e-shop Žít s přírodou | Rajské zahrady | užovka červená | nejlevnější doményDobré bydlení | Plants For A Future
 
 

 
 
 
 
 

 

William Morris: Studna na konci světa

   

   Tento slavný román byl nejen jedním z prvních zástupců tzv. vysoké fantasy, ale často bývá řazen mezi největší fantasy romány vůbec. Jeho vliv na celý žánr je nepopiratelný a v úctě ho chovali především Morrisem ovlivnění velikáni J. R. R. Tolkien a C. S. Lewis.
   Romantický příběh o cestě mladého rytíře Ralfa za dobrodružstvím vám připomene středověkou literaturu, okouzlí vás poetickým jazykem a překvapí neobvyklou příběhovou skladbou. Kdo se nenapil ze Studny na konci světa, nemůže si myslet, že má obšírnější představu o čarovnosti a bohatosti nejkrásnějšího literárního žánru. Pro milovníky fantasy je povinný doušek ze Studny dalším obohacujícím zážitkem.

 1. vydáni, 3.2019, 388 stran, brožovaná, 120 x 185 cm, doporučená cena 319 Kč
ISBN 978-80-907324-2-1

Originální název: The Well at the World‘s End
Ilustrace Edward Burne-Jones
Grafická úprava obálky
Roman Koňařík
Překlad Marta Rozehnalová

Profil na Databazeknih.cz
Profil na ČBDB.cz

 

Knihu lze koupit za zvýhodněnou cenu 235 Kč
na e-shopu Žít s přírodou

Odkazy na recenze na webu

...

 

Ukázka z knihy

(tento text neprošel finální korekturou, takže se může v detailech lišit od verze v knize)


Kapitola 7: Dívka ze Selského Dvorce

Nedaleko města stály pěkné statky s úhlednými domy, zahradami a sady. Projížděje půvabnými lukami, Ralf třikráte překročil řeku, jednou po pevném kamenném mostě a dvakráte brodem.

Po nějaké době ho cesta vyvedla z rovin k pahorkům, jež byly pokryty vinicemi, sady a žlutavými poli. Vyšehradí zůstalo kdesi za kopci, úrodná krajina však nekončila. Mladíka napadlo, že nikdy nespatřil krásnější zemi. Míjel sedláky a jejich ženy, již na něj s obdivem hleděli, zdravili ho a toužili s ním pohovořit. Vedlo se jim nadmíru dobře, byli pěkně oblečení a veselí, neboť nemuseli tvrdě dřít. Zdáli se spokojeni, prosti obav či strachu.

Pokračoval v cestě celé dopoledne, až dorazil do údolí, kde les pomalu pohlcoval ovocné sady. Mezi nimi narazil na několik pečlivě upravených kamenných domů. Uprostřed vsi stál hostinec se znakem svatého Mikuláše, což Ralf považoval za dobré znamení. Bez obav vešel do domu, jenž byl pod ochranou jeho dobrodince. Pozdravil asi patnáctiletého jinocha a o málo starší dívku. Uctivě mu odpověděli a otázali se, co si přeje. Požádal o jídlo, pití a odpočinek pro koně. Usadili ho do příjemného sálu a přinesli mu pečeni a dobré víno z místních vinic. Dívka ho pilně obsluhovala, hoch odkvapil napojit koně. Mladá hostinská s ním zůstala o samotě. Pohlédl na ni a spatřil v její tváři smutek a chmury.

Líbila se mu a přišlo mu jí líto, proto se jí otázal: „Zdáš se býti počestná a pracovitá dívka, cosi tě však trápí. Máš snad starost o živobytí? Trpíš jakýmsi nedostatkem? Nebo jsi v tomto hostinci služkou a zacházejí s tebou zle?“

Vyslechnuvši jeho starostlivá slova, rozplakala se: „Mladý pane, jsi tak dobrotivý! Tvá laskavost mě dovedla k slzám, jinak bych před mladým mužem nikdy neplakala. Odpusť mi to, prosím! Nejsem služka ani se mnou nikdo nezachází špatně. Naši lidé jsou dobří a mírní. Hostinec, stodola i vinice patří mně a mému bratru, onomu chlapci, který se ti právě stará o koně. Žijeme si dobře, neboť tato ves, zvaná Selský Dvorec, náleží k opatství. Ač jsme jeho poslední državou, opat z Vyšehradí je nám dobrým pánem a mocným ochráncem. Vše by bylo krásné, nebýt jediné věci!“

„Co ti tedy schází, má milá? Snad bych ti mohl pomoci.“

Když na ni pohlédl, zdála se mu ještě krásnější než prve.

Stále však plakala a vzlykala: „Ach pane, bojím se, že jsem ztratila drahého přítele.“

„Jakže? Proč tolik strachu? Což je v nebezpečí? Nebo leží nemocen mezi životem a smrtí?“

„Ó pane, to ten prokletý les, sám je nemoc a smrt!“

„Jaký les?“

„Zhoubný les, jenž leží mezi námi a Pevností Čtyř Bran a všude kolem ní! Ach pane, zamýšlíš-li jet do Pevnosti dnes, nedělej to, musel bys projet lesem bez družiny. Jsi mladý a plný života, dej na mou radu a vyčkej, dokud tudy nepojedou kupci z Vyšehradí, pak můžeš jet bezpečně s nimi.

Co se týče mých strastí… Má jediná láska, můj věrný snoubenec, vyrazil před pěti dny sám směrem k Pevnosti. Projížděl lesem a dosud se nevrátil. Před třemi dny se objevil jeho kůň s otěžemi a sedlem, vše potřísněno krví!“

Žalostně se rozplakala.

Nevěda, co říci, Ralf odpověděl: „Neztrácej naději, moje milá! Snad je živ a zdráv, mladí muži si rádi povyrazí a baví se vyjížďkami, sám jsem toho důkazem.“

Tvrdě na něj pohlédla a řekla: „Pokud jsi opustil ty, kdož tě milují, učinil jsi hroznou věc! A to ti pravím otevřeně, neboť vím, že jsi dobrý a soucitný muž.“

     Ralf se začervenal a mlčel.

