhé půli třemi hvězdami. Vše mělo odstíny temně zelené, černé a podklad štítu byl bílý.

Kromě mrtvých vojáků na zemi leželo také pět neozbrojených civilistů, se kterými bylo zacházeno stejně nemilosrdně jako s ozbrojenci.

„Co jste to provedl?!!“ rozkřikla se na Insena Nayra. „Proč?“

Insen vztekle seskočil z vozu a přistoupil k Nayře na půl palce blízko. „Neopovažujte se na mě před mými muži zvyšovat hlas,“ zavrčel na ni.

„Ti muži mohli žít! Nemusel jste je zabíjet… Jste obyčejný vrah a vaši muži jsou jen tupé stádo volů!“ zasyčela na něho rozzuřená Nayra.

Insen zbrunátněl ve tváři. Chytl Nayru za paži tak pevně, až jí do celé ruky přestala proudit krev. Druhou rukou vytáhl zpoza pasu nůž.

Než mohl cokoli udělat, Valaan, který právě dorazil, mu přiložil hrot kopí pod krk. V ten moment se mezi ostatními rozhořel požár. Všichni Insenovi muži vytáhli své zbraně a mířili nimi na strážce Valaana.

Nayra si připadala stejně malá a stejně bezbranná jako tu hroznou noc v Argrandu. Opět byla vděčná za Valaanovu oporu, ale tentokrát ocenila snad ještě víc zásah někoho jiného.

Berish vložil veškerou svou schraňovanou energii do svého výstupu. „To přece není nutný! Je to jen obyčejný nedorozumění. No ne?… Vždyť žádná ženská, kterou znám a kterou znáte i vy, a že jich známe, ha, nemá ráda násilí… To je stejně přirozený, jako to, že mám každý ucho jinak velký,“ řekl svým chraplavým dobráckým hlasem. Sám se svým slovům nepatrně uchechtl.

Ocitl se však v naprostém středu trojúhelníku Insen, Nayra a Valaan, a to zvládl během svého nepříliš inteligentního proslovu. Insena však jeho řeč přesvědčila. Pustil Nayru ze svého sevření. Valaan, teprve až pohlédl do očí vůdce lapků a neviděl v nich žádné zákeřnosti, postavil své kopí na zem vedle sebe. Také Insenovi muži se uklidnili, mohli se dál věnovat svému živobytí.

„Právě sem vám zachránil krk,“ řekl tiše Berish Nayře a Valaanovi. „Váš vděk si jednou vyberu.“

Valaan nespouštěl oči z Insena, který do svých rukou zrovna uchopil rudý samet, jež měl zdobit aboretku Horgvudu.

Nayra si jen povzdechla. Milovala červenou barvu. V šatech z takové látky by vypadala moc pěkně. Škoda.

„Bude nám ctí, pane Berishi, prokázat ti stejnou laskavost, jakou jsi s velkou odvahou a prozíravostí prokázal ty mně,“ řekla Nayra lapkovi stojícímu po svém boku.

Pak už se raději vzdálila od pohřebiště, které za sebou zanechal Insen se svými muži.

 

 

Příchod tvůrců noci

 

3. berona, měsíce zledovatělých polí, roku 1208, doba Čtyřvládí

týden od přepadení Argrandu

 

Noc se snesla na Unreath nečekaně rychle. Nejdříve se rozlila po obloze jako černý inkoust a krátce nato pohltila celé město a skryla jej před okolním světem ve své náruči.

Také v tuto noc se nhyr Tards procházel před svým lehkým spánkem po městských hradbách. Musel kontrolovat bezpečnost města, protože jen tak mohl zajistit bezpečnost svého aboreta. Ider, kapitán městských hlídek, jen nerad sledoval Tardsovy pokusy zasahovat do jeho kompetencí a ještě s větší nelibostí sledoval, že mu procházejí a že je aboret Reoh schvaluje. Aboret většinu času trávil na cestách po své zemi, neboť jeho rady bylo zapotřebí ve všech koutech Eriáty, proto se i zde v sídelním městě zdržoval jen zřídka a vždy velmi krátce. Ider se utěšoval vědomím, že zase brzy i se svou hordou strážců odpochoduje někam hodně daleko a že bude opět minimálně čtvrt roku trvat, než se v Unreathu objeví.

