e-shop Žít s přírodou | Rajské zahrady | užovka červená | nejlevnější doményDobré bydlení | Plants For A Future
 
 

 
 
 
 
 

 

William Morris: Příběh o Třpytivé rovině

Mladý rytíř Hallblith z rodu Ravenů vyráží na zdánlivě beznadějnou pouť za záchranou své milované snoubenky Hostage, jež byla unesena neznámo kým a neznámo kam. Nepříznivé cesty osudu ho zavedou až na mýtický ostrov, na němž leží země Třpytivé roviny, kterou též zvou zemí Nehynoucích. Na tomto místě hrdina nachází mnoho podivného a to, že zde lidé neumírají, je jen jedna ze záhad Třpytivé roviny. Porazí láska v Hallblithově srdci všechny nástrahy a svody? Nalezne svou drahou Hostage? A podaří se mu najít cestu zpět domů?
   Vůbec poprvé si můžete v češtině vychutnat jeden z prvních fantasy románů. Příběh o Třpytivé rovině je často řazen mezi nejvýznamnější díla celého žánru a neměl by chybět v knihovně žádného fantasy nadšence.
   William Morris položil základní kámen vysoké fantasy právě tímto příběhem. Zásadně tak ovlivnil tvorbu dalších autorů. K jeho dílu se často odkazoval zejména J. R. R. Tolkien, a román tedy lze doporučit všem milovníkům Pána prstenů.

 1. vydáni, 12.2016, 156 stran, brožovaná, 120 x 185 cm, doporučená cena 199 Kč
ISBN 978-80-906481-3-5

Originální název: The Story ot the Glittering Plain Which Has Been Also Called the Land of Living Men or the Acre of the Undying

Ilustrace Walter Crane
Grafická úprava obálky
Roman Koňařík
Překlad Marta Holbová

Profil na Databazeknih.cz
Profil na ČBDB.cz

 

Knihu lze koupit za zvýhodněnou cenu 122 Kč
na e-shopu Žít s přírodou

Odkazy na recenze na webu

http://readerspublicdiary.blogspot.cz/2017/01/william-morris-pribeh-o-trpytive-rovine.html

http://ohnempolibena.blogspot.cz/2016/12/pribeh-o-trpytive-rovine.html

http://deti-noci.cz/2017/02/literatura/lit-recenze/william-morris-pribeh-o-trpytive-rovine-2/

http://svet-mezi-radky.blogspot.cz/2017/02/recenze-pribeh-o-trpytive-rovine.html

 

Ukázka grafického provedení

Ukázka z knihy

(tento text neprošel finální korekturou, takže se může v detailech lišit od verze v knize)

Předmluva nakladatele

 

Název edice Základní kameny fantasy hovoří za vše. V této edici bych rád seznámil čtenáře s ranými díly, jež pomohly stvořit dnešní populární fantastiku. Každý fanoušek nejkrásnějšího knižního žánru (samozřejmě, že mám na mysli fantasy) by měl vědět, kteří autoři jej pomohli formovat. Fantasy má kořeny nepochybně až v dalekém starověku, neboť co jiného jsou Epos o Gilgamešovi, Homérova Odysseia či třeba indická Rámájana? Tak daleko ovšem chodit nebudeme. Edice má v plánu věnovat se autorům stojícím u vzniku dnešní klasické fantasy beletrie.

Když se řekne klasická fantasy, čtenáři se jistě vybaví dva nesmrtelní velikáni, tatíčci Conana a Pána prstenů. Právě Robert Ervin Howard (1906 – 1936) a John Ronald Reuel Tolkien (1892 – 1973) vytvořili jasně definovaný základ, z nějž vyšli všichni ostatní. Howardova akční dobrodružná cesta podžánru sword & sorcery a Tolkienova poetická velkolepě vystavěná cesta epické fantasy, to jsou směry, po nichž dodnes kráčí autoři fantasy. Během jednoho století vznikly různé vedlejší cestičky, kudy se vydat, ale žádný z moderních podžánrů dle mého názoru nedosahuje krásy klasické fantasy. A jelikož každá cesta má počátek, i Howard a Tolkien museli z něčeho začít stavět. Kdo je tedy inspiroval v tvorbě vlastních fantastických světů?

Jedním z otců zakladatelů je nepochybně William Morris (1834 – 1896) a jeden z prvních fantasy románů je právě Příběh o Třpytivé rovině (The Story of the Glittering Plain, 1891). William Morris byl snad prvním autorem, který začal zasazovat příběhy do zcela vymyšlených světů založených ovšem na dobře známých středověkých principech a reáliích, čímž vlastně nepřímo stvořil klasickou fantasy. Právě Příběh o Třpytivé rovině je jakýmsi přechodem mezi historickým románem inspirovaným staroislandskými ságami a moderním fantasy příběhem, což ho předurčuje k tomu, abych ho zvolil jako první knihu v edici Základní kameny fantasy.

William Morris byl géniem své doby a dalo by se říct, že ve všem, co dělal, patřil mezi ty nejlepší. Je známý jako medievalista, spisovatel, básník, překladatel, grafický designér, textilní návrhář, architekt, typograf, malíř, ilustrátor a dědeček fantasy. Stihl toho opravdu hodně. Po celý život byl přesvědčeným socialistou a dalo by se říci, že velkým odpůrcem industrialismu. Jeho renesanční duše velmi tíhla k romantice středověku a prosazoval návrat skoro až k přírodnímu způsobu života, což je patrné ze všeho, co dělal. Proto je také některými považován za posledního renesančního člověka. Jako špičkový výtvarník navrhoval ty nejkrásnější vzory pro štuky, nábytek, textil, tapety, a barevné sklo, čímž významně ovlivnil výzdobu kostelů a domů počátku 20. století. Oživil tradiční metody ruční výroby a zpracování textilu a koberců. Ornamenty, které navrhoval, dodnes inspirují designéry v textilním průmyslu. Tuto výtvarnou schopnost dále rozvíjel jako návrhář písma a iluminací (v této knize jsem použil jak jeho ornamenty, tak ozdobné písmo při začátcích kapitol – vše ze speciálního vydání The Story of the Glittering Plain). William Morris založil roku 1891 slavné nakladatelství Kelmscott Press a v limitovaných edicích tiskl knihy pomocí ručních lisů na ručně dělaný papír vlastnoručně vyrobenou barvou, aby se co nejvíce přiblížil knihám z 15. století. Knihy od Kelmscott Press jsou považovány za mistrovská díla knižního průmyslu.

William Morris začal psát své vlastní romány poměrně pozdě (roku 1888). Do té doby překládal staroislandské ságy ze staré norštiny, též texty ze staroangličtiny, středověké romance ze staré francouzštiny, ale třeba i antické eposy z řečtiny a latiny. Je tedy zjevné, co všechno jeho tvorbu ovlivnilo. A tím, že pracoval i na překladu Homérovy Oddysseie, se opět dostáváme k legendární starověké fantasy – kruh hledání počátků žánru se tak uzavírá.

Je až trestuhodné, že u nás nebyly fantasy romány Willima Morrise doposud vydány. Českému čtenáři může být tento autor znám jen prostřednictvím své utopické socialistické vize News from Nowhere (1890) (MORRIS, William. Novinky z Utopie čili Věk pokoje: několik kapitol z utopistického románu. Praha: Družstevní práce, 1926). Snad právě kvůli socialistickému zaměření Williama Morrise mnozí nakladatelé ignorují celé jeho dílo. Čeští nakladatelé si Morrise nevšímají možná také pro stáří jeho děl, s čímž souvisí obava z toho, že čtenáři zhýčkaní moderními romány nepřijmou tak archaické dílo příliš dobře. William Morris zůstává českým fantasy nadšencům neznámý. To jsem se rozhodl napravit.

Český překlad Morrisovy archaické angličtiny byl skutečným oříškem, kterého se ujala Marta Holbová, a nutno říci, že se s ním poprala velmi dobře – včetně stylizace poezie založené na středověkých zpěvech. Coby redaktor českého vydání jsem se rozhodl zvolit jazyk, který sice obsahuje knižní archaismy a přibližuje se stylu originálu,  zůstává však srozumitelný i současnému mladému čtenáři.

Příběh o Třpytivé rovině sice ani zdaleka nedosahuje Tolkienovy dokonalosti a málokterý čtenář si ho zařadí mezi nejoblíbenější romány, přesto by neměl chybět v knihovně žádného Tolkienova fanouška, neboť právě otec Středozemě se nechal poetikou tvorby Williama Morrise velmi inspirovat. Přiznávám, že Příběh o Třpytivé rovině působí po více než sto  letech zastarale, a nesplňuje tak náročná očekávání dnešního čtenáře, přesto však oplývá zvláštním kouzlem staroislandských ság a středověkých romancí. Právem se tento román často objevuje v různých žebříčcích nejlepší či nejvýznamnější fantasy všech dob a nelze mu upřít jeho průkopnickou úlohu. Je třeba se zamyslet, jak přízračně musel působit na čtenáře konce 19. století. Vždyť snad právě díky kouzlu Třpytivé roviny se v hlavě jistého mladého čtenáře začaly rodit myšlenky, které ho přiměly začít blíže studovat anglosaské legendy a staré jazyky. V jeho mysli se pak zrodila Středozem, čímž vznikl nezdolný pilíř žánru, jemuž se později začalo říkat FANTASY.

 

 Roman Koňařík

 

 

 

Kapitola 1: K rodu Ravenů dorazili tři podivní jezdci

 

Prastaré příběhy vypráví, že za dávných časů žil na Pobřeží Útesů mladý muž, jenž se jmenoval Hallblith. Pocházel ze starobylého rodu Ravenů. Byl spravedlivý, silný a v boji převelice zkušený. Dosud neměl žádného potomstva; miloval však ušlechtilou a krásnou dívku jménem Hostage. Náležela k rodu Roseových, jenž neměl proti sňatku s mladým Ravenem pražádných námitek. Dívka ho nemilovala o nic méně; rozhodlo se tedy, že svatební hostina se bude konat o letním slunovratu.