„Ať už jsi udělal dobře, či špatně, nedělej ještě horší chybu! Zůstaň zde, dokud se neobjeví kupci a nedoprovodí tě do Pevnosti Čtyř Bran. Máš zde pohodlné a bezpečné útočiště. Nestačí-li ti náš hostinec, vrať se do Vyšehradí, mniši se o tebe jistě postarají, jak dlouho bude třeba.“

     „Jsi laskavá, proč bych však meškal? A proč je les tak obávaný? Jaké zlo tam přebývá? Silný mladý muž, jenž cestuje s nepatrným jměním a nese těžkou zbroj, se nemusí bát zbojníků a lupičů! Ti vždy útočí na nejsnazší kořist. A co horšího než pár lapků tam mohu potkat?“

     „Mnohem horší věci,“ pravila skrze slzy a plakala, až srdce usedalo. „Ach, můj zmařený život! Což ti mohu pomoci, pane, když mně samé nikdo nepomůže? Ani svatí z Domu božího, ani sám Pán! Ani otec, ani matka, jež kdysi bývala plna lásky a soucitu! Ach, kéž bych se mohla jen jedinkrát napít ze Studny na konci světa a zhojit své rozervané srdce!“

     Již se chystal k odchodu, neboť nedokázal snést její zármutek, ale při zmínce o studni se rychle otočil a pln zájmu se zeptal: „Kde je ta studna? Víte o ní v této zemi?“

     „Hodně se povídá, ale ode mě se víc nedozvíš, neboť by tě poblouznila touha ji najít. Nesmíš zbytečně přijít o život!“

     Kdykoli na ni pohlédl, připadala mu ještě krásnější. Hleděli na sebe, ruměnec jí pokryl tváře i čelo, pohled však neodvrátila.

     „Musím tedy odjet. Nezjistil jsem nic, ale dobře jsem se najedl a napil. Děkuji ti za vše.“

     Vytáhl z měšce zlatou minci Niv a podal ji dívce, jež nastavila dlaň. Vložil na ni peníz a chvíli ji tiskl. Hostinská mu nijak nebránila.

     „Musím vyrazit a ponechat věci, jak jsou. Vzkaž svému bratru, ať mi přivede koně, neboť čas kvapí.“

„Dobrá,“ odpověděla a svou ruku nechávala v jeho, „ale varuji tě, do Pevnosti jistě nedojedeš před setměním! Opravdu nezůstaneš?“

„Ne, mé srdce nestrpí, abys mě považovala za zbabělce.“

Znovu se začervenala, avšak spíše zlostí než studem, vytrhla se mu, zatleskala a vykřikla: „Hej, bratře! Přiveď rychle rytířova koně!“

Pobíhala sem a tam a shromažďovala nejrůznější zásoby na cestu. Předstírala, že o rytíře pranic nedbá. Ralf na ni hleděl a zdálo se mu, že každý její pohyb je ladnější než ten předešlý. Znovu si vzpomněl na Zpěv pánů Horských Niv a viděl, jak se na ni hodí – podle zdejšího zvyku chodila bosa a měla opálená, hezky tvarovaná chodidla. Byla oděna v pěkném zeleném šatu s vyšívanými květy.

Sledoval, jak kmitá po sále, a pravil: „Zastavíš se vůbec, než odjedu?“

„Jak poroučíš,“ řekla a přistoupila k němu. Ralf shledal, že je zděšena a zarmoucena ještě více než prve. Stála celá strnulá se sepjatýma rukama a sklopeným zrakem.

„Odjíždím, věz však, že s tebou soucítím! Snad tě už nikdy nespatřím, dovol mi tedy, abych tě políbil na tvář i na rty.“

Vzal ji za ruce, přitiskl ji k sobě a políbil. Nijak se nebránila a mladík ucítil, že voní sladce jako májové květy.

Usmála se na něj ve vzácné chvilce radosti a řekla: „Není tak jisté, že už se nikdy neuvidíme. Políbím tě však také.“

Vzala jeho tvář do dlaní a vřele ho políbila. Tu pocítil převeliké štěstí. Chytila ho za ruku a vedla ze dveří. Chlapec již čekal s vystrojeným koněm. Vida svou sestru vycházet ruku v ruce s rytířem, zamračil se a položil ruku na nůž, jenž se mu houpal u boku. Ralf si ho nevšímal. Dívka poslala bratra pryč a sama rytíři podržela třmeny. Když byl usazen v sedle, řekla mu: „Nechť tě provází štěstí! Kéž projedeš lesem bez úhony! Věřím, že narazíš-li na nepřátele, donutíš je padnout na kolena.“

„Sbohem, milé děvče, přeji ti, abys našla svého snoubence živého a zdravého co nejdříve. Sbohem!“

Mlčela, proto se chopil otěží a vyrazil. Když se ohlédl, spatřil ji, jak stále stojí bosa na prašné cestě, mhouří oči proti odpolednímu slunci a hledí za ním. Zamával jí a ujížděl cestou mezi domy.

 

Kapitola 8: Dobrodružství ve Zhoubném lese

Vzdálil se od osady a cesta ho vedla z údolí. Stanul na vrcholu kopce a uviděl, že krajina před ním se zcela změnila. Stezka ubíhala k drsné pustině bez pastvin, jen horské ovce a kozy se místy popásaly mezi křovisky. Nížina se prudce zvedala do táhlého hřebene, jenž byl pokryt neproniknutelným lesem.

Pokračoval tedy pustou plání, jež byla v horkém odpoledni suchá a vyprahlá, a směřoval k hustému bukovému porostu, aby se skryl před žhavým sluncem. Ve stromoví byla místy ještě proklestěna cesta, často však zarůstala mlázím. Jel raději pomalu, aby chránil koně. Nedbaje na možné nebezpečí, myslel na půvabnou dívku, kterou zanechal ve vsi.