Tards, kdyby uvažoval nad myšlenkami kapitána Idera, by je jistě odhalil, ale on se zamýšlel nad něčím úplně jiným. Ta noc mu nedopřála klidu. Byla tak zvláštní, tak zlověstná! Nikdy v celém svém životě se ještě necítil tak podivně. Měl pocit úzkosti, jako by jej něco obklopovalo, jako by si pro něho přicházela smrt.

Ujistil se, že je hlavní brána uzavřena, a vyslechl si hlášení několika hlídek, že je v okolí naprostý klid. Chtěl se vrátit do paláce, aby byl svému aboretovi co nejblíž, když vtom zaslechl zvuk, který jej překvapil a znejistil. Za vnitřními hradbami, které chránily palác a k němu přiléhající starý hrad z desátého století, ještě z dob vlády Athiriase, prvního krále Anmatů a Horedů, se ozval neočekávaný zvuk znásobený tichem spícího města a bezhvězdné noci. Bylo to řinčení oceli. Město bylo napadeno!

Aboret je v nebezpečí! Zhrozil se a s voláním: „Poplach!!! Hrad je napaden!!!“ utíkal do svahu po nejširší cestě ve městě. Byla plná překážek, prázdných sudů, nádrží s vodou, vozů bez koní, probouzejících se psů a poházeného odpadu.

Nhyr si toho ani v nejmenším nevšímal, nebylo to nic neobvyklého. Mohl myslet pouze na to, co mu uniklo. Kdo jsou ti útočníci? Jak se dostali do města?… Jsou mezi námi zrádci?

Na cestě narazil na jednoho vojáka, který spěchal opačným směrem k nejjižnější bráně, jež vedla k přístavu.

„Co se děje?“ zastavil ho udýchaný nhyr a popadl jej za paži, aby mu neutekl.

„Přišli od moře. Stokou!“ vypravil ze sebe udýchaný mladík. „Jsou všude u jižní brány a postupují do města. Podařilo se jim proklouznout k paláci.“

„Brána měla být zavřená!“ vyštěkl na mladíka nhyr.

„Nebyla. Zrovna se do hradu přesouvali muži z města. Končila jim hlídka,“ vysvětlil voják.

„To snad ne!!!“ rozčílil se Tards. „Kdo je to?!!“

„Já nevím. Nejsou to lidé. Jsou… jsou…“ Mladý voják nenašel správná slova a jen se otřásl.

Tards si uvědomil, že se musí oba uklidnit. Nejlépe udělá, když jej zaměstná příkazy. Jako pravý velitel vojákovi nařídil: „Poruč všem mužům mým jménem, ať se přesunou na východ města, ať brání hradby u paláce a hlavně hrad. Já tam přesunu aboreta a jeho syna. Jen tam je můžeme ochránit… Ostatní lidé ať se prozatím opevní doma… Nevíme, kde je bezpečno… Tak už běž!!!“

Nesledoval mizejícího vojáka. Sám se okamžitě vydal k vnitřním hradbám, k bráně, která neměla být otevřená. Kdyby se totiž dodržovaly bezpečnostní pokyny, mohlo být vše jinak. Měli by naději se ubránit. Ale teď? Podle hluku zkušený nhyr odhadoval, že je útočníků mnoho, mnohem víc než obránců. Možná už se dostali k jeho pánovi.

Po pár krocích a neskutečně dlouhých chvílích netrpělivého očekávání se ocitl před bránou vedoucí na nádvoří paláce. Nečekal, že někdy ve svém životě spatří něco takového. Zem zmáčená krví, plná naříkajících mužů, kteří se zmítali v podivných křečích, jež nebyly příznakem umírajícího. A přes ně se hrnuli oni. Nedokázal je pojmenovat. To ta zlověstná noc! Její příchod byl varováním. Vyvrhla je na svět. Stvůry noci.

Nhyr Tards se musel probudit z křeče, která ochromila celé jeho tělo. Musel jednat. S hrůzou si uvědomil, že je tu jediným bojeschopným vojákem. Musím se probojovat za svým pánem. Jediná naděje na záchranu je utéct z Unreathu.

„Městu už není pomoci,“ řekl šeptem.