Jednoho dne počátkem jara, kdy dny jsou ještě krátké a noci dlouhé, seděl Hallblith před dveřmi velkého domu Ravenů a hobloval dřevěnou násadu pro své kopí. Náhle odkudsi zaslechl dusot koňských kopyt. Vzhlédl od díla a spatřil postavy na koních blížící se k domu. Když projeli branou až do dvora, vstal a vyšel jim vstříc, neboť v domě nebylo nikoho, kdo by je uvítal. Pohlédl na ně a viděl, že jsou dohromady tři, mají s sebou zbraně a přijeli na skvělých koních.

Hallblith usoudil, že není třeba se toho spolku bát: dva z nich byli staří a slabí, třetí zachmuřený, skleslý a vyčerpaný. Zdálo se, že jeli dlouho a velmi rychle, neboť jejich ostruhy zrudly krví a na koňských tělech se leskl pot.

Hallblith jezdce zdvořile pozdravil a řekl: „Vypadáte unaveně a zdá se, že před sebou máte ještě dlouhou cestu. Zastavte se u nás, přijměte jídlo a doušek vody a nakrmte své koně senem či ovsem. Musíte-li jet rychle dál, odjeďte až tehdy, když si řádně odpočinete. Jestliže nespěcháte, zůstaňte zde na noc a vydejte se na cestu až zítra. Do té doby vše, co patří nám, náleží i vám, užívejte našeho pohostinství.“

Nejstarší z jezdců mu odpověděl vysokým pisklavým hlasem: „Mladý muži, děkujeme ti, ale jaro pokročilo, hodiny našich životů se krátí, proto se nemůžeme zastavit, dokud nedojedeme do země Třpytivé roviny. Pověz nám popravdě, objevili jsme ji? Pokud tomu tak je, nemeškejme již, odveď nás ke svému panovníkovi, jenž nám snad pomůže.“

Promluvil i druhý jezdec, který byl méně pokročilého věku: „Velice ti děkujeme, ale potřebujeme více než maso a vodu, abychom našli zemi Nehynoucích. Žel, čas nás tlačí.“

 Třetí jezdec, smutný a žalostný, dodal: „Hledáme zemi, v níž lidé nemusejí počítat své dny. Mají jich tolik, že i ten, kdo již zapomněl, jak se smát, může znovu poznat štěstí a zapomenout na dny plné žalu.“

Poté všichni tři hlasitě a naléhavě vykřikli: „Je toto země, již tak hledáme? Je to ona?“

Hallblith se podivil, zasmál se a řekl: „Poutníci, pohleďte na pláň mezi horami a mořem a spatříte louky, na nichž se pod slunečními paprsky třpytí jarní lilie. Ale nenazýváme tento kraj zemí Třpytivé roviny, říkáme mu Pobřeží Útesů. Zde lidé umírají, když přijde jejich hodina. Nevím, zda mají dost dní k tomu, aby zapomněli na svůj žal, neboť jsem mladý a ještě mě žádné utrpení nepotkalo. Ale jedno vím – naše životy jsou dost dlouhé na to, abychom vykonali skutky, které nikdy nezemřou.

A co se panovníka týče, žádného takového neznám. My, zdejší obyvatelé, se nazýváme synové Ravenů a žijeme v dobrém společenství s našimi ženami, jež jsme si vzali, s matkami, jež nás porodily, a sestrami, které nám slouží. Opět vás zvu, sesedněte z koní, jezte, pijte, veselte se a odjeďte, až budete chtít pokračovat v hledání své vytoužené země.“

Jezdci na něj zarmouceně pohlédli a společně vykřikli: „Toto není ta země! To není země Třpytivé roviny!“

Nic víc už neřekli, otočili své koně a s rachotem vyjeli branou ze dvora. Zamířili na cestu, jež vedla k horskému průsmyku. Hallblith je udiveně poslouchal, dokud zvuk koňských kopyt neutichl, a vrátil se ke své práci, neboť byly již dvě hodiny po poledni.

 

 

Kapitola 2: Na Pobřeží Útesů dorazily zlé zvěsti

 

 

Hallblith pracoval teprve chvíli, když podruhé zaslechl dusot kopyt. Ani nezvedl hlavu, jen si pomyslel: „To se jistě vrací chlapci z polí, jedou tryskem a s vervou, aby potěšili svá mladá srdce a naplnili touhu po dobrodružství.“

Dusot kopyt se stále přibližoval, i vzhlédl k hliněné zídce, jež obklopovala dvůr, a spatřil za ní vlající bílé roucho. „Aha, jsou to tedy dívky, které přicházejí z pobřeží s nasbíranou mořskou trávou,“ řekl si.

Zabral se opět do práce a sám pro sebe se zasmál: „Má milovaná je jistě s nimi, již nezvednu hlavu, dokud nevjedou do dvora. Potom se objeví mezi dívkami, seskočí z koně a zvesela mi položí paže kolem krku, jako to dělá vždycky. Rozdovádí se a bude mě škádlit svými laskavými slovy, něžným hlasem i toužícím srdcem. Já ji políbím s podobnou touhou a všechny příští dny nám budou připadat sladké. Dcery našeho lidu si nás hned povšimnou a budou se radovat spolu s námi.“

Vtom dívky projely branou, ale nebylo slyšet jejich obvyklý radostný smích. Hallblithovo srdce se zachvělo obavami. Zdálo se mu, že namísto dívčího smíchu zaslechl hlasy tří podivných poutníků, které po větru křičí: „Je toto země, již tak usilovně hledáme? Je to ona?“

Rychle vzhlédl a spatřil blížící se dívky, deset z rodu Ravenů a tři z rodu Roseových. Ihned si povšiml jejich bledých zbědovaných tváří a potrhaných rouch. Zatímco vyděšeně stál, z koně jeho milé sesedla jiná dívka. Byla to jeho vlastní sestra a proběhla kolem něj přímo do chodby velkého domu, aniž na něj pohlédla – jako by se neodvažovala. Některé dívky rychle odjely do stájí. Jiné nechaly své koně stát ve dvoře a postavily se kolem Hallblitha, žádná z nich se však neodvážila říci jediné slovo. Stál jako zkamenělý a zíral na ně mlčky s hoblíkem v ruce. Viděl, že Hostage mezi nimi není. Nyní poznal, že ho poprvé potkalo velké utrpení.

Konečně pravil laskavým a klidným hlasem: „Řekněte mi, sestry, jaké zlo na nás dolehlo? Mluvte, i kdyby přišla smrt drahé osoby, i kdyby se v té věci nedalo už nic učinit.“

Dobrá dívka z rodu Roseových, jež se jmenovala Brightling, se odvážila promluvit: „Hallblithe, není to smrt, o čem ti musíme říci, ale zlé odloučení, které snad lze zvrátit. Byly jsme právě na pláži nedaleko přístaviště Ravenů, sbíraly jsme mořskou trávu a hrály si, když jsme zahlédly nedaleko pobřeží loď se spuštěnou vlajkou a plachtami připevněnými ke stěžni. Považovaly jsme ji za jednu z rybářských bárek a netušily žádné nebezpečí, dál jsme běhaly, hrály si na písku mezi drobnými vlnkami a mořskou pěnou, která laskala naše bosá chodidla.

 Poté se od boku lodi odpoutal malý člun a blížil se ke břehu. Stále jsme se ničeho neobávaly, ale raději jsme trochu odstoupily z příboje a spustily dolů vykasaná roucha. Avšak posádka člunu zastavila nedaleko a rychle se brodila mělkou vodou k nám. Viděly jsme, že je v ní dvanáct ozbrojených mužů, všichni neobvykle statní, zachmuření a černě odění.

Dostaly jsme opravdový strach, otočily se a prchaly z pláže. Ale bylo již pozdě, neboť nastal odliv, písek byl mokrý a těžký, nedostaly bychom se včas ke koním, jež jsme nechaly pod tamaryškovými keři. Přesto jsme utíkaly a dostaly se až na kamenité pobřeží. Tam nás však dostihli, chytili nás a povalili na tvrdou skálu. Posadili nás do řady na kameny a my byly ochromené hrůzou; nikoli ze smrti, ale ze zneuctění, neboť z těch mužů čišela zkaženost.

 Jeden z nich řekl: ‚Která z vás je Hostage z rodu Roseových?‘ Všechny jsme mlčely, nechtěly jsme ji prozradit. Muž však promluvil znovu: ‚Vyberte si, buď si můžeme na naší černé lodi odvézt jednu, nebo všechny.‘ Žádná z nás nepromluvila, dokud, ó Hallblithe, nezazněl hlas tvé milované:

‚Ať je to tedy jen jedna, ne všechny. Já jsem Hostage.‘

‚Jak nám to dokážeš?‘ zeptal se strašlivý muž.

Hrdě na něj pohlédla a pravila: ‚Zkrátka ti to říkám.‘

‚Přísaháš?‘ otázal se zločinec.

‚Ano,‘ řekla, ‚přísahám na znak rodu, do něhož se mám vdát, na křídla černého ptáka, jenž střeží pole mrtvých.‘

‚To stačí,‘ řekl muž, ‚půjdeš s námi. Vy ostatní zde zůstanete sedět, dokud se nevrátíme na loď, a ani se nepohnete, nechcete-li pocítit hroty našich šípů. Jste na dostřel od lodi a na palubě máme dosti luků i střeliva.‘

A tak šla Hostage s nimi a neuronila ani slzu, ale my jsme hořce plakaly. Sledovaly jsme člun, jak přirazil k boku lodi a jak ti lotři vedou Hostage po palubě. Zaslechly jsme rozkazy k odplutí a námořníky, kteří vytahovali kotvu a rozvíjeli plachty. Vzedmuly se vlny a loď se dala do pohybu. Jeden z hrozivých mužů napjal luk a vystřelil na nás šíp, jenž dopadl nedaleko. Po písku se k nám nesl jejich strašlivý smích. Třásly jsme se strachem, odplížily se z pláže, vzpamatovaly se, vyskočily na koně a spěchaly jsme sem. Naše srdce pláčou nad tvým utrpením.“

Při těchto slovech vyšla z domu Hallblithova sestra a přinesla s sebou zbroj; jeho meč, štít, helmu a brnění. Hallblith se však tiše otočil ke své práci, nasadil kovový hrot kopí na čerstvě ohlazenou násadu, chopil se kladiva a zarazil jím do zbraně hřeb. Poté ji položil na kulatý kámen a zatloukl hřeb i na druhé straně. Pak se rozhlédl a spatřil další dívku, která mu vedla jeho černého válečného koně, osedlaného a připraveného k boji.