Po čase se bukový porost rozestoupil a Ralf vjel na místo, kde rostly majestátné duby. Vypadaly, jako by je vysázel jakýsi pradávný lesník, který je umístil dosti daleko od sebe. Mezi nimi rostla svěží tráva, hebká a plná květů. Projížděje mezi duby, spatřil jeleny, srnce, daňky a všelijakou drobnou zvěř, nepotkal však ani jediného člověka. Jel celé odpoledne a dubový les mu připadal, jako by byl vysázen pro nejmocnějšího panovníka. Konečně dorazil na jakousi křižovatku, kolem níž rostlo méně stromů. Za ní se les svažoval kamsi do údolí. Byl však mnohem hustší, plný křovin a trní.

Ralf zpomalil, neboť váhal, která z cest vede k Pevnosti Čtyř Bran. Seskočil z koně a chvíli vyčkával, zda se neobjeví další poutník. Rozhlížel se kolem a na jedné stezce spatřil otisky mnoha podkov. Usoudil, že jezdci projeli teprve před chvílí a že se jen tak nevrátí. Lehl si do trávy, aby si trochu odpočinul. Nechal koně volně okusovat traviny, neboť zvíře ho milovalo a přiběhlo na zavolání či na písknutí.

Ač byl rytíř ospalý, vzdoroval únavě ze všech sil. Proti spánku však nebylo obrany, rychle mu ztěžkly údy a hlava klesla na stranu. Usnul jako nemluvně. Po chvilce se probral a ihned zaželel, že podlehl dřímotě. Slyšel dusot kopyt, řinčení zbroje a hlasitý hovor. Rychle vyskočil a zapískal na koně, avšak vetřelci ho již obklíčili a dva z nich se ho bez okolků chopili. Otázal se, co po něm chtějí, nařídili mu však mlčet.

     Konečně se dokonale probral ze snu a viděl, že muži mají dobrou zbroj i brnění, vše z ušlechtilé oceli. Nesli dlouhá kopí, po boku se jim blýskaly meče a nad hlavami vlál honosný zelený praporec se zlatou věží a čtyřmi bílými cestami. Stejný znak měli mnozí muži na rukávech a kabátcích. Dva muži ho přivedli k praporci, pod nímž seděl na bílém koni skvěle ozbrojený rytíř. Na jeho zeleném plášti zářilo znamení věže a čtyř cest. Vedle něj stál stařec, jenž neměl zbroj, jen dubový věnec na holé hlavě. Dlouhé bílé vousy mu padaly až na kabátec. V pozadí vyčkával vysoký mladík třímající prapor, také na bílém koni a velmi dobře ustrojený. Po pravici stálo pět neozbrojených mužů v zelených pláštích, na nichž byl vyšit zlatý bezlistý strom. Byli to statní chlapi zarostlých tváří a ostrých rysů. Ruce měli spoutány za zády a nohy přivázány dlouhým provazem k sedlům svých věznitelů. Po levici hlídalo asi pětadvacet ozbrojenců. Ralf se domníval, že náležejí k rytířově družině.

Stanul před velitelem, jenž se obrátil na starce: „Je zbytečné se ho ptát, zda k nim patří, nebo ne, dozajista vše popře. Co o něm soudíš, Olivere?“

     Stařec přijel k Ralfovi blíže a důkladně si ho prohlížel.

Několikrát jím zacloumal směrem ke zbývajícím dvěma jezdcům a řekl: „Kdyby mu nerašily vousy, považoval bych ho za jedno z jejich děvčat! Poznávám však jeho zbroj, jako Jákob poznal Josefův plášť. Zeptej se ho, pane, odkud je, a když bude lhát, svážu ho a odvedu tam, kde z něj dostaneme pravdu. Bude-li upřímný, necháme ho jít, jen ať zkusí štěstí jinde! Nebudeme pro něj plýtvat naším chlebem.“

     Rytíř pohlédl přímo na Ralfa a zdvořile se otázal: „Odkud jsi, mladý pane, a jak se jmenuješ? Pověz vše, máme v lese mnoho nepřátel!“

     Mladík zrudl vzteky a odsekl: „Přicházím z Horských Niv za nížinou a žádám vás, abyste mě propustili! Vidím, že se umíte vypořádat se zloději a zbojníky, ale u mě toho není třeba!“

     Tu se ozval jeden ze zajatců: „Pleteš se, hochu, my nejsme zloději!“

Strážce však udeřil křiklouna do tváře, řka: „Mlč, psanče! Jazyk nám ukážeš zítra, až budeš viset!“

Velitel ho nechal, jen se otočil ke starci: „Řekl pravdu?“

„Ano, pane Aymere, a teď se mi zdá, že ho znám mnohem lépe než on mě.“ Otočil se na Ralfa: „Jak se daří Mikuláši Dlouhánovi?“

„Vede se mu dobře,“ začervenal se Ralf.

„Je ten mladík ze šlechtického rodu, Olivere?“ otázal se Aymer.

Než stařec stihl odpovědět, Ralf mu skočil do řeči: „Moudrý muži, žádám tě při tvé lásce k Mikulášovi, neprozrazuj mé jméno!“

Oliver se rozesmál: „Dobrá. Mikuláš a já jsme kdysi bývali stejně tak přáteli jako nepřáteli. Děkuj starým časům, mladý pane, jeho jméno ti dnes zachránilo život!“

Poté se obrátil k rytíři: „Ano, pane Aymere, je z ušlechtilého a prastarého rodu, ale sám slyšíš, jak mě zapřísahá. Nenuť mě říci jeho jméno!“

Rytíř pohlédl na Ralfa: „Pojedeš s námi do Pevnosti Čtyř Bran, vznešený pane? Což tam nemíříš? Co jiného by tě přivedlo až do Zhoubného lesa?“

Ralf nenašel pádný důvod, proč se k nim nepřipojit. Cosi v jeho srdci mu však zakázalo zlost, proto jen odsekl: „Hledám dobrodružství, pane.“

Rytíř se rozesmál: „Budeš jich mít dost a dost, půjdeš-li s námi!“

Ralf nevěděl, jak se vymanit z rukou tolika ozbrojenců. Nebyl příliš ochoten se k nim přidat, nespěchal tedy s odpovědí.