Kdyby nebyl už čtyřicet let stár a nezažil to, co zažil, snad by propadl zoufalství, snad by nad osudem zdejších lidí uronil slzu. Místo toho vytasil z pochvy svůj meč, jediného trvalého společníka, který kráčel po jeho boku téměř celý život. Vrhl se k bráně do chumlu těch stvůr a ležících mrtvých vojáků. V tlačenici, která se valila podivně šoupavými kroky na nádvoří, nebylo těžké se ztratit. Pokud si jej nějaká stvůra všimla, okamžitě byla probodena nhyrovým mečem. Sekal kolem sebe hlava nehlava. Brzy se před ním začala kupit hromada mrtvých těl, kterou nebylo možné jen tak zdolat.

Ocitl se ve slepé ulici, obklopen všemi těmi neznámými bytostmi, jejichž podivně zkroucené zbraně působily na první pohled neškodně, ale dokázaly tělo dospělého muže přeseknout jako kosa stéblo trávy. Létaly vzduchem a snažily se zasáhnout právě Tardse, který tušil, že už jim dlouho nedokáže uhýbat. Jeho životní prostor se zmenšoval, jak se kolem něho stvůry v yrinhgové zbroji kupily a chrčivými zvuky se jej snažily zastrašit.

Couval před nimi a držel si je od těla jen mácháním svého meče. Byl si moc dobře vědom toho, že takové úsilí nevydrží vynakládat příliš dlouho, že se také šance na záchranu aboreta snižuje. Viděl, jak hordy útočníků dorážejí na honosný palác. Každou chvílí vyrazí jeho nepevná vrata.

Snad už je aboret v hradu!

Jeden útočník se po Tardsovi ohnal svou podivnou zbraní a zasáhl jej do levé paže. Tards vykřikl bolestí. Víc však zjištěním, že jsou jeho síly vyčerpány a že bude další útok smrtelný. Někdo jej uchopil pevně za rameno a svou převelikou silou ho táhl dál od těch stvůr. Tards se po něm chtěl ohnat, ale neměl na to dost prostoru, ani sil. Než se stačil k čemukoli přinutit, ocitl se uvnitř kruhové věže. Sotva od hradeb rozpoznatelné kamenné dveře se s rachotem zavřely. Vnitřek věže byl prozářen planoucí pochodní, jejíž plamen se třepotal stejně slabě jako život Unreathu.

Tards se otočil na svého zachránce. Za ním stál muž jako hora. Znal tuto horu, muže pevného jako skála, pevného ve své síle a loajalitě a v citech stejně chladného jako kámen za tuhých zim. Byl to jeden z jeho mužů, ještě donedávna chlapec, kterého cvičil už od dvanáctého roku jeho života. Byl to muž, jehož jméno bylo stejně hrozné jako tvář děsivá.

„Bredhorgu?“ zmohl se jen na jedno slovo. „Kde je aboret Reoh? Proč nejsi s ním?“

„Viděl jsem vás z hradu. Musel jsem vás z té šlamastiky vytáhnout. Jako vy mě před lety v Marettách,“ usmál se přátelsky jinak děsivě vyhlížející Bredhorg, jehož tvář byla zjizvená a příliš vzdálená původní podobě. Památka na útok obrů v Marettách. Nhyr Tards byl jediná osoba, na kterou se dokázal usmát, které dokázal projevit vděk a svou bezmeznou oddanost.

„Aboret se i se svým synem zabarikádoval ve věži hradu. Je prozatím v bezpečí. Střeží ho dvacet vašich mužů,“ dodal ještě strážce, když spěchal za svým nhyrem nahoru na hradby, po kterých bylo možné dostat se nepozorovaně malými vraty do nitra hradu.

Nhyr, nyní už opět plný sil, zabušil na vrata, zvolal své jméno a dveře se okamžitě otevřely. Malou škvírou se oba protáhli do hradu.

Tards pohlédl do tváří svých dalších pěti mužů. Byli vystrašení. Poznal to na nich. Nikdy se nesetkali s něčím takovým a evidentně byli bezradní. Strážci byli muži cvičení a připravovaní na vše, uměli si poradit se všemi protivníky – lidmi, ingury, xarky i alleony, kdyby opustili svou vzdálenou zem –, ale neuměli si poradit s těmito tvory. Byli příliš nadpozemští a příliš děsiví.

„Jsou to poslové smrti,“ špitl jeden vyděšený mladík, který byl dosud vlastníkem pouze kopí.