Vzal si tedy zbroj a s mečem po boku se vyhoupl do sedla. V jedné ruce držel své nově zhotovené lesklé kopí, ve druhé třímal otěže. Žádná z dívek se neodvážila říci ani slovo, žádná se nezeptala, kam jede, neboť jeho tvář a ztrápené srdce budily hrůzu. Vyjel ze dvora a zamířil směrem k pobřeží. Dívky na okamžik spatřily záblesk jeho kopí nad hliněnou zdí a slyšely dusot kopyt černého koně, jenž se hnal tryskem po tvrdé cestě. A tak Hallblith odjel.

 

 

Kapitola 3: Válečníci z rodu Ravenů prohledali pobřeží i moře

 

 

Dívky chvíli uvažovaly, prohodily spolu několik slov a poté se rozeběhly všemi směry, aby svolaly válečníky z rodu Ravenů, kteří se zdržovali na cestách či polích poblíž velkého domu a mohli Hallblithovi pomoci prohledávat pobřeží.

 Když se jedna po druhé vracely, přiváděly s sebou rozzuřené mladé muže. Po chvíli se dvorec zaplnil bojovnými jezdci v plné zbroji. Rychle vyrazili na cestu k pobřeží rozhodnuti vypravit svou dlouhou loď na moře, pronásledovat troufalé zločince a přivést Hostage zpět. Toužili rychle ukončit převeliké trápení a znovu navrátit radost rodům Ravenů a Roseů.

A tak válečníci odjeli. Byli s nimi tři asi patnáctiletí chlapci, již měli odvést koně domů, až se bojovníci nalodí. Dívky zůstaly stát u brány do dvora, dokud se jim muži neztratili za písčitými kopci. Poté se sklíčeně vrátily do domu, společně se usadily a potichu hovořily o svém velkém utrpení. Musely o události hovořit znovu a znovu, neboť do sálu stále přicházeli další lidé vracející se z polí a pastvin.

Když bojovníci dorazili na pobřeží, objevili Hallblithova vraníka bloudícího u pláže mezi tamaryškovými křovisky. Rozhlédli se po písčině, ale neviděli Hallblitha ani nikoho jiného. Zahleděli se na moře, ale na holé hladině nespatřili pražádnou loď ani plachty. Dali se tedy po písčité pláži k moři, rozdělili se a každá polovina vyrazila jiným směrem. Pátrali mezi písečnými přesypy a samým okrajem moře, kde mezitím nastal příliv. Zastavily je až skalnaté útesy, jež uzavíraly zátoku na východě i na západě.

Hodinu před západem slunce se znovu shledali v přístavišti. Připravili loď, již nazývali Racek, a spustili ji na vlny. Rychle vyskočili na palubu, zvedli plachty, chopili se vesel a vydali se na moře. Od horských průsmyků na pobřeží, jež zůstalo za nimi, vál lehký vítr.

Sledovali hladinu, stejně jako poštolka střeží louku, dokud na moře nepadla noc. Byla temná, měsíc jen chvílemi vystupoval zpoza mraků. Na hladině nespatřili nic, nikde žádná loď ani plachty, neviděli nic jiného než zvlněnou čerň. Zakotvili tedy na okraji zátoky a čekali, až vyjde slunce.

Když se rozednilo, vydali se opět na cestu, prohledávali moře, pluli ke každému ostrůvku a pečlivě ho prohlédli. Křižovali hladinu, pluli sem a tam po volném moři, hledali celých osm dní. Za tu dobu neobjevili žádnou loď kromě tří rybářských bárek, na něž narazili nedaleko skalnatého ostrova zvaného Racčí skála.

Dopluli tedy zpět do zátoky Ravenů, loď zanechali v přístavišti a smutně se navrátili domů. Usoudili, že pro nalezení svého udatného druha a jeho milované už nemohou učinit více. Velmi je to rmoutilo, neboť oba ztracené velice milovali. Nemohli však již nic změnit, proto v klidu spočinuli a čekali, jaké zprávy jim přinesou příští dny.

 

Kapitola 4: Hallblith na moři

 

Nyní je třeba říci, co se mezitím událo s Hallblithem. Když dorazil na nešťastné pobřeží, sjel tryskem až k moři a z vrcholku na pláži se rozhlédl do dáli. Pod ním se rozprostíralo přístaviště Ravenů, kde čekaly tři lodě jeho příbuzných: Racek, Orlovec a Mořský oř. Upevněny na dřevěných válcích, zdály se mu obrovské a pevné. Jejich temné boky byly ledově chladné od březnových vln, zlaté dračí hlavy na přídi dychtivě hleděly k moři.

Vzhlédl k obzoru, oči se mu zahleděly až do míst, kde se moře setkává s oblohou, ale nespatřily nic než pustou vodní hladinu. Na západě si však povšiml nedalekého kotviště, v němž čekala nehybná loďka, jež se občas nepatrně rozhoupala na jemných vlnách přílivu. Měla vysoký stěžeň, černou vlajku a povolené plachty. Uvnitř seděl obrovitý muž v černém oděvu, jehož helma zářila v odpoledním slunci.

Hallblith seskočil z koně a kráčel po písku směrem k nehybné loďce. Na rameni měl připraveno své kopí. Když se přiblížil k tajemnému muži, namířil na něj lesklý hrot a zařval: „Chlape, jsi přítel, nebo nepřítel?“

Muž odpověděl: „Jsi ušlechtilý mladý muž, ale ve tvém hlase slyším zármutek provázený velkým hněvem. Odlož své kopí, dokud mě nevyslechneš, a zvaž, zda bych nemohl nějak vyléčit tvůj žal.“

„Co bys mohl udělat?“ řekl Hallblith. „Copak nejsi jen zloděj, jenž přišel odkudsi z moře, aby ohrožoval můj mírumilovný lid?“

Muž se zlověstně zasmál: „Ano, mými řemesly jsou zlodějina a únosy dívek, za něž dostávám výkupné. Přijdeš si pro mě sem, do vody?“

Hallblith zlostně zařval: „Ne, pojď ke mně na břeh! Vypadáš na přesmíru statného muže se silnýma rukama, vystup tedy z lodi a bojuj se mnou! Ten, kdo prohraje, nebude-li zabit, bude sloužit vítězi po celý rok, a výkupným se již nemusíme zabývat.“

Muž ve člunu se znovu rozesmál, tentokráte tak pohrdavě, že se Hallblith nesmírně rozhněval. Zloděj se postavil, přešlapoval z nohy na nohu a smál se tak moc, že loďku zcela rozhoupal. Byl skutečně urostlý, se statnýma rukama a velkou hlavou. Pod helmou mu trčely dlouhé vlasy jako ryšavý koňský ohon, měl šedavé lesklé oči a široká ústa.

Po chvilce smích ustal a zloděj řekl: „Ó válečníku z rodu Ravenů, to by pro tebe bylo příliš snadné. Není mi to však úplně proti mysli, neboť bojovat v předem vyhraném zápase není úplná hloupost. Poslouchej, když tě zabiji nebo porazím, vše bude jasné. A pokud bys jakousi náhodou zabil ty mě, vyřiď si to s výkupným a návratem tvé milé sám. Zkrátka pojď hned ke mně do člunu, jinak od své snoubenky už neuslyšíš jediného slova. Navíc ti nic nebrání bojovat se mnou později, neboť brzy dorazíme do velké země, na níž se můžeme utkat. A chceš-li, můžeš se mnou bojovat na palubě uprostřed rozbouřených vln, to je také velké hrdinství.“

Zuřivost začala z Hallblitha pomalu vyprchávat. Neodvážil se vzdorovat, neboť se chtěl shledat se svou milovanou, proto pravil: „Obrovitý muži, popluji tedy s tebou. Ale opovaž se mě zradit, neboť je velice těžké zabít syny rodu Ravenů.“

„Jistě,“ prohlásil posměšně obr, „slyšel jsem o nich mnohé od vašich pěvců, ale jsou to beztak jen pohádky. Pojď už a nezdržuj.“

Hallblith se brodil vodou až k loďce, lehce se přehoupl přes okraj a usadil se na lavičce. Mohutný muž odrazil člun na volné moře a vytáhl plachtu, vál však jen slabý větřík. Mladý bojovník se tedy zeptal: „Chceš, abych vesloval? Neznám směr a musíš mě řídit.“

Ryšavec jízlivě odpověděl: „Asi nespěcháš, že? Já tedy vůbec ne. Dělej, jak chceš.“

Hallblith se chopil vesel a mocně zabíral, zatímco podivný vetřelec udával směr, a rychle odplouvali po klidném moři kamsi do neznáma.