Náhle se z lesa klesajícího do údolí vynořil vysoký štíhlý muž, celý uřícený, na sobě nic než plátěný oděv a hrubé střevíce. Družina se před ním rozestoupila a nechala ho dojít až k veliteli. Ten se k němu naklonil a posel mu vyprávěl, co ví. Všichni muži bedlivě naslouchali. Jakmile vzkaz dozněl, rytíř se vyhoupl do sedla, zvedl ruku a zvolal: „Olivere, Olivere! Veď nás nejkratší cestou! Vpřed, všichni muži vpřed!“

Zatroubil na roh, jenž mu visel ze sedla, běžec si vyskočil na koně ke starému Oliverovi a celá družina vyrazila kamsi na jihovýchod stranou od křižovatky, kde les nebyl zarostlý křovinami. Vmžiku byli pryč a Ralf už je pranic nezajímal.

 

 

Kapitola 9: Dobrodružství pokračuje

Mladík osaměl a chvíli uvažoval. Rozhodl se, že nebude spěchat do Pevnosti Čtyř Bran. Pomyslel si: Tato silnička je lepší než všechny doma, tady čeká dobrodružství! Pobudu zde ještě hodinku či dvě, ale nechám si koně při sobě a zůstanu vzhůru, aby mě již nikdo nepřekvapil.

Zapískal na Falcona, svého ušlechtilého koně. Zvíře k němu v okamžení přiběhlo a radostně zařehtalo. Ralf se usmál a přivázal ho k nízkému stromku. Usedl do trávy a přemítal o mnoha věcech. Co se asi děje na Nivách? Jak se vede jeho bratrům?

 Bylo již asi pět hodin po poledni, sluneční paprsky se prodíraly větvemi statných dubů a v teplém povětří bylo cítit vůni trávy a kapradí rozdupaného koňmi podivné družiny. Ralf stále seděl pod stromem, bdělý, avšak duchem v rodném paláci. Zurčení nedalekého potůčku, jež se mísilo s dalšími zvuky lesa, se jej vytrvale pokoušelo ukolébat. Po chvíli složil hlavu do kapradí a za pár okamžiků usnul. Zdál se mu sen plný zmatených vzpomínek na poslední dny.

Když se probudil, podivil se, zmámen neodbytným spánkem, kde se to octnul. Slunce již kleslo za obzor a zbarvilo koruny dubů doruda. Chvilku postával a sledoval dovádění tří zajíců, kteří sem přihopkali, když spal, a dosud si ho nevšimli. Opodál zahlédl přes stromoví dvě laně, jak se v chladném večeru bezstarostně popásají. Náhle však zvedly hlavy a prchly dolů do údolí. Prudce stočil tvář k severozápadu, neboť měl výtečný zrak i sluch, a vítr k němu donesl sílící dusot kopyt.

Přistoupil k Falconovi, odvázal ho, pevně uchopil uzdu a ujistil se, že má při ruce meč. Naslouchal, dusot se nadále blížil. Svižně vskočil do sedla a otěže třímal v levé ruce, aby mohl v nouzi rychle vyrazit. Zatím však vyčkával a upřeně hleděl směrem k blížícímu se hluku. Brzy zaslechl hrubé hlasy a pískot. Přes palouk se od severozápadu blížili lidé. Pochodovali vedle koní a byli po zuby ozbrojeni. Tasil meč. Okamžitě si povšimli záblesku jeho zbraně, vyskočili na koně a vyrazili k němu.

Ralf brzy poznal, že jsou ustrojeni stejně jako předchozí družina. Muž jedoucí vzadu se blížil s napřaženým kopím na rameni. Druhý muž měl meč, na krku mu visela malá sekerka a v pravé ruce cosi držel. Ralf to nemohl rozeznat, neboť jezdec a jeho kůň mu bránili ve výhledu.

Za okamžik si uvědomil, že z kopiníkova sedla visí uťatá mužská hlava s rudými vlasy i vousy.

Křičel na Ralfa veselým hlasem: „Zdravím tě, rytíři! Kampak máš namířeno, že se touláš v zeleném lese s mečem v ruce?“

Ralf se chystal něco odpovědět, když tu se přiblížil druhý jezdec a trochu se otočil. Mladík spatřil, co skrývá v pravé ruce. Vedl ženu s provazem kolem krku, táhl ji jako dobytek na trh. Ruce však měla bez pout. Když muži zastavili, postoupila dopředu a skryla se za koňskou hlavu. Ralf ji přesto dobře viděl. Ač nebyla nahá, z jejích šatů zbylo jen málo. Neměla na sobě nic než krátkou plátěnou halenu a chatrnou obuv. Ralf usoudil, že je urozené krve, neboť se jí na rukou blýskalo zlato a drahokamy a na hlavě nesla zlatou čelenku. Stála vedle koně se složenýma rukama a lhostejně se rozhlížela, jako by se bavila nenadálým setkáním. Ralf si ji mlčky prohlížel.

Tu kopiník zařval: „Tak co, hochu, řekneš nám něco, nebo jsi tak hloupý, že se nás nebojíš?“

Mladík svraštil obočí, zrudl a opět zbledl, byl rozzuřen, věda, že by se přesile stěží ubránil.

