e-shop Žít s přírodou | Rajské zahrady | užovka červená | nejlevnější doményDobré bydlení | Plants For A Future

...

Ukázka z knihy

(tento text neprošel finální korekturou, takže se může v detailech lišit od verze v knize)


 

 

 

Tereza Holubová

O rytíři a vysvobozené panně

 

„…a statečný rytíř zabil zlého draka. Unesenou pannu pak posadil na hřbet svého koně a odvezl si ji na svůj velkolepý hrad.“

„A ona se do něj zamilovala?“

„Samozřejmě.“

„A žili šťastně až do smrti?“

 

***

 

Krev.

Staré instinkty se v něm okamžitě probudily.

Chodba před nimi sálala horkem, ale Orgilovými kostmi projížděl známý chlad. Pevně semkl čelist, aby mu nezacvakaly zuby.

Myslel si, že už je to všechno za ním, ale ten nezaměnitelný pach krve, síry a zhmotnělého tepla okamžitě vytáhl všechny vzpomínky na povrch a jeho tělo se napnulo v očekávání boje.

Zhluboka se nadechl a počkal, dokud se neovládl tak, aby na jeho hlase nebylo znát žádné pohnutí.

„Chcete mi říct, že se v mém sklepě uhnízdil drak?“ Znělo to tak, jak chtěl. Neochvějně. Přísně.

Hradní správce se vyhnul jeho pohledu. Lehce sklonil hlavu. Třásly se mu ruce. Orgil měl pocit, že se muž nebojí ani tak draka, jako jeho samotného.

Mlčel.

„Už jste tam byl?“

 Správcova hlava klesla téměř na úroveň prsou. Stále mlčel.

„Tak se na to podíváme.“

Orgil se sehnul, aby mohl projít nízkým vchodem do sklepa. Ani nevěděl, že tady na hradě takovou místnost mají. Víno skladovali ve velkých sklepích v úplně jiné části hradního komplexu a stejně tak kobky a vězení by hledal jinde. Neuměl si představit, na co měla tato místnůstka podle jeho předků sloužit.

Pomalu sestupoval po kluzkých, špatně vytesaných schodech a snažil se nevnímat, jak mu srdce pumpuje krev do žil. Nepřirozeně, rychle. Nedokázal stáhnout ruku z meče. Svaly v celém těle ho bolely, ba přímo pálily, ale uvolnit je nemohl.

Cítil to.

Drak tu někde byl.

Ať se to zdálo jakkoli nemožné.

Nebo tu možná ještě někde je…

Správce se nalepil hned za něj. Dýchal mu na zátylek a Orgil slyšel, jak mu podkluzují boty na schodech.

Došlápl na poslední stupínek a otevřel se před ním malý prostor, ozářený velikým ohněm přímo uprostřed. Odtud to teplo.

Pořádně se rozhlédl, aby se ujistil, že odnikud nehrozí nebezpečí. Potom vstoupil.

Kolem ohně se v přesných rozestupech povalovaly kosti. Některé úplně holé, jiné se zbytky masa. Opatrně kopl špičkou boty do jedné z nich. Zřejmě patřila nějaké šelmě.

Pro obratnost.

V první chvíli si toho nevšiml, ale teď už věděl, co hledá. Zapátral očima v temnějších koutech a jen kousek od sebe spatřil kamennou mísu. Sehnul se k ní, ale vzápětí s nakrčeným nosem ucukl.

Krev.

Krev šelmy.

Dech se mu pomalu zklidňoval, jak mozek postupně analyzoval situaci. Žádné nebezpečí nehrozí… prozatím.

Jen pro jistotu obešel sklep kolem dokola a prohlížel si jednotlivé detaily. Po pravé ruce našel další kamennou mísu a kousek od ní malé kůstky. Ptačí.

Pro schopnost létat.

„Pane…“ oslovil ho správce a Orgil se pomalu otočil. Muž stál naproti němu a držel v ruce velkou kost.

„Dračí,“ odpověděl Orgil.

Pro sílu předků.

„Někdo,“ spustil pomalu a několika krátkými kroky překonal vzdálenost k nejzazší zdi. Přidřepnul si ke kostem, které tu ležely, a s nepříjemným mrazením přejel po jedné z nich prstem. „Někdo vykonal v mém vlastním hradu rituál na vyvolání draka z temnoty.“ Jeho hlas podivně rezonoval mezi kamennými zdmi a jako by byl po chvíli pohlcen komíhajícími se plameny.

„Ale…“

„To je teď, když budeme slavit narozeniny mé ženy značně… nevhodné.“ Vzpomněl si, jak takový dospělý drak vypadá.  „Ne, že jindy by to vhodné bylo.“

Vstal a naposledy se rozhlédl kolem sebe. Zdálo se, že rituál proběhl úspěšně. Ta bestie se může objevit kdykoli a kdekoli.

„Ukliďte to tady. Jestli sem přijdu a najdu cokoli – rozumíte, cokoli – co by připomínalo tenhle bordel, tak z toho vyvodím důsledky,“ otřel si ruce do kalhot a zamířil k točitým schodům. „Je vám jasné, že má paní se o tomhle nesmí dozvědět?! Ona a ani nikdo jiný.“

„Jistě, můj pane. Ale…“

Orgil se otočil. Správce se skláněl nad nejvzdálenějšími kostmi a zdálo se, že je zkoumá.

„Ano?“

„Odpusťte mi, můj pane, ale co budeme dělat s tím… s tím drakem?“

„To není vaše starost.“

Byl už za zákrutem chodby, když za sebou zaslechl rozechvělé: „Můj pane, tyhle kosti…“

Ani se neohlédl: „Lidské.“

Pro nenávist.

 

***

„Oštěp, má drahá, oštěp,“ zasmál se Orgil a naklonil se k jedné z Lajřiných příbuzných se světáckým úsměvem. „V životě jsem dokázal zabít tři draky, ale popravdě musím říct, že mečem bych si na ně netroufl.“

Říkáte, že mečem se drak zabít nedá?“ zeptal se někdo ze vzdálenějšího konce stolu. Orgil se ani nenamáhal zjišťovat kdo. Za tři dny totiž měla proběhnout obrovská slavnost na počest pětadvacátých narozenin jeho ženy Lajry a všichni pozvaní hosté se už sjížděli, takže hrad byl plný lidí.

„Dá, jistěže dá, ale…“ teatrálně se odmlčel, „asi je na to potřeba obratnějšího muže.“

Všichni u stolu se rozesmáli a Lajřina tetička zamávala pohárem ve vzduchu a upřela na něj pohled velkých očí.