 

Kapitola 5: Ostrov Vykoupení

 

Slunce zapadlo, chvíli svítil měsíc doprovázen hvězdami, ale poté se obloha zatáhla. Hallblith stále vesloval a nepřestal ani na okamžik, přestože byl velice unaven. Zloduch jen seděl a řídil, neřekl ani slovo. Když však noc pomalu končila a blížilo se svítání, vetřelec poručil: „Pískle z rodu Ravenů, teď budeš spát a já začnu veslovat.“

Hallblith byl po vší dřině zcela vyčerpán, předal vesla vetřelci, ulehl na záď a usnul. Zdálo se mu, že je zpět ve dvorci Ravenů, kam za ním přišly jeho sestry a říkaly: „Vstávej už, Hallblithe, cožpak chceš prolenošit svůj svatební den? Pojď s námi k Roseovým, ať si můžeme přivést Hostage.“ Pak se mu zdálo, že dívky odešly, on vstal a ustrojil se. Když vešel do sálu, nebyl ještě den, venku dosud svítil měsíc. Zdál se mu jakýsi sen ve snu; chtěl vyjít ven ze sálu, nemohl však najít dveře. Snažil se vylézt oknem, ale zdi byly vysoké a hladké, zcela jiné, než jaké si z domova pamatoval. Na neznámá okna nahoře pod střechou však nemohl dosáhnout. Seděl pod nimi celý zahanbený a byl natolik bezmocný, že se sám nad sebou rozplakal. Vrátil se tedy do postele, ulehl, a hle! Už nebyl žádný dům ani postel, neviděl nic než rozlehlou divočinu pusté roviny, na niž svítil měsíc. Stále plakal, zdálo se, že ho opustila všechna mužnost. V dáli slyšel pisklavý hlas, který křičel: „Je zde ta země? Je to země, kterou hledáme?“

Vtom se probudil, jeho oči rychle prozřely, neboť spatřily mohutného muže, jenž vesloval, a černou plachtu, jež bezvládně visela ze stěžně. Vítr zcela utichl a člun se pohyboval po klidné hladině, na níž byly jen nepatrné vlnky. Nastalo již denní světlo, ale všude kolem nich ležela hustá mlha, přes kterou neprošel ani jediný paprsek slunce.

Hallblith zachytil pohled ryšavého muže, jenž se usmíval a kýval na něj.

Obr řekl: „Nastal čas, aby ses poprvé najedl a opět se chopil vesel. Ale pověz, co to máš na tvářích?“

Hallblith se začervenal a odpověděl: „Co by, padla mi na ně ranní rosa.“

Zloděj mu pověděl: „Není žádnou ostudou, když si takové pískle jako ty ve spánku vzpomene na svou snoubenku a pláče, protože ji ztratilo. Ale teď sebou hoď, neboť čas pokročil víc, než si myslíš.“

Muž odložil vesla a přešel na záď člunu, vytáhl z truhly maso a vodu, aby společně pojedli a napili se. Hallblith se posilnil a hned byl méně skleslý, přešel na příď a vzal do rukou vesla.

Ryšavec vstal, podíval se přes levé rameno a řekl: „Brzy přijde lepší vítr a skvělé počasí.“ Pak pohlédl na samý střed plachty a začal si pískat melodii, jež se hrává k tanci v čase Vánoc. Jeho oči byly plné lesku a třpytu a mladíkovi se teď zdál ještě mohutnější.

Hallblith pocítil na tváři vítr, mlha začala řídnout a plachty se pohnuly. A hle! Mlžný závoj se zvedl a pod jasným sluncem se ukázalo poklidné moře. Vítr zesílil, mlha se ztratila a po obloze se prohánělo několik lehounkých mráčků. Plachty se vzedmuly, loďka se naklonila, vlny kolem přídě zbělely a mořeplavci rázem letěli po modré hladině.

Ryšavý muž se rozesmál a řekl: „Krkavče z uschlé větve, teď je vítr tak silný, že není třeba, abys vesloval. Polož tedy vesla a rozhlédni se, uvidíš, kam plujeme.“

Hallblith se otočil na sedátku, rozhlédl se přes moře, a hle! Před ním se rozkládaly vysoké útesy, skály a hory, jež se v poledním slunci zdály tmavě modré. Neznámé pobřeží patřilo pravděpodobně ostrovu. Nic neříkal, jen seděl, díval se a uvažoval, která země to může být.

Zloděj řekl: „U hrobky všech válečníků, nevypadá to, jako by všechna modř z hlubin moře vystoupala nahoru, obarvila vzduch a proměnila ho ve skály a útesy? Jaká to podivuhodná barva! Ale pobřeží vypadá modré, protože jsme tak daleko. Až se přiblížíme, uvidíš, jak vypadá doopravdy, je černé jako uhel. Plujeme totiž k zemi, již nazýváme ostrov Vykoupení. Zde se nachází trh, kde můžeš získat zpět svou snoubenku, vzít ji opět za ruku a odvést si ji. Musíš se však dohodnout s překupníkem dívek a odpřísáhnout při černém ptactvu a ostří své dýky, že mu zaplatíš, oč si řekne.”

Když mohutný muž hovořil, z jeho hlasu, tváře a celého obřího těla čišel výsměch, který dráždil Hallblithův meč. Udatný mladík však potlačil svůj vztek a řekl: “Velký muži, čím více se rozhlížím, tím více přemýšlím o tom, jak se na ten ostrov dostaneme. Vždyť nevidím nic než obrovský útes a vysoké hory, jež se tyčí nad ním.”

„Budeš velice překvapen, jak blízko ses dostal,” řekl cizinec. „Nevidíš-li žádnou pláž ani nábřeží či svah mířící k moři, není to proto, že jsme příliš daleko, ale proto, že tady nic takového není. Ale žádný strach! Máš tady mě a já tě dostanu na trh ostrova Vykoupení.”

Hallblith se odmlčel, druhý muž také nic neříkal, jen se jednou či dvakrát pousmál a nakonec zahřměl: „Mrchožroute, proč se nezeptáš, jak se jmenuji?”

Hallblith se ihned vzmužil a řekl: „Přemýšlel jsem dosud o úplně jiných věcech nežli o tobě.”

„Aha,” zahučel se smíchem hromotluk, „v mé domovině mi říkají Lištička.”

„Lištička, pravíš?” zeptal se Hallblith. „Pak je docela možné, že mě budeš chtít obalamutit stejně, jako to umí ono ryšavé zvíře. Ale pokud to uděláš, vím dobře, jak se pomstít.”

Hromotluk vstal od kormidla, zeširoka se rozkročil přes celou loďku a zaburácel: „Pískle z útesů, já jsem jeden ze sedmi bratrů, a to ten nejmenší a nejslabší, cožpak se nás nebojíš?”

„Ne,” odvětil Hallblith, „ti ostatní tady přece nejsou. Chceš se utkat už teď ve člunu?”

„Kdepak,” řekl Lištička, „raději si spolu dáme pohár vína.”

Znovu otevřel truhlu a vytáhl ohromný roh, jenž byl zdoben stříbrem a pocházel z obrovského, mladíkovi neznámého dobytka. Poté vyndal zlatý pohár, naplnil ho vínem z rohu, vložil ho Hallblithovi do rukou a řekl: „Dej si, ó černé ptáče, a připij i na zdraví, jestli chceš.”

Hallblith zvedl pohár vysoko do vzduchu a zvolal: „Na zdraví Ravenů a těch, kteří je milují! A zkázu jejich nepřátelům!”

Přiložil pohár k ústům a napil se. Víno se mu zdálo silnější a lahodnější, žádné podobné dosud neokusil. Když předal pohár zpět Lištičkovi, ryšavec ho znovu naplnil a zvolal: „Na mořské poklady! A na krále Nehynoucích!”

Napil se, znovu nalil Hallblithovi a přitom kormidloval koleny. Když každý vypil tři poháry, Lištička se zklidnil, usmíval se a příliš nemluvil, zatímco Hallblith dumal o tom, jak moc se pro něj od včerejška změnil svět.

Obloha se zcela vyjasnila, nikde ani mráčku, jen vítr mořeplavcům pronikavě pískal za zády. Kolem nich se zvedaly a opět klesaly vysoké vlny a slunce nad nimi se třpytilo mnoha barvami. Loďka letěla po vlnách, jako by nechtěla nikdy zastavit. Den se nachýlil, ale vítr neustále sílil. Přímo před nimi se výhružně tyčil černočerný ostrov Vykoupení. Nikde však nebyl vidět přístav ani pláž.

V prudkém větru se řítili k černé stěně útesu, jenž je po celé věky omýván chladným mořem. Žádný kýl, který kdy člověk postavil, by v prudkém příboji mezi pochmurnými útesy nedokázal vydržet.

Slunce padalo stále níž, až se celé rudé potopilo do moře. Kamenný obzor před nimi pohltil polovinu oblohy, neboť mořeplavci dopluli velice blízko ostrova. Hallblith očekával, že mocný příboj mrští loďkou proti útesům a že v okamžiku zahynou. Loď se stále přibližovala, počalo se stmívat a před nimi se ukázal samý okraj útesu, jenž nebyl tak vysoký jako okolní vrcholy. Hallblith si povšiml čehosi při samém okraji skaliska, bylo to tmavší než okolní černá stěna. Vypadalo to jako jeskyně. Když připluli ještě trochu blíže, viděl, že je to skutečně prostorná jeskyně, dosti velká na to, aby do ní vpluli i se vztyčenými plachtami.

„Synu Ravenů,” hlesl Lištička, „poslouchej, není-li tvé srdce zbabělé. Zde je brána k ostrovu Vykoupení, a pokud se chceš dostat na břeh, musíš jí projít. Může se stát, že tě na pobřeží postihne něco strašného, nesnáze, s nimiž se nedokážeš vypořádat. Snad tam najdeš i záhubu. Nyní máš dvě možnosti: buď vstoupíš na ostrov a budeš čelit všem nástrahám, nebo zemřeš zde, mojí rukou, což není nic zbabělého ani hanebného. Co odpovíš?”

„Tolik zbytečných slov, když můj čas kvapí,” řekl Hallblith. „Jak bych si mohl vybrat něco jiného, než pouť na ostrov pro záchranu mé snoubenky? I tak mě můžeš kdykoli zabít, vyjdeme-li z tohoto rozbouřeného kotle živi.”

 Ryšavec s úsměvem odpověděl: „Dobře se podívej a všimni si, jak skvěle Lištička řídí, proplul by i uchem jehly.”