„Hledám dobrodružství a zatím ono našlo mě! Co zamýšlíte s tou ženou?“

Muž, jenž táhl nebožačku, řekl: „O svou hlavu se neboj, tuhle ženštinu však vedeme vstříc spravedlivé odplatě. Děkuj Bohu, že nejsi její služebník! Nevypadáš jako jeden z těch psů. Jdi si po svých!“

„Nepohnu se ani o píď,“ zahrozil Ralf, „dokud ji nepustíte. Hned mi řekněte, co tak hrozného spáchala!“

Muž se rozesmál: „To by byl dlouhý příběh! A ty nebudeš žít tak dlouho, abys slyšel jeho konec!“

Pokynul kopiníkovi, který zvedl svou zbraň, pobídl koně a vyrazil tryskem přímo k Ralfovi. Ten byl i přes své mládí rozvážný, Falcona držel pevně a těsně před protivníkem strhl koně na stranu, takže útočník v plné rychlosti minul cíl, aniž stačil přitáhnout uzdu, aby zpomalil. Téměř přepadl přes koňský krk, když tu Ralf sevřel meč oběma rukama, postavil se ve třmenech a vší silou ťal. Meč zasáhl nepřítele v mezeře mezi pancíři, kterou nekryl ani kožený plát, ani kroužková kukla. Hlava byla téměř odťata a bezvládné tělo se sesulo zpět do sedla. Nohy však stále držely ve třmenech a pádící kůň táhl mrtvolu za sebou.

Ralf se otočil, aby se vypořádal s druhým útočníkem. Přes všechen hněv a zápal viděl proti stromům zcela zřetelně, jak čeká na koni a zvedá sekeru. Zajatkyně se stále skrývala za koňskou hlavou. Ralf tasil meč a vyrazil vpřed, když tu vyskočila jako leopard k nepříteli do sedla, objala ho oběma rukama a táhla ho vší silou vzad, neboť věděla, že se jí právě chystal setnout hlavu. Zachránce se rychle blížil a žena křičela: „Zabij ho, zabij ho, ó boží anděli!“

Ralf se přiřítil k zápasící dvojici, váhal však zabít muže lapeného v ženském náručí. Tyran byl pevně rozhodnut zajatkyni zabít, proto mladík dlouho nemeškal, napřáhl proti němu meč a únosce okamžitě padl. Sesunul se k zemi a stáhl s sebou i ženu. Ralf hbitě seskočil z koně a zajatkyně se zvedla, celá zakrvácená.

Stála před ním překvapivě klidně a důstojně, jako by právě vstala z polštářů ve své komnatě, řkouc: „Ušlechtilý rytíři, jednal jsi pohotově a chrabře. Postarám se, abys byl odměněn. Jen nejezdi do Pevnosti Čtyř Bran a nikomu o mně neříkej! Hned by tě chytili, což by znamenalo mučení a jistou smrt. Ti z Pevnosti jsou psi a nelítostní vrahové! Musíš rychle odjet, neboť za mými zabitými trýzniteli vyrazí další, budou se chtít pomstít a nedokážeš nad nimi zvítězit. Pojedeš-li se mnou, ukážu ti cestu do bezpečí. Poznáš Městec pod Skaliskem, kde jsou lidé mírumilovní a přátelští.“

Upřeně na ni hleděl a všiml si, jak při pohledu do jeho tváře střídavě rudne a zase bledne. Navzdory jejímu potrhanému vzhledu usoudil, že dosud nespatřil krásnější ženu. Měla rudé vlasy a místy temné, místy zářící šedavé oči. Její rty byly drobné, avšak plné a překypovaly laskavostí, kdykoli se usmála či jen promluvila. Tělo měla pružné a překrásně tvarované, byla vysoká. Nemohla skrýt své pevné paže a půvabné nohy, neboť jí z šatů zbyly jen cáry. Sotva by se však našel muž, jenž by ji nepovažoval za bohyni.

Ruměná tvář se jí po chvilce zklidnila a vypadala stejně důstojně jako prve.

Položila Ralfovi ruku na rameno a usmála se, řkouc: „Jistě jsi pravý muž a tvé rány vždy zasáhnou cíl!“

Vzala ho za ruku, pohladila ji a pokračovala: „Domníváš se, že jsi vykonal hrdinský čin, mé dítě? Snad. Zabil jsi dva hrdlořezy a navrátil mi svobodu. Mohla jsem se však stokrát osvobodit sama! Ale neztrácej naději, staneš se velkým hrdinou a mocným mužem.“

Otočila se a spatřila mrtvého únosce, jehož nohy stále dlely ve třmenech stejně jako údy druhého lumpa. Jeho kůň stál klidně, jen se natahoval, aby si ukousl trs trávy.

„Sundej ho, vezmu si jeho koně.“

Vytáhl bezvládné nohy ze třmenů a odtáhl mrtvého ke svahu, aby byl z dohledu. Pak se vrátil k dámě, jež přecházela sem a tam vedle koně pasoucího se na svěží trávě. Tu se chopila otěží, vložila nohu do třmenu a chtěla se vyhoupnout do sedla. Skočila však zpět na zem, otočila se ke svému zachránci, objala ho a vroucně políbila, červenajíc se jako růže.

Pak zlehka nasedla na koně, pobídla ho a pádila k jihovýchodu. Brzy zmizela mezi stromy. Ralf stál jako solný sloup a užasle za ní hleděl. Přemýšlel o své výpravě a jejích slovech. Hádal se sám se sebou, zda by měl vyrazit za ní. Pak si řekl: Dosud jsem naživu a nemám na sobě ani škrábnutí od meče. Toto místo je plné dobrodružství! Dopřeji si ještě jedno, než se vydám do Městce, kde žijí pouze mírumilovní lidé. Vyčkám zde, ale budu opatrný a ukryji se v houští.

Poté se vrátil k zabitému a uložil tělo do škvíry ve svahu, kde ho přes drny a hustá křoviska nebylo vidět. Přivolal Falcona a porozhlédl se po místě k noclehu. U dvou mohutných dubů našel husté lískové keře a mladé jírovce. Zalezl do houští, odkud mohl pohodlně sledovat křižovatku, aniž by byl spatřen. Falcona uvázal k nejsilnějšímu kmínku v neprostupném podrostu. Sám se posadil blíže ke křižovatce. Sňal helmu, vytáhl zásoby a v šeru letního večera s chutí pojedl. Seděl, přemítaje o všem, co se mu dnes přihodilo. Vyšel měsíc a skryl se za potrhanými mraky. Mladík si ho prohlížel, neboť se snažil vydržet vzhůru, únava ho však brzy přemohla. Nic ho nedokázalo probudit, dokonce ani obava ze zlotřilé chásky, před níž ho varovala zachráněná dáma a která mohla kdykoli znovu udeřit.