„Nesmysl,“ ohradil se na něho nhyr Tards. „Vérien je nádherná. Proč by pro nás posílala takovou ohavnost?“

„Vaší povinností je svým životem chránit život svého aboreta. Konejte tak! Mnozí z vás dnes zemřou. Obejmou nádhernou Vérien a poznají štěstí a krásu života po smrti. Nemějte však strach! Buďte strážci až do své smrti, buďte hrdí, buďte stateční! Strážci neustoupí před ničím, co se jim postaví do cesty. Nezapomeňte na svou přísahu!… Braňte všechny cesty do hradu a buďte připraveni prchnout, jakmile vám dám příkaz. Musíme aboreta a jeho syna odvést do bezpečí… Kdybychom se ztratili, shledáme se znovu v Tannze… nebo až u překrásné Vérien,“ usmál se téměř fanaticky nhyr Tards a svým rázným krokem spěchal najít aboreta Reoha.

Ještě než vstoupil na první schod vedoucí do věže, poručil Bredhorgovi: „Jdi do stájí a osedlej tolik koní, kolik jen stihneš!“

Musel vystoupat dvě poschodí, než uviděl starobylou chodbu, kterou proudil ledový vítr, jako by se právě nacházel na vrcholu hor, a v ní spatřil dvacet strážců, již se nahromadili před dveřmi do jedné z mnoha komnat.

Všichni byli v pozoru a napnutí jako struna. Zřejmě si už mysleli, že jsou útočníci v hradu, a čekali jen to nejhorší. Když spatřili tvář svého nhyra, viditelně se jim ulevilo. Stejně jako jejich velitel i oni měli různě velké a různě hluboké rány všude po těle. Nejspíš nebylo snadné probojovat se z paláce až do hradu.

„Skvělá práce,“ pochválil je Tards a bez zastavení vpadl do komnaty.

Byla téměř stejně tmavá jako chodba přede dveřmi. Pouze na malém stolku uprostřed nevelké místnosti stála jedna planoucí svíce. U ní klečel malý sedmiletý chlapec, Adyh, syn eriátského aboreta. Hleděl do plamene a ve svém nočním šatu se třásl jako osika. Byl vyděšený k smrti a hledal útěchu v hřejivém světle, protože se děsil tmy a těch hrůzostrašných zvuků, které se ozývaly zvenku.

Nikoho jiného nebylo v temných koutech místnosti vidět, ani vybavení samotné komnaty. Přesto zde někdo byl. Aboret Reoh se vynořil ze tmy, sejmul si z ramen svou kožešinovou vestu, sklonil se ke svému synkovi a s nebývalou něhou a otcovskou péčí jej do ní zabalil. Chlapec na otcův dotek nijak nezareagoval, dál přijímal teplo a světlo svíce očima.

Aboret Reoh byl muž menší postavy, dobře rostlý po svém otci, světlých vlasů, které předčasně prošedivěly, snad životními starostmi. Velice se změnil po smrti své ženy. Nikoho ve svém životě nedokázal milovat, pouze ji, Laiu z Domers, jejíž nádherné oči podědil jeho syn, stejně jako tmavé kadeře. Také druhý syn, který se narodil mrtvý, se podobal víc matce. Ti, kdo Reoha znali, říkali, že po jejich smrti sešel, zestárl a zeslábl, stal se nevýrazným, přestože dříve býval silnou osobností. Začal se věnovat víc svým osobním cílům. Dříve býval předním mezi svými strážci. Miloval jejich život a boj téměř jako král Darim. Nikdy by se za ně v případě nebezpečí neschoval. Bojoval by v jejich čele se svou velkou sekerou. Dnes se velice snadno a bez protestů nechal zaštítit jejich těly a ukrýt do této komnaty.

Přesto… když jej nyní Tards viděl v jeho duševním klidu, nemohl si nevzpomenout na časy, které už dávno pominuly, na časy, kdy byl hrdý, že je nhyrem právě aboreta Reoha.

„Nečekal jsem, že se ještě setkáme,“ pronesl do tmy Reoh. Jeho hlas zněl opravdu až nečekaně klidně. Jako by ani neviděl to, co se venku děje.

„Musíme opustit Unreath,“ přešel nhyr Tards ihned k věci.

„Mám opustit své poddané? Mám se jako jediný zachránit?“ pokračoval stejným tónem Reoh.