„Myslím, že se podceňujete. Ten příběh je jako z pohádky – statečný šlechtic osvobodí krásnou dívku z dračích spárů. Cožpak není jedno, zda to bylo mečem, nebo oštěpem?“

„Přesně tak! I kdyby to bylo kamenem, hlavně že ta stvůra chcípla,“ přitakal Orgilův bratranec a pozvedl číši. „Na Orgila!“

Sálem se ozval jednotný výkřik, jako by to někdo naplánoval. Orgil s blahosklonným úsměvem zvedl ruce do vzduchu a pokoušel se uklidnit nadšení, které svým vyprávěním vyvolal.

Nebylo to jenom proto, že ho bavilo předvádět falešnou skromnost, ale také proto, že v jedné osobě obdiv očividně nevzbudil. Usmívala se a šeptala si se svými příbuznými, ale on ji na rozdíl od nich znal. Vyčetl to z jejích rovných zad a z drobných doušků, kterými častovala svůj pohár. Vyčetl z toho pohrdání.

Z pozorování ho vytrhnul vysoký hlas Utgary jedné z jeho vzdálený příbuzných, kdysi horké kandidátky na post jeho ženy:

„A řekni nám, Lajro, miláčku, není na cestě nějaký malý drakobiječek?“

Lajra vyhledala tazatelku pohledem a přátelsky se usmála: „Ne. Ale když už se ptáš, musím se zeptat i já tebe: řekni nám, není na cestě nějaký malý kurevníček?“

Utgara prudce vstala. Tváře jí planuly rudým plamenem a v očích se jí blýskalo. Zdálo se, že čeká nějaké zastání, ale nikdo se k němu neměl. Hrdě zvedla hlavu a pohlédla přímo na Orgila:

„Pokud dovolíš, aby se takhle chovali ve tvém domě k tvé vlastní krvi, Orgile, pak…“ vztekle se odmlčela, jak jí došla slova, „odcházím si lehnout a ráno odjíždím.“

„Vzhledem k nepřítomnosti tvého manžela se obávám, že tvá postel bude v tuto chvíli obsazená jednou z mých komorných,“ přisadila si Lajra a s uspokojením sledovala mizející záda v zelených šatech. „A jestli jí udělá dítě, tak ať se o něj taky postará!“

V místnosti zůstalo i po Utgařině odchodu napjaté ticho. Někteří hosté upírali zahanbené pohledy do svých talířů, jiní si je vyměňovali se svými příbuznými a ten zbytek jimi těkal mezi Orgilem a Lajrou v touze po nějaké hádce, která by dala zavdat senzačním klepům.

Orgil se otočil ke dveřím a pokynul. „Zábavu!“

Netrvalo ani minutu a po stole plném jídla jim přebíhal jakýsi muž po rukou a hadí žena si zamotala ruce a nohy tak, že dostála svému jménu a změnila se v klubko propletených zmijí.

Slunce za okny pomalu zapadalo a louče získávaly čím dál větší význam, ačkoli stále zůstávaly nepozorovanými svědky událostí.

Až v okamžiku, kdy nabyl dojmu, že hosté zapomněli na ten neblahý výstup, naklonil se Orgil ke své ženě tak, jako by jí chtěl s rozšafným úsměvem pošeptat nějaký kompliment, a zeptal se:

„Tohle bylo vážně nutné?“

Lajra ani na okamžik nepřestala pozorovat zeď před sebou. Natáhla se pro pohár s vínem a upila tak malý doušek, že Orgil pochyboval, jestli si vínem vůbec smočila rty. Potom vstala.

„Drazí hosté,“ promluvila, zatímco šašek se postavil přímo před ní na jednu ruku a zvědavě ji sledoval s hlavou zvednutou co nejvýš, „doufám, že se bavíte a že vám nedáváme důvod pomlouvat naši pohostinnost. Pevně věřím, že odpustíte paní domu, která se necítí dobře, když si půjde lehnout dřív.“

Orgil pevně obtočil prsty kolem svého poháru a pozvedl ho k ústům, aby skryl hořký výraz, který se mu dral přes všechno sebeovládání do tváře.

„Jen si odpočiň, Lajro. Hlavně ať jsi v pořádku na oslavu,“ zachraňovala situaci jeho sestra Hirma.

„Jsi laskavá,“ usmála se Lajra.

„Na paní domu!“ Ať už ten výkřik přišel odkudkoli, byl za něj Orgil vážně vděčný. Povstal a pozvedl pohár směrem k odcházející ženě. Ta se zastavila a věnovala celému shromáždění dokonalý úsměv.

Aspoň že jsi dobrá herečka, když už nic jiného, pomyslel si a důstojně dosedl zpátky na židli. Podivný horký pocit se mu rozléval hrudníkem, tlačil na plíce a klesal do žaludku, úplně stejně, jako by jím byl naplněný jeho pohár, a on ho bez rozmyslu hltavě polykal.

 

***

Pil víc než obvykle, ale opojné účinky, v něž doufal, se odmítaly dostavit. Nevydržel to dlouho a raději si k sobě přivolal správce:

„Kdyby se po mně někdo ptal, šel jsem uvítat paní z Helholu, která právě dorazila.“

„Jistě, můj pane.“

Jakmile vstal, dal mu alkohol dost jasně najevo, že přeci jen koluje jeho tělem. Svět se s ním zhoupnul a lidé na krátkou chvíli strašlivě zrychlili své pohyby. Těkal očima a pokoušel se zaostřit, ale nedařilo se mu to. Chytil se opěradla své židle a snažil se najít ztracenou rovnováhu.

„Copak, copak, Orgile, vyšel jsi snad ze cviku?“

Lajřin bratr mu šermoval rukama před obličejem a oči se mu matně leskly. Orgil mu dával tak dva, maximálně tři poháry, než padne v bezvědomí k zemi.

„Nikdy jsem moc nepil,“ odtušil klidně a pustil se své opory. Svět se přestal vzpouzet a podřídil se jeho vůli.

„To je možná právě ta chyba!“ vykřikl nadšeně Moran a poklepal ho po rameni. „Přemýšlel jsi o tom, o čem jsme spolu diskutovali?“

Jistěže o tom přemýšlel. Asi před měsícem přijel Moran s požadavkem, aby Orgil přepsal všechno své jmění a tituly na něj, popřípadě na jeho syna, pokud nebude mít s Lajrou potomky – bylo to tak absurdní a drzé, že o tom Orgil nemohl nepřemýšlet. A přestože dal Moranovi jasně najevo, že podobný nesmysl nepřipustí, přišel se švagr v alkoholovém opojení zeptat znovu.

Orgil se natáhl a objal ho kolem ramen. „Morane, příteli, mohu tě ujistit, že jsem si ten tvůj návrh probral ze všech stran a došel jsem k tomu nejlepšímu řešení.“

Moran se rozesmál a poplácal ho po tvářích, jako by byl malý kluk, který zasáhl šípem střed terče.