 

Kapitola 10: Shledání a loučení

Když se na nebi objevily první paprsky, probudily Ralfa do čerstvého jitra jakési zvuky. Vstal a potichu naslouchal. Rozpoznal dusot kopyt na tvrdé cestě. Vyskočil a zamířil k okraji podrostu. Spatřil jezdce, jenž právě dosáhl křižovatky. Návštěvník byl zahalen v širokém plášti, vypadal však jako člověk prostého původu. Rozhlížel se kolem, aby se ujistil, že cesta je volná. Seskočil z koně, sejmul kapuci a zvažoval, kterým směrem se vydá.

Počalo se rozednívat a Ralf jezdce stále upřeně pozoroval. Tu poznal, že je to žena. Rychle vykročil z houští a vystoupil na trávu podél cesty. Jezdkyně si ho všimla a rychle vložila nohu do třmenu. Pak se ohlédla, nechala sedlo sedlem, odhodila plášť a zamířila k Ralfovi, který ji ihned poznal. Byla to dívka z hostince v Selském Dvorci.

Přiběhl k ní, vzali se za ruce a dívka pravila: „Nikdy jsem v těchto nebezpečných hvozdech nebyla. Jela jsem po tvých stopách a netušila, zda tě v této divočině najdu! Jsem šťastna, že tě vidím, jsem od včerejška v sedle!“

Hledě na ni, uvědomil si, že ho v srdci bodá jakási bolest či stud.

„Jsem rytíř a nemám jiných záměrů než hledat dobrodružství. Nepojedeme tedy spolu?“

Vážně na něj pohlédla, řkouc: „Ne, to nelze, vždyť jsi synem krále a já jen dcerou prostého muže!“

Ralf mlčel a dívka pokračovala: „Kromě toho mám před sebou dlouhou pouť do neznáma. Jedu hledat Studnu na konci světa. Buď ji najdu a navrátí mi ztracené štěstí, nebo to nedokáži a zemřu.“

„Proč nemohu jet s tebou?“

Již se rozednělo a mladík si všiml dívčina ruměnce střídaného nezvyklou bledostí. Sevřela rty a pravila: „Tvé srdce tomu nechce! Měl bys jet raději s někým jiným.“

Zrudl a vyhrkl: „Není nikdo jiný!“

„Ach, na tom nezáleží, nechci, abys mě doprovázel.“

„A proč ne?“

„Můžeš přísahat, že se na cestě mezi Dvorcem a touto lesní křižovatkou nestalo nic, co by tě změnilo? Pokud ano, smíš jet se mnou. Pokud ne, zůstaň zde. Cítím, že ses od včerejška jaksi změnil. Sotva bys mi byl na obtížné výpravě oporou, vždyť poutníci musejí být jedna duše a nemohou myslet na nic než na svého společníka.“

Hleděla na něj se smutkem v očích. Příval myšlenek mu spoutal jazyk, ale nakonec ze sebe vypravil: „Opravdu musíš odjet?“

„Ano. Teď, když jsem tě opět spatřila a slyšela tvá slova, musím tím spíše pokračovat!“

Oba umlkli.

Po chvilce ztěžka pravila: „Dorazila jsem na křižovatku a musím si zvolit jedinou cestu. Jižní stezka vede k Pevnosti Čtyř Bran. Vím dobře, že se mi její obyvatelé vysmějí, dotáži-li se na Studnu na konci světa. Západní cesta mě dovede do známých míst, tam nic nového nepotkám. Dám se tedy na východ. Co o tom soudíš, pane?“

„Cesta prý vede do Městce pod Skaliskem, kde žije dobrý lid.“

„Ach, kdo ti to napovídal?“

Ralf zrudl, řka: „Někdo, kdo zná poměry v Městci i v Pevnosti Čtyř Bran. Ujistila mne, že lidé v Městci jsou přívětiví, zatímco ti v Pevnosti zlí a krvelační.“

Dívka se smutně usmála, neboť pochopila, že s ním hovořila další žena.

„A já zase odjakživa slýchám, že v Městci žije Společenstvo Suchého stromu, banda zlodějů a hrdlořezů. Snad nebudou o moc horší než jiní! Pověsti praví, že cesta ke Studni na konci světa vede kolem Suchého stromu, proto ho nesmím minout. Sbohem, pane, nejspíše se již nesetkáme.“

„Ach, děvče! Proč se raději nevrátíš do Selského Dvorce? Pak bychom se možná znovu shledali! Snad se setkáme v Městci, mám tam namířeno.“

Zavrtěla hlavou: „Kdepak, pojedu daleko před tebou a nebudu nikde meškat. Uvidím-li tě vjíždět do města jednou branou, ujedu druhou. Proč se vystavovat zármutku, jenž nelze zmírnit? Sám brzy poznáš, že už mě nebudeš chtít vidět ani v Selském Dvorci, ani nikde jinde. Sbohem!“

Přistoupila k němu a položivši mu ruce na ramena, něžně jej políbila. Rychle se odtáhla, zvedla plášť a vyskočila do sedla. Chopila se otěží, vyrazila na východ k Městci a nechala zmateného Ralfa stát u cesty.

Do letního jitra se rozzářilo slunce a mladík nevěděl, co počít. Vrátil se ke svému lůžku v houští, lehl si a myšlenky mu sklouzly zpět k oné dámě, již včera osvobodil. Spatří ji ještě? Přistihl se, že netouží po ničem jiném. Znaven myšlenkami usnul. Potřeboval odpočinek, neboť jeho mladé tělo i mysl byly předešlého dne těžce zkoušeny.