To už však byli pod tmavým stínem černého útesu a v nadcházející tmě se zmítal mocný zpěněný příboj, jenž připomínal bílý oheň. Na nebi začínaly zářit první hvězdy a měsíc byl jasný a žlutý, obloha se zdála klidná, neboť ji nepokrýval ani jediný mrak. V jednu chvíli Hallblith ještě viděl nebe, poté vnímal jen vřavu bouřící vody, jež se tříštila o skálu, a náhle se ocitl v neznámé temnotě jeskyně. Řvoucí vítr a vysoké vlny stále hřměly kolem, i když zněly poněkud jinak, méně zběsile. Zaslechl Lištičku, jak říká: „Sedni si a chop se vesel, neboť už chci být doma v přístavišti.”

Hallblith učinil, co mu bylo uloženo, a vesloval. Jak proplouvali hlouběji do jeskyně, moře se zklidňovalo a vítr slábl v bezcílných poryvech mezi skalními dutinami. Na okamžik je obklopila nejtemnější čerň. Pak si Hallblith povšiml, že se temnota mění z černé v šedivou, podíval se přes rameno a spatřil nad přídí člunu zářivou hvězdu.

Lištička vykřikl: „Ano, je tady jako ve dne, měsíc svítí přesně tak, jak je třeba k noční pouti. Přestaň veslovat, synu modročerného ptactva, už není kam.”

Hallblith tedy složil vesla a za okamžik příď člunu narazila na pevnou zem. Otočil se k Lištičkovi a spatřil prudké skalní schodiště stoupající k průrvě, na jejímž konci zářila noční obloha s jasnými hvězdami.

Lištička vstal, posunul se na příď, vyskočil z loďky a přivázal ji k velkému skalisku. Vstoupil zpět na palubu a řekl: „Vezmi si své zásoby, musíš je vynést ze člunu, nechceš-li spát bez večeře. To nechci ani já. Dnešní noci se pohostíme navzájem, neboť cesta k mému lidu je ještě dlouhá. Místní stařík je prý čaroděj, jenž umí měnit podobu a slídí po nocích. A co se týče této jeskyně, není příliš bezpečné v ní nocovat, nemá-li noční poutník štěstí za dva. A ty, synu Ravenů, jak se zdá, nemáš dost štěstí ani sám pro sebe. Dnes budeme raději spát pod hvězdami.”

Hallblith souhlasil, vytáhli ze člunu potřebné zásoby a dlouho šplhali po strmém schodišti, až se ocitli na planině, jež se ve svitu měsíce zdála Hallblithovi pustá a holá. Soumrak dávno pominul a z denního světla nezbyl na západě ani jediný paprsek. Mladík žasl nad tím, že na otevřené rovině, na pobřeží i v kryté jeskyni byl úplný klid, všechna vřava větru a vody zmizela. Všude vládlo ticho, obloha byla bez mráčku, jen mírný větřík vál od jihu k pevnině. Také Lištičku opustil hlučný chvástavý tón. Nyní hovořil k druhému poutníkovi laskavě a klidně, jako by byl jen obyčejný člověk.

Ukázal na nedaleké kameny či nízká skaliska, která se zvedala z holé roviny, a řekl: „Mořeplavče, tam dnes budeme nocovat. Prosím nepovažuj mě za nezdvořilého, že jsem ti neposkytl lepší útočiště, ale mým úkolem je přivést tě bezpečně k tvému cíli. Těžko bys tady přečkal noc sám, mezi mými lidmi a příbuznými bys dozajista nepřežil. Ale již zítra budeš mluvit s tím, kdo vyjednává o výkupném.”

„To je dost,” odpověděl Hallblith. „Děkuji ti, že jsi mě sem přivedl. A co se týče všech urážek, které jsi mi řekl, odpouštím ti. Neurazil jsi mě, kdyby se ti to však bylo podařilo, věř, že by k tobě pak promluvil můj meč.“

„Já jsem spokojen,” řekl Lištička. „Splnil jsem rozkaz a vše je, jak má být.”

„Pověz, kdo ti přikázal mě sem přivést?”

„To ti neprozradím, ale můžeš být spokojen stejně jako já.”

Lištička už nic neřekl, došli tedy ke skalisku, jež bylo vzdáleno asi na dva hony od východu z jeskyně. Usedli na kameny, pustili se do večeře a snědli vše, co s sebou přinesli. Popíjeli výtečné silné víno, dokud se roh nevyprázdnil.

Lištička byl nemluvný. Když se Hallblith vyptával na podivný ostrov, nedostal téměř žádnou odpověď. Nakonec se zeptal na podivné Lištičkovy příbuzné, kteří obývají tato místa.

Obr mu řekl: „Synu Ravenů, všechny tyto otázky jsou zbytečné, neboť cokoli ti o nich řeknu, bude to lež. Na nic se neptej, dost na tom, že ses dostal bezpečně přes moře, jež je mnohem zákeřnější, než si myslíš. Ukončeme marné řeči a připravme si mezi kameny co nejlepší ležení, abychom ráno nebyli potlučení.”

Hallblith mu něco málo odpověděl a oba poutníci si urovnali svá lůžka stejně zručně jako zaječice, jež si připravuje noru. Bylo zřejmé, že oba muži jsou uvyklí spát venku na cestách. Hallblith byl velmi unaven, brzy usnul, a jak ležel, měl sen či vidění. Těžko říci, zda se vše odehrálo v hlubokém spánku, nebo ve chvílích mezi sněním a probuzením. Ať už to byl sen či vidění, spatřil v něm Hostage, jak se nad ním sklání. Vypadala jako ve včerejším snu, světlovlasá, růžolící, s hebkou pletí a jemnýma rukama. Pravila mu svým sladkým hlasem: „Hallblithe, podívej se na mě a buď pozorný, mám pro tebe zprávu.”

Hallblith se na ni zahleděl a zahořel touhou, jeho duše přetékala něžnou láskou. Chtěl vyskočit a obejmout ji, avšak spánek a tíha snů ho připoutaly k zemi.

Zjevení se na něj usmálo a řeklo: „Ne, má lásko, lež klidně, nemůžeš se mě dotknout, jsem jen obrazem té, po níž toužíš. Dávej pozor, jsem ve zlé situaci v rukou mořských pirátů, nevím, co se mnou udělají. Nechci být zneuctěna a prodávána jako zboží od muže k muži, dokud neztratím cenu. Nechci uléhat s nepřáteli mého lidu a nechat jejich ruce, aby se mě dotýkaly. Je to tak strašné!

Proto zítra za svítání, když budou piráti ještě spát, skočím přes okraj černé lodi a poručím se do rukou bohů. Žádný z těch padouchů se nestane mým pánem, nikdo z nich si se mnou nebude dělat, co chce. Jen ať poznají, že nesnesu cizí nepřátelský rod. Nepodvolím se lásce a dotekům samozvaného náčelníka, nestrpím ani ponížení od cizích žen. Raději ať si mě z moře odnese sám veliký Hoary, ať je on mým pánem a dovede mě k životu či smrti, děj se jeho vůle. Noc už se krátí, ale ještě chvíli lež a poslouchej, chci ti ještě něco říci.

Možná se za života ještě potkáme, možná už ne: a pokud ne, stejně si mě budeš pamatovat, byť jsme spolu nikdy nesdíleli lože. Ne však tolik, aby můj obraz vstoupil mezi tebe a tvou novou družku a spolunocležnici, jež ležet bude tam, kde ulehnout jsem mohla já.

Pokud však přežiji, půjdu do země Třpytivé roviny, kterou nazývají Země nehynoucích. Mnohé jsem o ní slyšela. Pokud budeme oba naživu, ó můj milovaný, jak by bylo krásné, kdyby se ti podařilo tam také dospět! Byli bychom opět spolu! Najdi tu zemi, můj drahý! Najdi ji, i kdybys už nikdy neměl spatřit rod Roseových ani velký dvorec Ravenů. Nyní už musí můj obraz odejít. Sbohem!”

Sen skončil a zjevení zmizelo. Hallblith se posadil, byl plný úzkosti a touhy. Rozhlédl se po bezútěšné zemi, kolem bylo poněkud světleji, nebe se zatáhlo a zšedlo; zdálo se, že přichází svítání. Vyskočil a sklonil se nad Lištičku, vzal ho za rameno, zatřásl jím a řekl: „Vstávej, chlape! Svítá a máme hodně práce.”

Lištička se rozespale posadil a zavrčel jako pes, promnul si oči, rozhlédl se kolem sebe a zahartusil: „Probudil jsi mě zbytečně, svítání ještě nepřišlo. Měsíc se skrývá za mraky a nedělá stíny, je teprve hodinu po půlnoci. Jdi spát a nech mě, nebo tě ráno nikam nedovedu.”

Lehl si a rychle usnul. Hallblith si také lehl, ale byl plný smutku a starostí. Byl však natolik unaven, že okamžitě usnul. Žádný další sen už nepřišel.

 

Kapitola VI: Živobytí lidu z ostrova Vykoupení

 

Když se Hallblith probudil, svítilo na něj jasné slunce. Ráno bylo klidné, všude panovalo bezvětří. Posadil se, rozhlédl se kolem, ale nikde neviděl Lištičku ani stopy po jeho lůžku. Rychle vstal a hledal ho kolem špičatého skaliska, nikde ho však nenašel. Volal na něj, odpověď nepřišla. Pak si uvědomil, že Lištička mohl jít k loďce, aby si odtud něco vzal. Vydal se tedy směrem ke vchodu do jeskyně a z ústí schodiště zavolal dolů k vodě, ale bylo opět ticho.

S nedůvěrou v srdci sestupoval po schodišti, a když se jeho noha dotkla posledního schodu, nenašel loďku ani Lištičku. Viděl jen vodu a tvrdou černou skálu. Vzkypěl v něm obrovský hněv, neboť si uvědomil, že byl podveden a nyní je ponechán napospas neznámému ostrovu plnému nebezpečí, rozlehlé a pusté zemi, kde nelze skončit jinak než zemřít hladem.

Neplýtval již silami na další bezcílné hledání. Pomyslel si: „Nyní už vím, že to byl jen proradný lhář, jenž se radoval z mého bláznovství a své kruté lsti. Teď je na mně samém, abych se ubránil smrti.”