„Ani vaše šance nejsou příliš velké, nejmocnější pane, ale jako váš strážce se o to musím pokusit… Netuším, co se tu děje, ale útočníci většinu svých sil věnují na dobytí hradu a nejspíš tedy vašemu dopadení. Snad svým útěkem svému lidu pomůžete… Měl byste také myslet na svého syna. Je to nejmladší potomek rodu Belómien. Je to budoucnost Argenu. Musí být zachráněn,“ apeloval na svého pána nhyr Tards.

Reoh se napřímil, jako by tím chtěl vyrovnat svůj výškový handicap. Snad jen jeho postoj odrážel jeho rozhodnutí. „Máte pravdu… Můj syn musí být zachráněn,“ řekl a pohlédl na Adyha klečícího u stolu se svící. „Oba víme, kam máme namířeno. Je ale jen na vás, jak mě a mého syna do Tannhy dostanete. Důvěřuji vám, Tardsi.“

 

 

Volání předků

 

Ani sám aboret Reoh to nepovažoval za možné, ale nhyr Tards svého pána dokázal zachránit a probojovat se s ním z hradu, přes nádvoří plné nočních stvůr, přes celé město, jehož velká část byla v plamenech a jehož obyvatelé s křikem prchali pryč do půl míle vzdáleného lesa.

Nhyr se za nimi neotáčel. Myslel jen na své poslání, musel dovést aboreta a jeho syna do pevnosti Tannha, která nebyla nikdy dobyta. Tam by se mohli ubránit takovému moři nepřátel. Museli prchat co nejrychleji. Nhyr uháněl před koněm Reoha a jeho syna spolu s Bredhorgem. Za aboretovým koněm jelo pět strážců, jediní, kteří se spolu se svým pánem dokázali probojovat skrz hordy nepřátel.

Když se na ně Tards ohlédl, spatřil v jejich tvářích pouze odhodlání. Strach se vytratil. Byli opět těmi statečnými strážci, kteří byli cvičeni k tomu, aby zvládli vše a zvláště to, co se zdálo být nemožné. Nhyr byl na své muže hrdý a v tomto okamžiku si byl jistý, že splnil dosud nejtěžší úkol svého života, že svého aboreta zachránil a doveze ho do bezpečí nedobytné Tannhy. Byl o tom tak přesvědčen, že když zaslechl zvuky, které nepatřily ani dusotu koňských kopyt, ani frkání koní, či typickým nočním zvukům lesa, jehož úzkou cestou právě pádili, tak si ani hned nedomyslel, že je něco špatně. Nechtěl věřit tomu, že by mohli být dostiženi. Ale kým? Ty stvůry nemohly být tak rychlé! Svá těla vlekly s takovou těžkostí a námahou!

Popohnal svého koně s výkřikem: „Přidejte!!! Tak rychleji!!!“

To už však slyšeli ony podivné zvuky i všichni jezdci. A nhyrovi dosud vyrovnaní muži se začali poplašeně rozhlížet po temných zákoutích lesa a ohlížet se na cestu za sebe, která byla jen nepatrně osvětlena měsíčním světlem. Noc byla tak hluboká! Tak temná! A ten les v sobě ukrýval cosi, co se nemělo nikdy dostat na světlo dne.

Nikdo z nich netušil, co za bytost může vydávat takové zvuky. Jako by se kolem nich a za nimi řítilo stádo koní. Zem se třásla! Ale přesto bylo zřejmé, že ty dusavé zvuky vydávají pouze dva či tři pronásledovatelé. Víc nohou nebylo slyšet.

Nhyr Tards věděl, že jakmile zpomalí, či zastaví, bude to znamenat jejich smrt. Smrt a hlavně jeho selhání. Vyměnil si zmatený pohled s Bredhorgem. Uhodl, na co jeho podřízený myslí, a důrazným přikývnutím mu dal svůj souhlas. Viděl, jak Bredhorg strhl svého koně stranou. V rychlosti, jakou jeli, už nespatřil, jak se obrací a jak jeden z jeho mužů zůstává osamoceně stát na lesní cestě a čeká, co přijde. Jeho úmysly byly jasné, chtěl se postavit pronásledovatelům, aby měli jeho druzi naději uniknout.

Čekal. Holé stromy kolem něho kvílely. Zem se třásla. Vzduch byl studený. Nebe ohlašovalo první letošní sníh. Hvězdy nebyly téměř vidět, jen ten měsíc si prorazil cestu skrz těžká mračna zbarvená do ruda od hořícího Unreathu v povzdálí.