 

Kapitola 11: Ralf pokračuje v cestě

Když se probudil, ranní slunce se dávno prodíralo houštím. Vstal a prohlédl koně. Vyvedl ho ze skrýše na cestu, a tu po pravici spatřil loudavého chodce. Ten si ho okamžitě všiml, strnul a napjal luk. Blížil se k mladíkovi, nepřestávaje na něj mířit. Ralf k němu vykročil s mečem po boku, v ruce držel jen Falconovu uzdu. Chodec se zastavil a sklonil luk. Nebyl nijak ozbrojen, měl pouze malou sekerku, na opasku nůž a na těle prostý šat. Pozdravili se a Ralf shledal, že cizinec je mohutný muž snědé kůže, černých vlasů a veselé tváře.

Venkovan hovořil bez bázně a ostychu: „Kampak, panáčku, chystáš se opustit les? Už tě omrzelo útočiště jelenů a hrdlořezů? Kéž by si jeleni zvolili velitele, spojili síly a zničili ty lotry! A s nimi pár dalších!“

„Stěží ti odpovím, vždyť sám nevím. Prve jsem směřoval do Pevnosti Čtyř Bran, nyní chci spíše do Městce.“

„Opravdu? Nu, kdo pokouší ďábla, musí do pekla!“

„Co tím míníš, dobrý muži? Což je Městec tak strašlivé místo?“ Přišlo mu na mysl, že dobrodružství se zajatou dámou je obestřeno jakýmsi zlem.

„Kdybys nebyl cizinec, mlčel bych. Ale odpovím ti, protože mám hlad a chci si dát sýr a chleba. Dej si se mnou, máš-li chuť! Vezmi si, kolik zmůžeš, ať zůstaneš svěží a čilý.“

„Dobrá,“ zasmál se Ralf, „prostřeme si tabuli uprostřed divočiny! Mám ve vaku ještě nějaké zbytky, posedíme a dojíme je.“

„S tvým dovolením, vzácný pane, půjdeme kousek dál k potoku, abychom se mohli osvěžit, až vyprázdníme mou láhev.“

„Netřeba, mám vody dost.“

„Přesto pojďme jinam, zde je na nás příliš vidět. Křižovatka má špatnou pověst, odvedu tě raději co nejdál od zbojnické stezky. Důvěřuj mi a pojď se mnou!“

Ralf přikývl a zamířili společně k malému skrytému paloučku, kde mezi hustým listím olší protékal křišťálový pramen. Venkovan ho zavedl až ke břehu krytému větvemi. Zde se usadili, otevřeli vaky a dali se do jídla.

„Soudím, že jsi urozený rytíř, pane. Co tě u všech čertů táhne do Městce?“

     „Chci se vyhnout Pevnosti Čtyř Bran, neboť jsem slyšel, že tam žijí jen zpustlíci a vrahové.“

     „Uvidíš sám, pane. Ale povídám ti, že ač tam lidé čas od času loupí a zabíjejí, je to proti Městci učiněný ráj. Dobře to vím, vždyť jsem v tom pekle dlouho žil! Prokletý Městec! Prchám odtud do Pevnosti, a budu-li mít štěstí, nechají mě tam žít a chrání mě před těmi, kdo mě zničili. To někdo z nich ti musel napovídat ty pomluvy o Pevnosti! Není to tak?“

„Možná, ty však vypadáš jako spořádaný muž.“

Víc neřekl, ač by venkovanovi rád vyprávěl o svém velkém dobrodružství. Cosi ho nutilo mlčet, neboť si vzpomněl na zachráněnou dámu a její uhrančivou krásu. Rmoutilo ho, co by se v Městci mohlo přihodit jí i druhé dívce. Pln neklidu pocítil, že musí vyrazit za ní. Venkovan na něj zpytavě hleděl, Ralf ho však nevnímal. Hleděl do prázdna skrz svého společníka, který nejspíše čekal, že mu rytíř vše povypráví. Jeho mlčení ho neodradilo.

„Zažil jsi něco, co není určeno mým uším, a mlčíš. Dobře děláš! Můžeš mi to říci, nebo ne, jak je ctěná libost. Ale protože jsi tak laskavý a zdržuješ se s chudákem, povím ti celou pravdu: Pevnost je poctivé město s dobrým pánem, není zde žádný útisk, lidé žijí v míru. Nejsou však zbabělí, aby se nechali okrádat! Lid Městce je také pokojný a mírný jako ovce, vládnou mu však zlí páni, kteří nejsou žádní urození šlechtici. Uvalili na poddané těžké daně, týrají je a ztrpčují jim život. Sám jsem byl jedním z těch ubožáků, nikoli však ovce jako většina. Proto mi všechno sebrali, vyhnali mě a můj dům dali svému muži. Zabili by mě, kdybych neuprchl do lesa! Jediné štěstí, že nemám dětí ani ženy, jinak by s ní naložili jako s manželkou mého bratra. Připadala jim pro něj příliš krásná, a tak mu ji odvedli, aby bavila Společenstvo Suchého stromu, jež sídlí na hradě zvaném Skalisko. Takoví ti tedy budou vládnout, dáš-li se na východ!

Slyšel jsi můj příběh, na tvůj se neptám. Myslím však, že uděláš lépe, dáš-li se do Pevnosti. Ať půjdeš se mnou, či sám, nechej se měšťany pohostit a dej se do jejich služeb jako řádný rytíř.“

Ralf zpozorněl a zbystřil. Usoudil, že muž nesoucí v srdci tolik hněvu a utrpení hovoří podezřele chladně a klidně. Pochyboval o jeho příběhu, navíc si vybavil slova zachráněné dámy, její půvab i sladké polibky, a nedokázal ji považovat za lhářku. Také se zdráhal uvěřit, že by dívka z Dvorce jela dobrovolně do tak prohnilého města.