Otočil se, vyšel zpátky po schodech, vykročil z jeskyně a před ním se otevřela pustá plocha ostrova. Viděl, že je skutečně prázdná a hrozivá; nic než divočina z černého písku a kamení, skaliska pokrytá ledem, tu a tam rostly v prohlubních trsy bídné trávy. Všude leželo bezútěšné bláto, z něhož někde čnělo rákosí třesoucí se ve větru. Místy se táhl mech smísený s červenými růžicemi netřesku. Poblíž se na černém písku plazila vrba polámaná větrem. Měla bílý ošlehaný kmen, několik orvaných větví a pár zbývajících listů.

Na obzoru se tyčily vysoké hory, některé velmi strmé se sněhovou pokrývkou, jiné holé. Všechny byly nesmírně daleko a zdály se v jasném ránu tmavě modré. Kolem Hallblithových nohou však ležely rozptýleny jen hrubé černé kameny, stejné, na jakých v noci spal. Došel až k okraji útesů a podíval se na moře, jež se vlnilo a vrásnilo hluboko pod ním, a dlouze se rozhlížel do všech stran. Nespatřil však žádnou loď ani plachty. V dálce nebylo nic jiného než ubíhající vlny a přelétající mořské ptactvo.

Hallblith si řekl: „Neměl bych najít zlověstný lid, o němž Lištička mluvil? Neposlal by mě alespoň do země Třpytivé roviny? Běda mi! Strasti a utrpení se staly mými společníky a nutí mě také zvolat: Kde je ta země? Kde je ta země?”

Obrátil se k útesu nad místem, kde nocovali, a pomyslel si: „Ale co když vyprávění o zlém lidu byla pouhá lež jako všechny Lištičkovy pohádky? Co když jsem v této přímořské divočině úplně sám? Ano, snad i obraz mé milované, který jsem viděl ve snu, byl jenom zákeřná lest, zlé kouzlo. Vidím, že Lištička byl v mnoha směrech chytřejší, než se mohlo zdát.”

Pak si opět řekl: „Alespoň budu pokračovat v hledání a pokusím se najít další obyvatele tohoto nešťastného ostrova. Nejhorší věc, jež se mi může stát, je boj. A zemřít ostřím meče je lepší než smrt hladem. Můžeme se ale také spřátelit a navzájem si pomoci, což by bylo všem k užitku.“

Dorazil ke skalisku a s velkou námahou vyšplhal na jeho vrchol. Podíval se směrem do vnitrozemí. Mezi skaliskem a dalekými horami viděl cosi, jež připomínalo stoupající kouř. Nikde však nebyl dům ani nic, co by se podobalo lidskému obydlí. Sešplhal dolů, otočil se zády k moři a vydal se směrem k podivnému kouři. Meč měl připraven po boku a kopí nesl na rameni.

Cesta byla drsná a namáhavá, přešel třemi roklemi mezi strmými horami. Každá rokle byla úzká a holá; protékala jimi voda a spěchala do moře. Ať už kráčel údolím či po hřebeni, stále se bořil po písku, klopýtal na černém kamení a v divokém plevelu. Nespatřil žádného člověka ani nic, co by připomínalo lidskou bytost.

Šel již čtyři hodiny, ale cesta příliš neubývala. Konečně se před ním objevila kamenná zídka, vylezl na ni a uviděl široké travnaté údolí. Protékala jím řeka a na loukách se pásly ovce, krávy a koně. Uprostřed malebného údolí se na břehu řeky rozkládala kamenná lidská obydlí.

Hallblith se zaradoval a seskočil ze zídky tak prudce, až mu jeho zbroj zařinčela. Když se nohama dotkl travnaté země, dostal se na pastvinu nedaleko stáda koní. Prošel kolem něho a spatřil pastevce se ženou, jež ho doprovázela. Když je míjel, hleděli na něj zachmuřeně, ale nijak více si ho nevšímali. Přestože měli oba obrovské postavy a ve tvářích se jim zračila divokost, nepůsobili nijak ohyzdně. Z velkých hlav splývaly rudé vlasy a žena měla pleť bílou jako smetana. Vypadala, jako by se její kůže nikdy nedotklo slunce.

Hallblith u nich neviděl žádné zbraně, třímali v rukou pouze pastýřské hole. Pokračoval tedy dál a přišel k největšímu stavení, hlavnímu domu, jenž byl velmi dlouhý a nízký, nijak přehnaného vzhledu. Štít byl postaven z obyčejného kamení. Vchodové dveře byly natolik nízké a úzké, že když Hallblith vcházel, musel se sehnout. Ostří jeho kopí zavadilo o kamenný strop a vylétly z něj jiskry.

Pomyslel si: „Kdyby zde byl někdo, kdo by nechtěl, abych vstoupil živý, už by mě byl zabil.“ Vešel do haly beze strachu, postavil se doprostřed a zvolal: “Dobrý den každému, kdo zde přebývá! Promluvil by někdo s poutníkem?”

Nepřišla žádná odpověď, nikdo ho nevítal vlídnými pozdravy. Když oči přivykly šeru sálu, rozhlédl se kolem, ale na podlaze nikdo neležel. Náčelníkovo místo bylo prázdné, prohlédl každý kout, nikde však ani živáčka. Všude panovalo ticho, bylo slyšet jen praskání mihotavého plamene v ohništi a šmejdění krys, jež pobíhaly za obložením stěn.

Na jedné straně sálu byla řada krytých lůžek a Hallblith usoudil, že by na nich mohli ležet nějací lidé. Protože ho však nikdo nepozdravil, zdržel se dalšího hledání, aby nepadl do léčky. Pomyslel si: „Zůstanu uprostřed sálu a objeví-li se zde nějaký člověk, přítel, či nepřítel, přijde sem ke mně.”

Začal tedy přecházet po sále tam a zpět, od náčelnického stupínku ke spižírně, zbroj mu drnčela nad hlavou. Konečně odkudsi zaslechl slabý rozmrzelý hlas, jenž však byl příliš hrubý na to, aby patřil pištící kryse. Zastavil se a řekl: „Bude někdo hovořit s Hallblithem, cizincem v této zemi?”

Slabý hlásek promluvil: „Proč chodíš jako hlupák tam a zpět po našem sále a nic lepšího neděláš? Jsi jako havran, jenž kráká, bije křídly do skály a čeká na válečný prach a řinčení mečů!”

Hallblith promluvil, jeho hlas zněl v sále neobvykle silně: „Kdo se opovažuje nazvat Hallblitha hlupákem a vysmívat se rodu Ravenů?”

Hlas odpověděl: „Proč hlupák nepřijde k muži, jenž nemůže přijít k hlupákovi?”

Hallblith se předklonil a chvíli poslouchal, předpokládal, že hlas vychází z některého lůžka. Napřáhl kopí proti sloupu, vykročil proti krytému lůžku, sledoval ho a pak uviděl, že v něm leží stařec se sněhobílými vlasy, jež ležely rozprostřeny na povlečení. Zdál se vyčerpán bolestí.

Když si stařec Hallblitha prohlédl, zasmál se posměšným praskavým smíchem a řekl: „Zdravím tě, poutníku! Chceš se najíst?”

„Ano,” odpověděl Hallblith.

„Jdi tedy do spižírny,“ řekl stařec, „a najdeš tam truhlu s koláči, tvaroh a sýr, najez se dosyta a až dojíš, podívej se po soudku s medovinou. Je velice dobrá. Najdi džbán a naplň ho, vezmi dva stříbrné poháry a přines to všechno sem. Potom si můžeme pohovořit a popíjet, to mají staříci rádi. Pospěš si! Jinak tě budu považovat za tuplovaného hlupáka, jenž si nevezme jídlo, přestože má hlad.”

Hallblith se zasmál a odešel halou do spižírny, kde našel maso, najedl se a poté se i s pitím vrátil k bělovlasému muži. Ten se usmál, jakmile ho zpozoroval, a řekl: „Nalij nám, připij mi na zdraví a něco mi popřej.”

„Přeji ti štěstí,” řekl Hallblith a napil se.

Stařec odpověděl: „Já ti zase přeji více důvtipu. Štěstí je to jediné, co mi přeješ? Jaké štěstí může chtít omšelý stařec?”

„Dobrá tedy,” řekl Hallblith, „co bych ti měl ještě přát? Chceš, abych ti popřál mládí?”

„Ano, určitě,” odpověděl stařec, „přesně to.”

„Přeji ti tedy mládí, jestliže je ti to ku prospěchu,” řekl pobaveně Hallblith a napil se.

„Ne, ne,” kroutil stařec mrzutě hlavou, „vezmi si třetí pohár a připij mi na zdraví bez dalších zbytečných slov.”

Hallblith pozvedl pohár a zvolal: „Přeji ti tedy mládí!” Opět se napil.

„Hezké přání,” řekl stařec, „teď se smíš starého muže zeptat, na co jen chceš.”

Hallblith se tedy otázal: „Jak se jmenuje tato země?”

„Synku,” odpověděl, „neslyšel jsi o ostrově Vykoupení?”

„Ano,” odvětil Hallblith, „ale jak ho nazýváš ty?”

„Nijak jinak,” řekl bělovlasý muž.

„Je ostrov daleko od jiných zemí?” zeptal se Hallblith.

„Ano,” odpověděl stařec, „když vanou slabé větry a lodi plují pomalu.”

„Co dělají ti, kdo zde žijí?” vyzvídal dál Hallblith. „Jak žijete, čím se živíte?”

„Známe rozličná řemesla,” řekl stařec, „ale nejvýnosnější je okrádání lidí za mořem.”

„To ty jsi unesl mou Hostage Rose?” rozzlobil se Hallblith.

Bělovlasý odpověděl: „Možná, kdo ví. Moji příbuzní provozují různé obchody a navštěvují mnoho zemí. Proč by neměli přijet také na Pobřeží Útesů?”

„Je tady na ostrově, ty starý piráte?” udeřil na něj Hallblith.

„Není, ty mladý hlupáku.” odpověděl stařec.

Hallblith zrudl a zeptal se: „Znáš Lištičku?”

„Jak bych neznal,” odpověděl zvesela, „je to syn jednoho z mých synů.”