Orgilem zacloumal nečekaný vztek. Tím sladčeji mu ale zněla jeho vlastní slova, která následovala a která musela být jasná i takovému notorickému ignorantovi, jakým Moran bez pochyby byl: „Z mých peněz neuvidíš ani jedinou minci.“

Pustil ho a s nonšalantní úklonou se vzdálil.

 

***

řil k Lajřiným pokojům a v hlavě si pokoušel srovnat, co jí vlastně řekne. Jak se má chovat? Mile, jako by se nic nestalo? Podlézavě, jako by za to mohl on? Za co vlastně?

Nemá se otočit a vrátit se zpátky do síně?

Jeho kroky duněly chodbou a zdálo se, že mu odbíjejí poslední vteřiny předtím, než se rozhodne. Rozčilovalo ho to. Zastavil se. Vdechl ticho a nechal se jím zcela zahalit.

Ano, vrátí se.

Hlasitý vzlyk ho zastihl napůl otočeného, s jednou nohou ve vzduchu. Opatrně položil nohu zpět na podlahu a zaposlouchal se. Znovu. Ženský pláč, bezpochyby.

Lajra.

Nikdy ji neviděl plakat. Snad nikdy neviděl, že by projevila nějakou emoci.

Tiše našlapoval, aby mu neutekla. Došel až na druhý konec chodby, kde seděla, zahalená temnotou na sedátku u okna a vzlykala.

Věděla o něm?

Stál tam a netušil, co by měl udělat. Slova mu uvízla v hrdle, objetí si nedovolil.

„Orgile?“

Překvapeně sebou trhnul, když si uvědomil, že tohle není hlas jeho ženy. Utgara zvedla hlavu a rozpuštěné vlasy jí milosrdně skryly opuchlou tvář. Tohle nebyla jeho světlovlasá, drobná žena… jak se mohl splést?

„Odpusť,“ vypravil ze sebe. „Já…“

Utgara vstala a utřela si oči do rukávů. „Šla se projít ven.“

Někde pod tou chladnou korektní maskou, jako by se přeci jen zablesknul kus Lajry. Tón, jakým to řekla; tvář obalená stínem, myšlenky schované ve tmě.

Otočil se. Neměl jí co říct.

Ani jí, ani Lajře.

„Utgaro!“ Přesto se ještě vrátil.  Vzal její ruku do své a vtiskl jí polibek na tvář. „Nemusíš odjíždět.“

Usmála se. „Všechno mohlo být jinak.“

Snažil se jí pohlédnout do očí, ale příšeří před ně postavilo nepřekonatelné hradby, strážené početnou linií tmavých vlasů.

Vrátila mu polibek, obohacený o tichý povzdech. „Mohlo to být jinak, Orgile.“

 

***

 

Byla překrásná.

Věděl to, když se nabídl, že zabije tu bestii, která ji věznila, věděl to, když žádal o její ruku, věděl to, když si ji bral.

A věděl to i teď.

Zůstal stát pod košatou korunou stromu a sledoval ji. Bílá bludička, jediný jasný bod uprostřed tmavé bezhvězdné noci. Bez odporu by se jí nechal svést z cesty.

Prohlížela si cosi ve své dlani, potom to skryla v záhybech šatů a tiše si povzdechla. Prsty přejela po okvětních plátcích velikých květin a zaklonila hlavu ve snaze najít jedinou hvězdu. Působila tajemně… cize… nepřátelsky…

Možná proto si ji drak vybral za rukojmí. Síla z rituálu mu přestala stačit, když dospěl a potřeboval novou temnotu, která by jej krmila. A jednoho dne uchopil do svých dlouhých drápů krásnou šlechtičnu a odnesl si ji do svého hnízda. Orgil věřil, ostatně jako všichni, že to udělal proto, aby nabýval na síle jejím smutkem, strachem a rozhořčením, ale dnes ho poprvé napadlo, že to mohlo být jinak. Možná v sobě Lajra měla stejně jako draci něco z jiného světa, něco temného, co je lákalo.

„Copak je špatně tentokrát?“ nedokázal vyloučit ze svého hlasu podráždění. Věděl, že si ho všimne.

„Nic,“ odtušila, aniž by se otočila.

„Myslíš si, že jsem si nevšiml, jak se celý večer tváříš? Co se děje?“

„Nic!“ Konečně se k němu otočila. Bílé šaty zašustily o květiny, které zasáhly. „Měl by ses vrátit. Hosté se budou ptát.“

Podrážděně došel až k ní a chytil ji za rameno. „Mně jsou hosté ukradení. Budeš mít oslavu, lepší než samotná královna. Co je zase špatně?“

Lajra setřásla jeho ruku a o krok ustoupila.

Říkáš to, jako bych si nějakou oslavu vydupala! Neprosila jsem se tě o nic, Orgile, rozumíš, o nic!“

Rozhodil rukama. Bezmyšlenkovitě udělal několik kroků tam a zase zpátky. Všechno v něm vřelo.

„Takže jsme zase u toho, že? U draka.“

Konečně se jí tváří mihlo něco konkrétního. Možná to byla zloba, ale nedokázal to určit. Cítil uspokojení. Donutil ji, aby na chvíli – na malou chvíli – odhodila tu svoji šlechtickou masku.

„Já o té bestii nikdy v životě nemluvila, Orgile!“ zasyčela. Cupovala květinu, kterou držela v ruce. „Já nikdy! To ty! Jediné, co tě na mně vždycky zajímalo, byla ta stvůra! Bez ní by sis mě ani nevšiml! Podívej se – jediné, co se tady řeší, je to, jestli ta odporná bestie chcípla oštěpem, nebo mečem. To mně zničila život! Tebe… tebe vyzvedla k nebesům. Ne hosté, ale já jsem ti ukradená, tak je to!“

„Co to zase plácáš za nesmysly?“

Jediný blesk, který proťal modrou oblohu jejích očí, byl poslední emocí a posledním (dost pochybným) vítězstvím, kterého dosáhl.

„Nic. Zapomeň na to.“

Podvědomě tušil, že nemá cenu zůstávat. Ale nechtěl odejít takto. Nechat ji tu a vrátit se do hradu, zatímco nehlučná řeka mezi nimi vymele další hluboké koryto.

„Tak mi řekni, co mám dělat?“

„Nic. Nic.“

 

…konec ukázky

 

Jela Abasová

Jsem Damian

 

Král měl dva úsměvy: jeden ztuhlý na rtech, druhým se šklebila rána na jeho hrdle.