Bredhorgovo srdce bylo přehlušeno hlasitým funěním a frkáním jeho grošáka Myrga, který se znenadání vzepjal na zadních a svého pána málem vyhodil ze sedla. Bredhorg ani nedostal příležitost ke svému příteli promluvit konejšivými slovy. Ten dusot byl u něj. Byl si jist. Vytasil svůj meč a vyčkával na hřbetě netrpělivého koně. Hleděl před sebe, ale cesta zůstávala prázdná. Přesto jako by se všude kolem něj valilo kamení. Jako by se z hor řítila lavina.

Něco obrovského se mihlo mezi stromy po jeho levém boku. Nezahlédl to. Něco ještě většího a ještě rychlejšího se provalilo po Bredhorgově pravém boku. Kůň se znovu vzepjal na zadní a zařehtal. Byl to strach, který jej tak zneklidňoval, strach jeho vlastní i strach jeho pána.

Dusot těch dvou obrovských tvorů se rychle vzdaloval. Sledovali družinu prchající z Unreathu. Bredhorg Myrga zkrotil a popohnal jej k rychlosti, která se zdála být nad jeho síly. Musel pomoci svému nhyrovi, neboť to byl nhyr Tards a ne samotný aboret Reoh, komu byl tak bezmezně oddán a koho miloval jako svého otce.

 

Tards už se za svým nejstatečnějším mužem neohlédl. Ztratil by rovnováhu a snad i rychlost. Musel hledět vpřed. Musel bedlivě sledovat cestu před kopyty svého koně. Nebezpečně se klikatila a její zrádnost je mohla brzy zlákat mezi stromy a zmrzačit je mohutnými větvemi.

Čekal, stejně jako Bredhorg, že budou pronásledovatelé zastaveni, když ne to, tak alespoň pozdrženi, ale dusot se za nimi valil dál. Byl stále blíž a blíž. To dunění bylo nesnesitelné. Jeho uši se takovému bušení vzpouzely bolestí hlavy.

Tards uvažoval, co bude nejlepší, zda zastavit a v co nejvýhodnějších pozicích se pokusit bránit, anebo dál prchat do tmy, i když byla Tannha ještě stále několik mil daleko a ti neznámí pronásledovatelé nebezpečně blízko. Koně, hnaní neustále kupředu, funěli vyčerpáním. Hrozilo, že se zhroutí. Slyšel do kvílení noci i pláč Adyha. Byl určitě strachy bez sebe a otcova blízkost, na níž nebyl příliš zvyklý, jej nemohla utěšit. Chlapcovy noční můry se staly skutečností.

Snad by se nhyr opravdu rozhodl zastavit a bránit se, ale než stačil dát jakýkoli příkaz, jeho družina byla útočníky dostižena. Z konce se ozval bolestný a vystrašený výkřik přehlušený něčím, co připomínalo řev ingurů.

Nhyr se ohlédl. Dva jeho muži i se svými koňmi leželi na cestě v krvi. To, co je zabilo, zmizelo mezi stromy. Je to rychlejší než kůň! A také větší!

Zrovna, když se chtěl zahledět před sebe, vynořila se za nimi ze tmy noci obrovská bytost, vlastně jen stín velký jako tři koně, mnohem mohutnější, s tlamou, pro níž by tělo člověka bylo jednohubkou, s kůží připomínající kamení a čtyřmi tlapami, které by zašláply i dospělého ingura.

Nhyr dal najevo své zděšení jen zoufalým výkřikem, který měl varovat jeho muže. Bylo však již pozdě. Ten tvor je jedním jediným skokem doprovodil k Vérien. V ten stejný moment tělem nhyra Tardse projela nesnesitelná bolest. Trvala však jen okamžik. Jeho vaz byl zlomen, ještě než dopadl na zmrzlou zem. Kůň se svalil na svého jezdce. Oba zalila horká krev, která v noční tmě vypadala jako černý inkoust.

Aboret Reoh prudce zatáhl za uzdu svého koně. Před ním i za ním se v temnotě noci nacházelo něco, s čím si neporadili ani jeho strážci. Ve své povaze, která byla zvyklá na smířenost, se rozhodl dál neutíkat. Rozhodl se, že se postaví smrti jako pravý aboret. Bylo to téměř hrdinské. Čin hodný aboreta, alespoň touto myšlenkou se utěšoval, když svého syna sesadil na zem.