„Nazval bys ho lhářem a darebákem?”

Stařec se znovu rozesmál: „Byl bych hlupák jako ty, kdybych ho tak nenazýval. Na světě je jen málo větších lhářů a horších darebáků než je Lištička!”

„Je zde na ostrově? Mohu se s ním setkat?”

Stařec se dal opět do smíchu a řekl: „Ne, není tady, pokud od včerejška nezhloupl. Proč by měl pokoušet tvůj meč, když už splnil to, co měl uloženo, a přivedl tě sem?” Rozesmál se na celé kolo jako kvokající slepice a nakonec řekl: „Chceš se zeptat na něco dalšího?”

Hallblith byl příliš rozzuřený: „Další otázky jsou k ničemu. Váhám jen, zda tě mám na místě zabít, nebo ne.”

„To by udělal Raven, ne opravdový muž.” řekl drzý stařík. „A ten, kdo mi přál štěstí, by mě přece nezabil. Jen se ptej dál!”

Ale Hallblith mlčel.

Starý pirát tedy řekl: „Další pohár na touhu po mládí!” Hallblith nalil, podal mu ho a stařec pil. Pak pokračoval: „Považuješ nás všechny, kdo žijeme na ostrově, za lháře kvůli Lištičkovým úskokům. Ale mýlíš se. Lištička je náš nejlepší lhář a udělal pro nás všechnu práci, již jsme potřebovali. Proč bychom tedy měli my ostatní lhát? Jen se dál ptej, nečekej!“

„Dobrá,” zavrčel Hallblith. „Proč mě Lištička tak podle zradil a na čí rozkaz?”

„Vím, ale nepovím. Je to snad lhaní?”

„Ne, myslím, že ne. Ale řekni mi, je vážně pravda, že moje snoubenka není zde na ostrově, kde ji mám vykoupit?”

„Přísahám při všech mořských pokladech, že tady není. Všechno, co ti Lištička napovídal, je úplná lež.“

 

Kapitola VII: Hostina na ostrově Vykoupení

 

Hallblith sklopil hlavu a chvíli uvažoval, co starci odpoví. Nakonec se zeptal: „Chcete za mě také výkupné, když jste mě nalákali do pasti?”

„Netřeba hovořit o výkupném,” řekl stařec, „můžeš odtud odejít, kdy jen budeš chtít. Chceš-li se toulat po ostrově, nebudeme ti bránit. Dal jsem rozkaz, aby ti nikdo nezkřivil ani vlásku. Pokud se rozhodneš opustit ostrov, nikdo z mého lidu ti nebude házet klacky pod nohy, dopravu si však najdi sám. Po celou dobu, kdy zůstaneš na ostrově, můžeš v tomto domě bydlet, jíst, pít i odpočívat s námi.”

„Jak bych se mohl dostat z ostrova?” zeptal se Hallblith.

Stařec se rozesmál: „Na lodi.”

„A kdy,” zeptal se Hallblith, „najdu zde vůbec loď, jež by mě svezla?”

„A kam bys chtěl plout, synku?”

Hallblith chvíli mlčel, přemýšleje jakou odpověď starci dá. Poté řekl: „Do země Třpytivé roviny.”

„Synku, na takovou cestu potřebuješ opravdu dobrou loď,” poznamenal stařec. „Smíš vyrazit zítra ráno. Dnes večer ti nabízím svou pohostinnost, musíš si napravit náladu. Věř mým slovům, bude pro tebe nejlepší, budeš-li mluvit co nejméně a co nejskromněji. Naši lidé jsou prchliví a jistě víš, že sám proti nim nemáš šanci. Možná s tebou o něčem promluví. Stane-li se tak, není dobré se příliš vychloubat.

A nyní ti musím říci, proč je dobré, že sis zvolil pouť do země Třpytivé roviny. Kdyby sis zvolil jinou cestu, nikdy bych ti nedal loď, jež tě tam doveze, a nikdy by ti nezačala růst křídla, přestože jsi Raven. Jsem rád, že zítra podstoupíš cestu na Třpytivou rovinu. Budeš mi na cestě dobrým společníkem. Předpokládám, že se ke mně nebudeš chovat hrubě, když jsem ti ve všem vyhověl.”

„Cože? Ty tam také míříš, starče?” podivil se Hallblith.

„Ano, na lodi nebude nikdo jiný než ty a já a pár mých námořníků, kteří nás tam dovezou. Ale nevylodí se spolu s námi. Proč bych nejel, mám-li muže, kteří mě vezmou na palubu?”

Hallblith se zeptal: „A až se tam dostaneš, co budeš dělat?”

„To uvidíš, synku,” odpověděl bělovlasý. „Možná že vše, co jsi mi přál, se opravdu vyplní. Ale stane se to jen tehdy, přežiji-li tuto noc a bude-li mé srdce zahřívat dobrá medovina a tvé přátelství. Už jsem hodně unavený, je dlouho po poledni, jdi zpátky do sálu a nechej mě spát, abych mohl být zítra tak hlučný, jako jsem starý. A pokud jde o tebe, chlapče, do sálu již začínají proudit muži i ženy. Nikdo z nich si tě nebude všímat. Pokud by tě snad k něčemu vyzvali a něco ti říkali, odpověz jim jen „rod Nehynoucích“ a oni hned přestanou. Dávej si jen pozor, abys neobnažil svůj meč. Teď už jdi, a chceš-li, smíš se vydat ven, ale jistě je pro tebe bezpečněji zde uvnitř, blízko mě.”

A tak se Hallblith vrátil do hlavního sálu, kam skrze okénka pod střechou svítilo odpolední slunce. Nyní bylo vše v sále jasně vidět. Uvědomil si, že velký dům vypadá lépe vevnitř než zvenku. Nad krytými lůžky bylo překrásné vyřezávané obložení, jež vyprávělo různé prastaré příběhy. Hallblith si je zálibně prohlížel. Velmi se divil, že na výjevech nenašel žádné lodě ani moře, přestože se nacházel na ostrově pirátů uprostřed divokých vod, v jejich hlavním domě v samém středu předního sídla.

Na obložení viděl jen světlé háje a zahrady s rozkvetlými záhony a ovocnými stromy kolem. Mezi nimi byly krásné ženy, jež o ně pečovaly, mladí muži, válečníci, podivná stvoření a mnoho dalších divů. Viděl také konec všech svárů, počátek štěstí a vládu lásky. Mezi tím vším byl znovu a znovu vyobrazen mocný král s mečem po boku a s korunou na hlavě. Vždy se usmíval a zářila z něj převeliká laskavost, a tak se Hallblith při pohledu na jeho tvář cítil lépe. Dokonce počal vyřezávanému králi úsměvy vracet.

O samotě si prohlížel nádhernou výzdobu a přemýšlel o své žalostné situaci, když tu zaslechl nějaký hluk. Snad hovor, smích a kroky neznámých nohou. Do haly vešly ženy, bylo jich asi dvacet, některé starší, jiné mladé, mnohé se zdály krásné, další měly tvrdé a nepřístupné rysy, ale všechny byly podobného vzrůstu jako ženy v jeho domovině.

Stál uprostřed sálu a pozoroval je. Ony pohlédly na jeho zářící zbroj, přestaly se smát a švitořit, postavily se kolem a udiveně na něj zíraly. Žádná však neřekla ani slovo.

Jedna stařena náhle vystoupila z kruhu a zeptala se: „Kdo jsi, ty, kdož nosíš zbraně v našem sále?”

Nevěděl, co by odpověděl, zůstal nehybný.

Stařena znovu uhodila: „Odkud jsi, co zde pohledáváš?”

Hallblith tedy odpověděl: „Rod Nehynoucích.”

Žádná z žen už neřekla ani slovo, jedna po druhé od něj odcházely a pokračovaly ve své práci v sále. Jen stařena zůstala, vzala ho za ruku, vedla ho na stupínek náčelníka a postavila ho vedle trůnu. Chtěla mu sejmout jeho zbroj, a on se nebránil, i když věděl, že nepřátelé mohou být nedaleko. Důvěřoval starému muži, neočekával žádnou zradu. Navíc by se cítil jako nevychovanec, kdyby neodložil zbraň při hostině a urazil tak obyčeje zdejšího lidu.

Odložil tedy své brnění a zbraně a odnesl je k lůžkům, kde spal starý pirát. Stařena vzala jeho zbroj a uložila ji na lůžko vedle starcova místa, jen kopí pověsila na zeď. Naznačila mu, aby zůstal. Neřekla však už nic. Přinesla mu nádobu na umytí rukou a ručník. Odešla, aby ho nechala se omýt, příliš se však nevzdálila.

Ostatní ženy byly zaneprázdněny přípravou sálu. Některé zametaly podlahu, na niž pak rozložily rákosí a hrsti mateřídoušky. Jiné odešly do spižírny a přinášely stoly a sezení. Další vytahovaly z truhel bohaté závěsy i tkané tapiserie a věšely je na zdi, přinášely nádobí, rohy a poháry. Ostatní někam odešly a chvíli se nevracely, neboť se pustily do vaření. Žádná však Hallblitha nepozdravila, ani si ho nevšímala; zdálo se, že je pro ně jen dalším vyřezávaným obrazem, na něž se před chvílí díval. Nikdo jiný kromě stařeny mu nepodal večeři ani nepřinesl roh s medovinou, koláče či sušené ryby.

Po chvíli byl sál uchystán k překrásné hostině. Hallblith seděl u stolu, slunce již zapadalo a v domě se šeřilo, postupně se setmělo a ženy musely rozežnout svíce. Jen co je zapálily, odkudsi zatroubil velký roh a ode dveří se ozvalo řinčení zbraní. Vešlo asi pětadvacet obrovských mužů, kteří se rozestavěli do dvou řad podél náčelníkova stupínku.

Hallblith seznal, že jejich zbroj je výtečná. Měli na sobě ušlechtilá brnění s překrásnými přilbami, jež byly lemovány tepaným zlatem. V rukou nesli kopí a na zádech jim visely bílé štíty. Přistoupily k nim ženy a počaly jim zbroj odnášet. Pod ní se objevila černá roucha. Na rukou se skvěly zlaté prsteny a kolem krku těžké řetězy.