„Kde je korunní princ? A kde jsou jeho bratři?“

„Nikde k nalezení, můj pane. Jenom královské dcery…“

„Co tím myslíš, že nejsou k nalezení?!“

„Nejsou ve svých komnatách, můj pane. Brána je ale pořád zavřená a ve stáji nechybí žádný kůň.“

„Děvečka ze psince tvrdí, že ho viděla!“ ohlásil se další sluha. „V trůnním sálu…“

„Co by tak děvečka ze psince dělala v trůnním sálu, prosím tebe?!“

„To já nevím! Ale prince Damiana viděla. Měl…“ tu sluha zaváhal. „Držel prý korunu. A měl rudé ruce.“

„Lháři! Princ Damian by nikdy…“

„Říkám jen, co jsem zaslech –“

„Tak dost!“ uťal stávající hádku bratr mrtvého krále. „Jestli se budete prát u těla našeho vládce, nechám vás zmrskat. A dvojnásob, jestli uslyším ještě slovo pomluv o korunním princi. Co princi – teď už králi.“

„Jenom mě zajímá, proč by utíkal,“ zamumlal si pod vousy jeden velmož. „A kam vlastně.“

„Proč? Řeknu vám proč, milý pane. Princ Damian má jistě strach. Zrovna mu zavraždili otce. Kdoví, co se mu míhá hlavou? Možná dokonce podezírá .“

Následující otázka zůstala zamlčena, ale v duchu si ji položil asi každý. Svítání se vydrápalo z moře a vloudilo se do oken. Živý bratr pozoroval mrtvého. A mrtvý bratr se usmíval čím dál víc. Jako by ho těšily potíže, co posmrtně působí svému rodu.

 

*

 

„Je mi zima.“ Oktavian popotáhl. „Je tady hrozná tma, Dami.“

To přímo volalo po jízlivé odpovědi. Kdyby Damian nebyl tak vysílený a prázdný. Neodpovídal, toužil se schoulit do klubíčka a počkat si na konec světa.

„Copak mě neposloucháš? Je mi zima. Hrozně. Mám hlad…“ V Oktavianově hlasu zněl potlačovaný pláč.

Damian si s těžkým povzdechem opřel bolavou hlavu o studenou zeď. „To mě mrzí.“

„A nic víc mi k tomu neřekneš?!“

„Snaž se být potichu. Vzbudíš bratra.“

Oktavian si opřel hlavu o jeho rameno a tiše fňukal. „Tak alespoň olejku,“ snažil se sjednávat. Damiana se pomalu zmocňoval vztek. Jsem rád, že jsem vás vytáhl z těch postelí! pomyslel si. Nemáme olejku, nemáme vodu, u pekelné hlubiny, nemáme ani pořádný oděv! Sedíme tady v nočních čepicích a máme jen svoje životy. Ale jestli ti to nestačí…

Tu pomyslel na otce, jak mu krev vytéká skrz zuby. Střáslo ho. Kdyby teď začal křičet, možná už nikdy nepřestane.

Roztřesenými prsty hladil po vlasech Sebastiana, nejmladšího z bratří. Takové to šťastné zlatovlasé děcko, co rádo naslouchalo povídačkám o mořských příšerách a těšilo se, že na narozeniny dostane svou první válečnou loď (třebaže to bude člunek).

„Dami?“ Oktavianův hlas se chvěl. „Dami… Dami, poslyš… a co děvčata?“

„Naše sestry budou v pořádku. Nejspíš je provdají, aby tak posílili své postavení v říši.“ Damianovi se povedlo říct to tak chladně, až se zhnusil sám sobě. Ale co měl dělat? Připustit si, k čemu vlastně došlo, a zešílet zoufalstvím?

Nejsem dobrý bratr. Jaké štěstí, že se stalo to nahoře, pomyslel si v záchvatu morbidní sebetrýzně, protože bych nebyl ani dobrý král.

V tom okamžiku, ve čtrnácti letech, poprvé pocítil tíhu své koruny.

 

*

 

Chodba je vyvedla na odlehlou pláž. Vypotáceli se ven do noci poseté hvězdami. Pevně se drželi jeden druhého. Moře bylo nevlídné a temné. Nad hlavami jim čněly ostré skály. Snad je ukryjí před očima pronásledovatelů.

„Myslíš… že o těch chodbách opravdu nikdo neví?“ chtěl vědět Oktavian.

„Nikdo. To tajemství se předává jenom z otce na syna, z krále na korunního prince. Z Damiana na dalšího Damiana. Kdyby nejstarší syn zemřel, jeho mladší bratr by přijal spolu se jménem i tajemství.“

„Vždycky mi přišlo divné, že kdybys umřel, zdědil bych tvé jméno.“

„No jo.“

„Víš, že kdyby tam nebyly ty skály, tak vidíme, jak se v oknech paláce svítí?“

 

*

 

Uzená ryba, jídlo chudáků, se na jazyku rozplynula jako med. Bez soli nebo koření – jedl ji holýma rukama, olizoval si prsty. Krotil se, aby ji nesnědl celou sám. Ty dny se potloukali bez cíle krajinou a přežívali jenom díky krádežím. Vždycky, když minuli jednu z početných soch jejich velikého předka, měl Damian pocit, jako by mu to kamenný zjizvený obličej vyčítal. Já jsem osvobodil tuhle zem, říkal, ty ji okrádáš.

„Myslíš, že nás hledají?“ ptal se nesčetněkrát Oktavian. Jejich kroky, původně bez cíle, teď mířily ke statkům pana Timeje, otcova dobrého přítele. Snad tam najdou spásu.

Jejich vzhled mu dělal starosti. Zlaté vlasy byly na ostrovech považovány za znamení krve králů. Takové měl Damian Zhouba moře; takové mělo osm dalších Damianů a všechny jejich děti. Jaká rostlinka přebarvuje vlasy? Vtíral sobě a bratrům do hlavy bláto a mořský písek. Výsledek jeho snahy byl příšerný, třebaže Sebastianovi se nakonec celkem líbil: malý tleskal a dožadoval se dalších veselých her. Oktavian si držel dlouhé pramínky zamazaných vlasů a neustále vrhal na Damiana zděšené pohledy, jako by to bylo to nejhorší, co je potkalo.

 

*

 

Byl králem velkým Damian
Ocel a plamen jeho meč;
Však kdysi býval žebrákem
S rezavou čepelí šel v seč

 

Hudbu a tichý zpěv Damian zaslechl, když se vracel s čapkou plnou ukradených ryb. Rozběhl se k místu, kde zanechal bratry, srdce mu divoce bušilo. A zůstal nevěřícně stát. Ta hudba, to byl Oktavian. Hrál na lyru.