„Utíkej, můj synu. Utíkej,“ zašeptal Reoh.

Adyh s očima plnýma slz a s třesoucí se bradou neposlechl a dál hleděl zmateně a vyděšeně na svého otce, toho cizího muže v sedle obrovského koně.

„Běž a skryj se. Neboj se lesa. Neboj se tmy. Díky nim budeš v bezpečí,“ ujistil ho otec, sklonil se k němu ze sedla a políbil chlapce do kučeravých vlasů.

Adyh se rozplakal a s výkřikem se ztratil mezi strašidelnými stromy.

Aboret Reoh uchopil do své silné ruky sekeru, jejíž sláva bývala kdysi velká, sekeru, kterou dokázal uzvednout pouze on, mistrovské dílo těch nejlepších kovářů Eriáty.

Zaslechl dunění a pohlédl za sebe. V tom krátkém okamžiku stačil pouze spatřit zářivé oči a páru, jež se řinula ven z obrovských nozder aboretova vraha.

Netvor se odrazil od země a svým mohutným tělem tak překonal vzdálenost několika sáhů. Zakousl se do aboretova koně a mrštil ním o stromy. Vaz koně zakřupal, stejně jako tělo jeho jezdce. Aboret Reoh se překulil na břicho a i přes hrozivou bolest a zpřelámané kosti se snažil odplazit z dosahu té stvůry. Najednou se bál. Bál se, co přijde.

Velké zuby jeho nevelké tělo pevně sevřely. Aboret vykřikl bolestí. Nemohl se bránit. Nemohl dělat nic. Jeho věznitel s ním několikrát zatřásl a pak jej odhodil mnoho stop daleko.

Když Reoh dopadl na tvrdou zem, pocítil obrovskou úlevu. Bylo to zvláštní, ale najednou necítil žádnou bolest. Jako by mu jeho tělo už nepatřilo. Kdyby však dokázal pohnout hlavou, spatřil by kaluž krve, v níž ležel v nepřirozené poloze. Jeho kosti byly přelámány, jeho tělo roztrháno. Už se nebál. Věděl, že se brzy připojí ke svým předkům, které vždy ctil, že se připojí ke své milované ženě, své sestře a svému bratrovi. Herdred mu chyběl poslední roky víc, než si byl kdy ochoten přiznat. Jeho bratr pro něj byl vždy velkým vzorem, ale nikdy mu to neřekl. Snad na něj i trochu žárlil, protože jej měl otec nejraději ze všech svých synů.

Reoh čekal na smrtelnou ránu. Zatím se však ozvalo jen slabé chrčení a šoupavé kroky, které pomalu dorazily až k němu. Podíval se nad sebe. Skláněl se nad ním jeden z útočníků, kteří napadli Unreath. Svou podivnou zbraň měl zastrčenou za pasem. Nepřišel ho zabít, nejspíš poznal, že Reoh umírá. Přišel si jen pro něco, co Reohovi už mnoho nocí nedalo klidně spát, něco, co vydávalo v poslední době sotva slyšitelný šepot. Ten tvor svlékl Reohovi z prstu robustní prsten, v jehož středu byl zabudován velký kámen, který nyní tepal životem a zářil do noci.

V ten okamžik Reoh vydechl naposledy. Odešel pokojně, beze strachu, tak, jak si vždy přál, odešel za svou ženou brzy, přesně, jak si přál.

 

Adyh nedokázal utíkat dlouho. Ve svém zmatení a strachu uběhl sotva třicet kroků. Raději se schoulil do mechu a otcovy kožešiny. Slyšel jen dunění, vrčení a otcův bolestný výkřik. Zacpal si drobnýma rukama uši. Ty zvuky ho děsily víc než tma.

Zíral vytřeštěnýma očima do noci. Stíny stromů jej obklopovaly. Nehýbaly se. Jen jeden se pohyboval a mířil k němu. Chlapec chtěl vykřiknout, ale ten stín byl rychlý a velice hbitě k němu přiskočil a lidskou rukou, k chlapcově údivu, mu zacpal ústa. Měsíc osvítil tvář muže, která byla zjizvením změněna k nepoznání. Adyh v ten moment ztratil vědomí.

 

... konec ukázky

 Copyright © 2016  Černý Drak    Všechna práva vyhrazena.