Muži přistoupili k vyvýšenému místu a posadili se ke stolu. Hallblitha si nikdo nevšímal, i pro bojovníky byl jako rytina ve dřevě. Vedle něj usedl sám náčelník, jemuž náležel trůn, a položil před sebe na stůl skvostný meč v honosném pouzdře. Byl jediný, kdo si směl ponechat zbraň.

Když se muži usadili, ozval se znovu hluk a vešel dav dalších, ozbrojených i neozbrojených mužů. Všichni měli taktéž obrovskou postavu, ale nikdo z nich nebyl tak mohutného vzezření jako náčelník a jeho zářivá družina. S muži přišly i další ženy, většina se posadila k mužům, ale některé jen posluhovaly.

Vcházely i ženy z kuchyně, jež přinášely velké kusy toho nejlepšího masa. Hallblith byl obsluhován stejně slušně jako ostatní muži, nikdo s ním však nemluvil, dokonce se na něj nikdo ani nepodíval. Mluvili spolu temnými, drsnými hlasy, jejichž ryk se odrážel od krovu ke krovu.

Když dojedli, ženy jim naplnily poháry a rohy, jež byly obrovské a krásné jako postavy mužů. Předtím, než se poprvé napili, povstal obr po pravici náčelníka a zaburácel přípitek: „Na mořské poklady!”

 Všichni povstali a křičeli, muži i ženy pili na zdraví ze svých rohů a pohárů. Poté se zvedl další muž a vykřikl: „Napijme se na zdraví Nesmrtelného krále!” Postupně vstávali další a další muži a připíjeli na všechno možné; na chladný kýl, vzedmutou plachtu, chvějící se vesla a zpustošenou pláž. Víno a medovina tekly sálem divokých lidí, jako tečou řeky do moře. Hallblith pil také, ale nepovstal ani nepřiložil pohár k ústům, když si obrovití muži připíjeli na zdraví. Nevěděl totiž, zda jsou jeho přáteli či nepřáteli, a považoval tedy za nerozum připíjet jim na zdraví, neboť by mohl zároveň připíjet i na smrt a zmar svého vlastního lidu.

Muži chvíli popíjeli a poté se opět ozval roh, tentokrát z druhé strany sálu. Hosté se zvedli od stolů a počali je odklízet na stranu, vyklidili i podlahu a postavili se ke zdi. Náčelník sedící vedle Halblitha zakřičel: „Muži a ženy, dejte se do tance a veselte se! Hudbo, hraj!”

Rozezněly se smyčce a rozehrály harfy, lidé se rozestavěli po podlaze. Ženy byly oděny do černých rouch s černou uzlovou výšivkou a na hlavách měly květinové věnce. Chvíli tančili, hudba však náhle ustala a všichni se vrátili na svá místa. Náčelník na trůnu povstal, chopil se velkého rohu a zatroubil tak, že zvuk zaplnil celý sál. Pak zařval: „Veselte se! Ať vejdou nejlepší bojovníci!”

Muži se radostně rozkřičeli a do sálu vběhli tři vysocí bojovníci s obnaženými meči v ruce, všichni odění v černém brnění. Postavili se doprostřed sálu a bušili svými meči do štítů. Křičeli: „Pojďte sem, šampioni rodu Ravenů!”

Na ta slova Hallblith vyskočil ze svého místa a hmátl k levému boku, jeho meč tam však nebyl. Raději se znovu posadil, pamětliv starcových slov, a ani teď si ho nikdo nevšímal.

Pomalu a truchlivě vešli do sálu další tři ozbrojení muži v oděvu Hallblithova lidu. Nesli zbraně se znaky Ravenů. Hallblith se zdržel útoku, neboť se zdálo, že se odehraje spravedlivý souboj tří proti třem. Pochyboval, že jde o nějakou léčku, rozhodl se tedy, že se bude jen dívat a nikoli vměšovat.

Souboj započal a padaly těžké rány. Hallblith brzy zapochyboval, zda bojovníkům jeho lidu dali pravé meče. Ravenové padali jeden po druhém pod nohy divokých pirátů. Ostatní divoši se zmocnili jejich těl a odtáhli je za nohy do spižírny. Všichni se začali krutě smát a z plna hrdla urážet mrtvé bojovníky. V Hallblithovi narůstal vztek, ale potlačil ho, protože pamatoval na to, co má podle starce učinit. Tři vítězní obři pochodovali po sále, vyhazovali do vzduchu své meče a chytali je ještě v letu. Za nimi se ozval obrovský roh.

Po chvilce sál ztichnul, náčelník povstal a zařval: „Přiveďte další bohaté snopy z naší úspěšné žně! Sklidíme další a další, neboť jsme muži vesel a šípů!”

U vstupních dveří nastal ruch a lidé se tlačili, aby viděli, koho to přivádějí. Přicházela skupina asi tuctu žen vedená ozbrojenými strážemi. Všechny byly bosy, vlasy jim volně splývaly na ramena a šaty měly uvolněné. Zápěstí jim obtáčely řetězy, jež poutaly jednu ke druhé. Na rukou a krku je svíraly zlaté okovy. Když se zastavily uprostřed sálu, rozhostilo se úplné ticho.

Hallblith už se nedokázal udržet, přeskočil stůl a sálem se hnal k nešťastné skupině žen. Kolem bylo stále ticho jako v hrobě. Hallblith si prohlížel jednu ženu za druhou, ale Hostage mezi nimi nenašel. Navíc seznal, že žádná z dívek nepochází z jeho osady, ač byly všechny velice půvabné. Počal si myslet, že celý výjev je jen krutou hrou, jež ho má dovést k zuřivosti, neboť v dívčích tvářích rozeznal pramalý smutek, a některé se dokonce nemravně usmívaly, když jim pohlédl do tváře.

Obrátil se tedy ke stolu a usedl na své místo, neřekl ani jediného slova. Za ním se ozýval výsměch a urážky, které ho však nemohly rozzlobit. Pamatoval na slova starce a řídil se jeho radami, neboť se domníval, že klidem pro sebe získá nejvíce.

V sále se opět počalo mluvit a hosté pokračovali v pití a veselosti, dokud nepovstal náčelník. Udeřil svým mečem do stolu a vykřikl silným a zuřivým hlasem: „Ať začne hrát hudba a vstoupí pěvci!”

Ruch v sále okamžitě ustal, když vešla trojice mužů s obrovskými harfami. Čtvrtý příchozí byl pěvec. Harfeníci uhodili do strun, až se střecha poněkud otřásla. Přestože byla hudba hlasitá, sluchu velice lahodila. Chvíli hráli velmi nahlas, poté ztlumili své harfy a pěvec počal zpívat:

 

„V této zemi vládne chlad,

zima, bída, mnohdy hlad.

Ledový vítr má biče a hole,

zmrzačí sýpky, rozdrtí pole.

I sedí v chýších všechen lid

a při tkaní látek hledá klid.

Člunek v prstech kmitá hbitě,

oči tkadlen střeží nitě

a ony zpívají o létě věčném,

jež plní snopy a zlatí ječmen.

 

A tu dívky zanechají tkaní

i stavy utichly za stmívání.

Člunky pak zahálejí sladce

na rozetkané modré látce.

Neb tkadleny za ruce se drží

Se svými udatnými muži.

Z houslí line se píseň mnohá

a starci dopíjí poslední pohár,

stojí a slyší, jak voda se čeří,

temná noc padla na pobřeží.

 

V bezpečí kamenného sálu

pějí svému zdivu chválu

a pevné střeše nad nimi,

jež drží je daleko od zimy.

Chvála patří i prapředkům;

ti vystavěli pevný dům.

Když housle přehluší větrné poryvy,

lidé se nebojí, zahodí pochyby.

Muži i ženy tančí s bujarostí

a srdce osvobodí od starostí.

 

Co však počít, když přijde vichr s mrazy

a statečným srdcím dostane se zkázy?

Co když moře zaplaví tu zemi

a smrt přitáhne sem s vichřicemi?

V děsivém větru za temné noci

hledáme přístav bez pomoci.

Pak pobřežím proletí divoká vlna,

mračna a měsíc, jen světla nepatrná.

Jak dlouhé údolí před námi! A světlo až kdesi na konci

I když je kolem temnota, my půjdeme dále do noci.

 

Kdo to na dveře buší

a tanec v sále ruší?

Kdo jsou ti hosté nepozvaní,

proč přišli od moře po stmívání?

Štíty a meče začnou hrát,

pojďte je pěkně uvítat.

Běda, tanec již ustal a uprostřed haly

střetla se ostří, po zdi krev se valí.

Kdo živ, kdo zemřel? Ó páni moře,

lid pláče pro mír, nastalo hoře.

 

Údolí již pomalu šedne,

temnota noci tiše bledne.

Kroky se procházejí právě

po větrem ošlehané trávě

a zajatci obracejí zraky plné žalu

ke střechám předků, k prázdnému sálu.

Jen vstupte statečně na naši palubu!

Jsme černí piráti, neseme záhubu.

Krademe svobodu, my, muži moře,

bez strachu sedláme slaného oře!

 

Když píseň dozněla, sálem se rozléhalo mnoho povyku a smíchu. Muži vyskočili a máchali meči nad svými poháry. Hallblith zachmuřeně sledoval jejich bezuzdné řádění. Náčelník naposled povstal, hřmotně připil na dobrou noc a všichni muži se s ním hojně napili. Zazněl roh, aby poslal hosty na lože. Náčelníkova družina se odebrala do svých komnat a ostatní ulehli do lůžek nebo klesli na podlahu v sále. Po chvíli už nikdo nezůstal na nohou. Hallblith tedy vstal, šel k uzavřenému lůžku, v němž byla uschována jeho zbroj, a spal až do rána bez jediného snu.

 

 

 

 

...konec ukázky

 Copyright © 2016  Černý Drak    Všechna práva vyhrazena.