„Co to tu vyvádíš?! Přestaň!“

„Dami! Já jsem jen myslel – moje písně vždycky všechny uklidní…“

„Nemyslels! Já ti říkal, že nemáš tu lyru tahat sebou. Už teď nás možná hledá půlka království. Opravdu hazarduješ s našimi životy pro trochu hudby?“

„Ale táta vždycky říkal, že píseň o prvním Damianovi dodává odvahu jeho dědicům, a taky… malý nemohl spát… pořád si s něčím povídal! Děsí mě! Jak jsem ho měl umlčet?“ Oktavian se ho očividně bál, výmluvy se z něj linuly jedna za druhou.

„Dobrá,“ povzdechl Damian. „Už toho nech a pojď se najíst.“ Oktavian se nepohnul. Díval se někam za něj. Malý Sebastian pustil kamínky, s nimiž si až dosud hrál, a zíral taky. Damian věděl, že se musí obrátit. Nechtěl se obrátit.

Měsíc se leskl na obnažené čepeli, na sveřepých tvářích dvou mužů ležel stín.

To je Kyrl z domácí stráže, uvědomil si Damian. A ten druhý – jeden ze strýcových mužů.

„Dobrý večer, princi Damiane,“ řekl Kyrl svým vážným hlubokým hlasem. „Pojďte prosím s námi v klidu, ať se vyhneme zbytečnému zranění.“ V hlasu mu Damian postřehl smutek, ale čepel se ohavně šklebila.

„To-to není pravda,“ vykoktal princ. „Přišli jste nás zabít. Zabijete nás!“

„Jenom vás, vaše bratry ne,“ poznamenal strýcův muž, „pochybuju, že oni mají co do činění se smrtí vašeho otce.“

„Já taky nemám! Myslíte si snad, že jsem zabil vlastního otce? Proč, probohy?! Vždyť bych jednou stejně zdědil trůn!“ Pomalu ustupoval.

Kyrl zavrtěl hlavou. „Kéž byste alespoň nebral tu korunu. Proč jste musel vzít korunu? Tolik bych chtěl věřit, že jste nevinný…“

„Já ji ale ne-mám,“ zajíkl se Damian. „Jakou korunu? Nemám ji!“

„Lháři!“ Svist meče. Bezejmenný voják zde nebyl, aby ho zajal. Damian uskočil a meč místo, aby mu rozpůlil hlavu, jen prosekl rukáv.

„Ne! Prosím! Já jsem nic –“ Damian nesmí prosit! znělo mu v hlavě. Tvůj praděd porazil mořskou bestii, vyrval duši samotnému moři a vsadil ji do své koruny, my neprosíme, neklaníme se! Bojuj! Bojuj! A třeba zemři! „Dejte mi alespoň meč, zbabělci!“ slyšel se řvát. „Nezabil jsem ho! Ale vás zabiju!“

Na okamžik mu to uvěřili. Mužům zbledly obličeje a meče ochably. Pustil se do nich pěstmi, ale pak uviděli, kdo na ně útočí doopravdy – špinavé čtrnáctileté dítě.

Kyrl mu vykroutil ruku za záda. Damian zrádce udeřil do nosu. Zmítal se jako úhoř. „Běžte!“ křičel na bratry. „Běžte!“

Dostal se ze sevření, shýbl se pro kámen. Kyrl ránu lehce odrazil. Druhý muž jeho běsnění opovržlivě přihlížel.

„Stačí, ty spratku, půjdeš s ná –“

Vyděšeně zmlkl. Z Kyrlova břicha trčel hrot oštěpu. Již podruhé za několik dnů Damian pozoroval, jak někomu, koho dobře zná, teče přes zuby krev.

 

…konec ukázky

 

Monika Vorálková

Přízrak z Lesa

 

1.

 

„Tělo bude ponecháno zemi. Půda si z něho vezme jen to slabé. Pevné kosti přetrvají dlouhé časy. Duše již dávno vstoupila do síní předků, kde u tepla rodinného krbu bude žít navěky.“

Derith spolkla slzy, když slyšela slova nejstaršího muže Ollnory. Jmenoval se Berd. Přestože už zažil bezpočet zim a jeho tělo se chvělo stářím, hlas měl silný a zvučný.

„Loučíme se s Moranem z rodu Rego. Odešel smířen. Odešel statečně, přestože muka drásala jeho tělo. Sbohem navždy.“

Jakmile Berdův hlas utichl, Derith slyšela nejen kvílivý vítr, ale také pláč svých dvou sester. Její rodina byla jediná, kdo pro strýce truchlil. Ostatní lidé z vesnice přišli pouze z donucení. Byl jim příliš vzdálen postavením a pravda, někdy se k poddaným choval zbytečně přísně, ne jako Derithin otec. Pochovala je oba. Nyní byla nejstarší z rodiny.

V ochranitelském gestu objala obě své sestry a přitiskla je na svou hruď. Otřásaly se pláčem a zimou.

„Nechápu, proč se mrtví musí pochovávat na kopci, na největrnějším kopci celého Mezilesí. Jako by půda nebyla půdou i dole pod ním. Mrtvým je to stejně fuk,“ ozval se chraplavý hlas Thary.

Derith na to nic neřekla, přestože by měla Tharu usměrnit. Byla to chůva, neměla právo takto hovořit o členovi rodu, kterému sloužila. Derith však byla zvyklá na její břitký jazyk. Navíc má pravdu, pomyslela si.

„Je příšerná kosa. Zima klepe na dveře. Nastydnete se, má koťátka. Pojďme domů. Tady už stejně nic nezmůžeme. Ten starý kozel odešel jednou provždy.“

„Tharo! Trochu úcty!“ neudržela se Anara, prostřední ze sester. Ráda někoho plísnila. Utřela si uslzené oči a s nově získanou důstojností se pustila opatrně dolů z kopce. Mladší sestru vedla za ruku. Khira za ní klopýtala, div nespadla.

„Jsem ráda, že tě mám, Tharo,“ pošeptala Derith staré chůvě, když se vydaly jako poslední od hrobu mrtvého. Zůstal beze jména, bez jakékoli upomínky. Tak to prostě v Mezilesí bylo. Mrtvý je mrtvý a památka na něj přetrvává pouze ve vzpomínkách. Všechny osobní věci po mrtvém jsou pohřbeny s ním.

Derith věděla, že chůva pronesla svá slova s jasným cílem. Povedlo se. Anara přestala naříkat. Dokonce Khiru uklidňovala tichým zpěvem. Vítr k Derithiným uším donesl Baladu o Nesmrtelném. Všechny ji milovaly. Jednalo se přeci o lásku, kterou nemůže rozdělit ani smrt.

Zpěv sestry byl krásný, uklidňující, jako by ani nepatřil do tohoto světa. Stejně tak jako křik, který se náhle rozlehl Údolím.

„Anaro! Ticho!“ zastavila sestru a naslouchala, zda ho zaslechne ještě jednou.