„Příteli, váhám, zda mám být soudcem ve sporu mezi Městcem a Pevností. Na čí stranu se přiklonit? Není zde třetí cesta, jež by mě vyvedla z lesa a nemířila do žádného z měst, nebo skryté místo, kde bych si mohl bez obav odpočinout, a pokračovat ve své výpravě?“

„Západně od Pevnosti leží jen vrchovina jménem Horní hřbet, sporné území, jehož část patří Pevnosti a část Suchému stromu. Pojedeš-li tam a Suchý strom tě chytí, tvá výprava navždy skončí. Zajme-li tě Pevnost, v nejhorším tě odvedou do města. Co říkáš? Kdo by ti ublížil v Pevnosti, městě s dobrými zákony a pevným řádem? Vždyť jsi spořádaný člověk! Hledáš-li dobrodružství, brzy zjistíš, že tam jich na tebe čeká plno. Pojeď se mnou do Pevnosti! Vejdu-li do města v doprovodu vznešeného rytíře, vše bude snazší.“

Ralf chvíli uvažoval a usoudil, že mu v Pevnosti žádné nebezpečí nehrozí. Muži, které včera poslal na věčnost, už na něj nic neřeknou. Větší hrozbou než on sám pro ně byla záhadná dáma. A kdyby se snad ve městě dostal do nesnází, zná tam starého Olivera, jenž by mu snad pomohl. Stále však toužil jet do Městce, kde by se nepochybně shledal se svou zachráněnou kráskou, a tak stále neodpovídal.

Náhle se ozval venkovan: „Tiše! Tvůj kůň je celý neklidný! Nesmíme ztrácet čas, rychle pryč! Poblíž jsou nějací lidé a jistě to nebudou přátelé!“

Vyskočili a spěchali k Falconovi. Ralf se bez meškání vyhoupl do sedla, venkovan na nic nečekal a skočil za něj. Ukazoval na palouk vedoucí k silnici a křičel: „Hle, tam! Suchý strom je na ranní vyjížďce! Jeď, chceš-li žít!“

Ralf zatřásl otěžemi a Falcon vyrazil, nečekaje na povel.

Venkovan křičel: „Támhle jsou! Tři muži na skvělých koních! Ne, ne, jsou čtyři!“ Jeho hlas se odrážel od okolních dubů.

„Jeď, mladý pane, jeď! Tvůj kůň je silné zvíře, dokáže jim ujet!“

Ralf zaslechl dusot kopyt a přidal, Falcon letěl jako šíp.

„Buď opatrný, pane, vědí, že máš dobrého koně! Ó ne, jeden z nich, ten poslední, má turecký luk a vkládá do něj šíp. Umí střílet z koňského hřbetu! Rychle, obrať se, jako bys krotil splašeného koně!“

Ralf sklonil hlavu a otěžemi donutil Falcona prudce uhnout. Slyšel, jak mu dvě střely prolétly kolem uší.

Falcon uháněl dál a venkovan vykřikl: „Tím směrem je Pevnost! Jeď, co ti síly stačí! Míří na tebe!“

Z tureckého luku vyšla druhá střela a hřmot pronásledovatelů se blížil. Ještě jednou se luk natáhl, střela však byla příliš krátká.

Venkovan se otočil, jak jen za Ralfem mohl, hrozil pěstí a křičel: „Ha, zbojníci! Jsem Roger Provazník, pamatujte si mě! Jednou upletu provaz na vaše oprátky!“

Pak řekl Ralfovi: „Vracejí se, vzdali pronásledování, nemají rádi volnou silnici. Ještě nezpomaluj, mladý pane, není-li ti kůň dražší než holý život! Budou tě pronásledovat houštím podél cesty, aby se přesvědčili, zda nejsi nezkušený hlupák.“

„Ach tak! Čekám, že mi řekneš, ať jedu do Pevnosti.“

„A kam jinam? Pojedeme-li stále takto rychle, budeme zanedlouho u jejích bran.“

„Zpomalím, zdá se, že pronásledování skončilo. Nechci přítele Falcona uštvat. I tebe nyní považuji za přítele.“

Jeli cvalem, dokud porost nezačal řídnout a dokud se podél silnice neobjevila obdělávaná půda.

Roger se ozval: „Nyní si můžeš vydechnout a jet sám, neboť jsme mezi dobrými lidmi. Sem se neodváží ani dvacítka mužů ze Suchého stromu.“

Ralf zastavil a oba seskočili. Rozhlédl se a spatřil kamennou věž vystavěnou na kopečku mezi poli. Pod ní se rozkládalo pár domků pokrytých slámou. Lidé pracovali a kmitali sem a tam a pramálo si všímali cizí dvojice, která je sledovala. Všichni rolníci však měli zbraně.

Ralf se zeptal: „Milý příteli, to je Pevnost Čtyř Bran?“

„Jasná věc, pane rytíři, jsme téměř na místě! Toto je však jen strážní věž Pevnosti, pod níž žijí rolníci, neboť je chráněna vojáky. A všude po panství se rozkládá dvacet sedm takových věží. Lidé říkají, že je jich tolik podle věku Krásné paní, jež začala budovat Pevnost, když se provdala za Pána lesa. On a jeho předkové kdysi žili ve slaměných domech a zušlechťovali divoký les.

Chceš-li jet sám, pokračuj bez obav k bráně Pevnosti. Potřebuješ-li můj doprovod, rád půjdu s tebou, neboť mi tvá přítomnost jistě pomůže.“

„Pojď tedy, příteli, a ukaž mi, kudy se tam nejlépe dostanu.“

Když si Falcon odpočinul, pokračovali v cestě. Projížděli úhlednými poli a širokými pastvinami, mezi nimiž byl tu a tam statek či salaš. Dorazili až k pahorku, prvnímu v nízkém pohoří, na jehož konci spatřili mohutné hradby a věže Pevnosti. Kolem opevnění se krčilo jen pár domků a políček, v podhradí převažovaly pastviny plné ovcí a koní. Mezi lukami se klikatila úzká říčka.

 

...konec ukázky

 Copyright © 2016  Černý Drak    Všechna práva vyhrazena.