„Já to taky slyšela,“ řekla Khira a svýma velkýma hnědýma očima hleděla na nejstarší sestru.

Derith stejně čekala na ujištění. Přišlo. Ženský křik volající o pomoc.

„Jde to od Lesa,“ poznala Anara. „To jsou pozemky statkáře Orana.“

„Tharo, odveď sestry do Tvrze. Ihned,“ poručila Derith. Už dopředu slyšela protesty sester, ale její autoritativní hlas je zadržel.

„Opatrně, děvenko!“ zavolala na ni Thara, než popadla mladé baronky za ruce a vlekla je nebývale energicky domů do bezpečí.

Derith viděla několik opozdilců, kteří byli přítomni strýcova pohřbu, jak se vydávají stejným směrem za křikem, který už dávno utichl. Měli naspěch, také ona přidala do kroku.

Krajina okolo Ollnory byla zvlněná, musela vyběhnout několik svahů, než se dostala k Lesu. Když se ocitla na posledním pahorku, strnula hrůzou.

Pastvina u Lesa se proměnila k nepoznání. Tráva pod jejíma nohama byla zbarvena krví. Všechny Oranovy ovce, stádo dvaceti, byly poházeny po pastvině a rozcupovány na kusy. Statkář klečel uprostřed, nevěřícně hleděl na tu spoušť a v náručí svíral plačící manželku, která nejspíš ještě před okamžikem volala o pomoc.

Ostatní obyvatelé Ollnory zůstali stát na svahu. Neodvažovali se přiblížit k mrtvolám. Vyděšeně hleděli na statkáře, ovce a na Derith, zvědaví, co udělá.

Ani v nejmenším nechtěla, ale musela věc prošetřit. Byla jejich baronkou. Zajišťovala bezpečí a spravedlnost. Alespoň by měla. 

„Dobrá,“ pravila sama sobě a s vydatným nádechem se pustila z kopce. Snažila se nedívat kolem sebe a pod své nohy. Připadala si jako na bojišti, o kterém jí vyprávěl otec. Sama válku nikdy nezažila.

Mezilesí byl malý svět, jediný, který znala. Několik vesnic a pár nevelkých měst obehnaných ze všech stran nekonečným Lesem. Nevěděla, co se nachází za ním, zda vůbec něco, ale skrze něj nepřišlo do Mezilesí už mnoho let nic zlého. Mír mezi sebou udržovali také všichni baroni a ctili svého krále v Bhenii, hlavním městě daleko na severu.

Proto byl pro všechny nevýslovný šok, když se stali svědky něčeho takového.

Derith málem uklouzla na krvavých stéblech trávy. Ušpinila si lem svých vlněných šatů, které byly stejně jako její oči temně zelené.

„Orane!“ pozdravila statkáře, když byla téměř u něho.

Statkář se před svou paní okamžitě postavil a plačící manželku vytáhl na nohy s sebou.

„Paní, tohle…,“ nenacházel slov. Jen nešťastně ukázal rukou kolem sebe. Jeho dlaň byla celá od krve.

„Jsi zraněný?“

„Já? Ne, paní.“

„Co se tady stalo?“

„Nevím,“ rozplakal se statkář, „nevím.“

„Co budeme dělat?“ naříkala Hanera, jeho žena. „Naše všechno.“

„Někdo musel něco vidět. Kdo to udělal?“ naléhala Derith. Její slova však nenašla odezvu. Statkář se ženou přes svůj pláč nic neslyšeli. Nejraději by na místě zemřeli. To Derith chápala. Kromě ovcí je držela při životě už jen jedna koza. Přitom měli pět dětí.

„Má paní!“ zaslechla známý hlas.

Ještě než se stačila ohlédnout, dorazil k ní kapitán Loran. Starý voják, věrný společník jejího otce, velice svědomitý strážce. Jeho rusý vous a vlasy byly plné šedin, oči už ztrácely jas, tváře povadaly, ruce slábly. Přesto mu jeho hodnost nechávala. Důvěřovala mu jako nikomu.

„Neměla byste tu být,“ dovolil si namítnout. „Není to bezpečné. Pojďte. Prošetřím to s panem Medethem a podám vám hlášení. Jen pojďte z tohoto místa pryč.“

Sotva dořekl svá slova, už ji za paži odváděl pryč.

Derith se ještě naposledy ohlédla za statkářem a zavolala za sebe: „Postarám se o to! Slibuji! Nenechám vás hladovět!“

Pak už raději zavřela oči, aby nemusela vidět všechnu tu krev, a nechala se vést kapitánem Loranem do bezpečí.

 

2.

 

„Rozdělejte někdo ten oheň, pro všechny živé! Kdybych měla koule, už mi umrzly!“

„Hoří už hodinu, chůvo,“ pronesla suše Anara. Seděla u krbu. Drobnýma rukama svírala pohár vína. Její vlasy se třpytily jako zlato, působily hřejivě, stejně jako plameny v krbu.

„To je tím šokem. Nemůžu se z toho vzpamatovat. Co říkal Prskal?“

„Medeth, chůvo. Má jméno,“ ozvala se opět Anara.

Khira, která seděla na kožešině pod jejím křeslem, se uchechtla. Neuvědomovala si vážnost situace. Bylo jí teprve třináct let.

„Ještě se nevrátil,“ pronesla od okna Derith.

Hleděla ven do noci. Choulila se v dece. Věděla, o jakém chladu to Thara mluví. Měla pocit, že už nikdy nepocítí úlevné teplo.

Už z dálky viděla kastelána přicházet, tedy pouze řadu pochodní, které se blížily obloukem kolem vesnice až k Tvrzi. Teprve, když kastelán stanul na dvoře, rozpoznala jeho shrbenou postavu mezi urostlými vojáky. Stále neviděla jeho tvář, protože se nacházely až ve třetím patře hradu, velké hranolové věži, která zde stála neměnná už dvě staletí, „honosné“ sídlo baronů z rodu Rego.

„Je tu. Nevidím, jak se tváří.“

Pak se konečně otočila k sestrám a hleděla netrpělivě na těžké dveře, až se s rachotem otevřou. Vše zde vydávalo zvuky stáří. Tvrz k Derith často promlouvala, tesklivým hlasem plným chladu.

„Vrz!“

Kastelán proklouzl úzkým průzorem do komnaty. Otřásl se. Prokřehlé tělo začínalo pomalu roztávat. Přesto zůstával Medeth přikrčený. Jeho páteř byla zkřivena už při porodu. Pánev byla křehká, ale držela jeho nohy pevně u těla, přestože každá byla jinak dlouhá. Proto jinak mladý, a docela pohledný kastelán kulhal.

Uctivě se poklonil.

„Posaď se,“ vyzvala ho Derith.

Muž s díky odmítl.

„Co jsi zjistil, Prskale?“ nevydržela déle čekat stará chůva.

Medeth na ni vrhl nenávistný pohled.

„Prosím, hovoř,“ pobídla ho Anara a svým krásným úsměvem si jej usmířila.

Kastelán hlasitě polkl a potom řekl: „Z ovcí Orana nepřežila žádná. Všechny byly na pastvě, když se to stalo… Jejich těla… jejich těla byla rozdrásána a z velké části požrána.“

„Jaká zvířata dokáží během pár hodin povraždit celé stádo?“ nechápala Derith a raději přistoupila blíž k ohni. Opět se jí zmocňoval třas.

Medeth jen pokrčil rameny.

„Našly se stopy?“

„Mnoho. Kallet je prohlédl. Stopuje zvěř na okraji Lesa. Je dobrý.“

„Co ti o nich řekl?“

„Podle velikosti stop a podle rozsahu zranění to muselo být velké zvíře. Žádní vlci, paní. Navíc…“

„Navíc?“

„Kallet našel pouze jeden druh stop. Vynořily se z Lesa a do Lesa se také vrátily,“ znovu polkl. Vyprahlo mu v ústech.

Sestry zůstaly strnule hledět na mladého kastelána. Ani jedna nebyla schopna slova. Chůva se naopak potřebovala vypovídat: „To jen Les dokáže vypustit Zlo do našeho světa. Přišlo si pro nás. Všechny nás nakonec dožene.“

„O čem to blábolíš, chůvo?“ obořila se na ni Anara. Už i bez jejích slov byla dost nervózní.

„Všechny hříchy budou jednou potrestány,“ zašeptala Thara a hleděla nepřítomně do plamenů. Její tvář vypadala děsivě, jako by viděla něco víc než ostatní v této místnosti.

„Jaké hříchy?“ chtěla vědět Khira a doplazila se až k nohám chůvy. Ta ji začala mateřsky hladit po kudrnatých zježených vlasech.

„Les neodpouští.“

Anara vyvrátila oči v sloup. Ani Derith už stařenu neposlouchala. Uvědomila si něco strašného.

„Kde je pastýř? Někdo musel ty ovce hlídat?“ otázala se Medetha.

Kastelán přikývl: „Malý Redh. Jeho otec jej neviděl od oběda.“

„Jeho tělo se našlo?“

„Našla se jen… našla se jen jeho píšťala,“ řekl Medeth. Derith si všimla slz v jeho očích.

„To ještě nemusí znamenat to nejhorší,“ usmála se na kastelána Anara. Tentokrát její kouzelný úsměv nezabral.

Medeth se při svých posledních slovech rozplakal: „Zbyla po něm jen píšťala a krvavá šmouha, kterou za sebou nechala ta stvůra. Mizí v Lese.“

Derith usedla ztěžka do posledního volného křesla. Nejraději by se do něho schoulila, a přečkala tak všechny blížící se děsy. Nemohla. Medeth čekal příkazy.

„Počkáme na ráno. Pak se vydáme do Lesa. Velký Redh bude chtít pochovat tělo svého syna.“

Polena v krbu se zhroutila, plameny se zachvěly. V místnosti pak zavládlo tíživé ticho. Nad Ollnoru se snesla půlnoc. Nikdo ve vesnici té noci nespal klidně.

 

3.

 

„Držte se blízko. Nespouštěje se z očí. Rozumíte?“

Tělo kapitána Lorana bylo napnuté jako struna. Byl ve svém živlu. Mohl velet, připadat si užitečný.

Rozhodl se vzít s sebou deset svých nejobratnějších mužů. Svou paní s sebou nechtěl. Bylo to nebezpečné, ale Derith se nenechala odradit. Cítila, že by tam měla být. Její otec se nikdy nestranil povinností, i těch nejnepříjemnějších.

Vydal se s nimi také Velký Redh. Jeho syn se dosud neobjevil. Derith se na chalupáře téměř neodvažovala podívat. Bála se, že by jej příliš litovala. Když však neodolala, byla překvapena tím, co vidí. Žádný smutek, žádné obavy. Velký Redh stál opodál, na samém okraji Lesa. Byl zahloubán do vlastních myšlenek, hleděl do stromoví. Byl až nepřirozeně obrovský. Jeho statné tělo převyšovalo Loranovy vojáky alespoň o dvě hlavy. Jeho ruce velké jako lopaty nevypadaly, že by byly schopny pohlazení. Svíraly velkou sekeru.

Přesto Derith věděla, že není špatný člověk. Nemluvný, ale spolehlivý. To, co se mu stalo, si nezasloužil. Nikdo si něco podobného nezasloužil.

„Veď nás, Kallete,“ přerušil její pozorování kapitán Loran.

Derith viděla, jak se z podřepu zvedl muž, kterého všichni nazývali Kalletem, stejně jako předchozího hajného, přestože s tím původním neměl stejnou krev. Zvyk byl železná košile. Tady v Mezilesí si lidé těžko zvykali na novoty. Stejně těžko si zvykali na nového pána, tedy paní. Když před třemi lety zemřel baron Runiard Rego, jeho právoplatnou dědičkou se stala Derith, přestože byla ženou. Mnozí si mysleli, že toto rozhodnutí oslabí Ollnoru, proto chtěli za pána jejího strýce. Neúspěšně. Strýc Moran stál za svou neteří. Řeči utichly.

Derith se bála, co by se mohlo stát, kdyby nedokázala ochránit vesnici. Proto byla zde.

Stejně jako všichni přítomní muži i ona následovala plavou kštici mladého hajného, která se občas ztrácela za starobylým stromem a vždy se znovu vynořila.

Skupina kráčela v rozestupech pěti stop. Všichni hleděli ostražitě kolem sebe, jen Kallet a Velký Redh pozorovali stopy, které v sobě uchovávala půda Lesa.

Urazili sotva pár kroků, když se jeden voják málem zřítil do rokle, která se znenadání vynořila za houštinou po jejich pravici. Skaliska klesala do temných hlubin, přehrazená jedním spadeným stromem. Někde hluboko pod nimi tekl potůček. Slyšeli jeho zurčení a cítili vlhkost. Tam však stopy útočníka nevedly.

Asi za půl míle dorazili ke staré cestě, podél níž se trousily letité stromy a která končila nedaleko. Zarostla trním a keři. Nikdo ji nepoužil už mnohá desetiletí. Kdo by kam jezdil, když za Lesem pravděpodobně nic nebylo?

Právě na této cestě si i Derith všimla stop – byly příliš výrazné. Na zaprášeném kameni už pomalu vybledala krvavá šmouha. Kousek od ní ležely cáry něčeho, co kdysi bývalo chlapcovou košilí. Velký Redh ji poznal, a když ji pevně stiskl, neprolil ani jedinou slzu.

„Tady,“ pronesl tiše Kallet a nejbližší vojáci se u něho shlukli. Všichni hleděli na obrovskou stopu zachovanou v rozbahněné zemi.

„Medvěd?“ navrhl jeden.

„Puma?“ napadlo druhého.

„Zdivočelý pes.“

Poslední slova pronesl sám kapitán Loran.

Kallet však nedal za pravdu ani jednomu z nich: „Tohle není stopa tvora, kterého bych už za svůj život viděl.“

„Co to povídáš?“

„Je to větší než medvěd, mnohem obratnější. Podívejte se na ten skok. Tady se zastavil. Jeho stopy jsou tu mnohem hlubší. Je zatraceně těžký.“

Derith cítila, jak strach přeskakuje z jednoho vojáka na druhého. Nastalo tíživé ticho přerušované pouze skřehotáním nějakého neklidného ptáka a slovy Velkého Redha: „Les si s námi hraje. Tohle je odplata. Přišel si pro nás.“

Derith se podívala směrem, kterým bez jediného mrknutí hleděl chalupář. Utlumila výkřik dlaní. Byly to jen samé cáry a polámané kosti odhozené v podupaném kapradí.

„Můj syn,“ řekl jen chalupář.

Kallet a vojáci se vrhli k tělu, k tomu, co z něho zbylo. Derith nešla blíž. Slyšela jen pohoršené a vystrašené hlasy a zvracení. Trvalo dlouhou chvíli, než byla schopná vnímat něco jiného než bolest starého chalupáře. Sice neplakal, ale byl v šoku. Viděla bolest v jeho očích. Zůstal na tomto světě úplně sám. Chtěla k němu jít a slovy jej utěšit, ale jeho pohled ji zarazil. Zíral za její záda. Nikdy neviděla ve tváři větší děs.

Prudce se ohlédla. Nic nespatřila. Ne hned. Pak se však asi třicet stop od ní mezi dvěma stromy něco obrovskou rychlostí mihlo.

Viděla jen šeď, chlupy. Na malý okamžik zahlédla rudé oči.

Ztratily se.

„Je tu!“ vykřikla. „Tam mezi stromy!“

Malé vojsko ihned utvořilo formaci kolem baronky. Pouze chalupář a dva vojáci zůstali stát osamoceně. Nikdo nic neslyšel, nikdo nic neviděl, dokud se Lesem nerozezněl děsivý křik a pod jejich nohama nerozlila krev. K Derith se dokutálela ruka. Meč ležel nedaleko.

Zavládla panika. Druhý voják se rozběhl v hrůze mezi stromy. Už jej nikdy nikdo neviděl. Jen chalupář stál nehnutě, beze strachu. V rukách svíral sekeru a čekal.

„Co je to?“

„Kde?“

„Nebesa, pomozte nám,“ zanaříkal jeden mladičký voják. Plakal tak usedavě, až mu z úst vytékaly sliny.

„Musíme odsud. Vezměte tělo toho chlapce a honem pryč,“ přikázal kapitán. Stál ihned po boku baronky. V ruce svíral meč, který už dlouhé roky nesmáčela jediná kapka krve.

Řev. Lesem se ozval řev, který Kallet nepoznával. Zježily se mu chlupy na zádech a i v jeho tváři Derith viděla panickou hrůzu.

„Pojďme, prosím, už pojďme,“ zanaříkala. Podlamovala se jí kolena.

„Neeee!!!!!“ bolestný sten zakončil zoufalý křik mladičkého vojáka. Něco jej vláčelo po rozkvetlém palouku. Nebylo mu pomoci. Drželo ho to za šíji.

Derith viděla pouze chlupy a obrovskou mordu, plnou žlutých zubů, které se vpíjely do kůže i brnění toho nebohého vojáka.

Déle už nečekala a rozběhla se k domovu. Všichni ji následovali, kromě starého chalupáře. Ten se vydal za bestií, která mu zabila syna.

 

…konec ukázky

 

Jitka Ládrová

Pravidla světa mrtvých

 

Miloval zrzky. Rezavý nádech vlasů nebo ohnivě rudá. Na odstínu nezáleželo. Důležitý byl odlesk barvy v slunečním svitu. To, jakým způsobem září na dálku. Na Písečných ostrovech moc takových žen nebylo. Světlá pleť zrzek neměla ráda rovníkové žhavé paprsky. Přesto zde jedna žila.

Ashaí vstoupila do místnosti. Noorveus seděl na zemi se zkříženýma nohama, černé vlasy měl stažené do malého culíku a meditoval. V první chvíli ani dívku nevnímal, jako kdyby byl zcela jinde. Teprve po několika dalších zpomalených úderech srdce ho z jiných sfér vrátila do pokoje její vůně. Vůně levandulí, které si přivezla ze své domoviny.

„Zase se pokoušíš navázat kontakt s dušemi mrtvých?“ zeptala se Ashaí, když viděla, jak tmavovlasý muž otevřel oči.

Noorveus přikývl. Vycítil z tónu jejího hlasu nepochopení. Oprávněné nepochopení. Zkoušel se podobným způsobem spojit se zesnulým otcem řadu let. Bezúspěšně. Z pohledu druhých se to zdálo jako plýtvání časem, on ale věřil, že se mu to jednoho dne podaří.

Štíhlá zrzka se zdržela dalších otázek. Vedli rozhovor na toto téma už nesčetněkrát. Vysvětlovala mu, že takto nikdy nedosáhne úspěchu: zaměřoval se na ovládnutí vlastní duše, ale přitom se chtěl spojit s jinými. Noorveus zase vždy namítl, že nemůže dostat pod kontrolu ostatní, dokud nezkrotí tu svou. Nebyla schopna ho přesvědčit, že se mýlí, že takto magie nefunguje. Otevírat znovu tu samou diskuzi nemělo smysl, přesto litovala, že na ni nedá a plýtvá časem i nadáním.

„Co bys chtěl dělat večer?“ odvedla řeč jinam a přisedla si k němu. Byla blízko, přesto se naklonila ještě blíž a začala mu masírovat záda. Cítila, jak je napjatý. Viděla, jak se jí každým dnem vzdaluje. Přála si to zvrátit, ale netušila jak.

Noorveus měl chvílemi pocit, že slyší tepání jejího srdce. Jako kdyby magií uměla ovládat i to a schválně údery zesílila, aby je zaslechl. Vůně levandulí mámila jeho smysly. Znovu se nořil do stavu meditace, tentokrát ji ale měla pod kontrolou Ashaí. On se mohl pouze oddávat slasti a opojení…

V poslední chvíli sebou trhl a vstal.

„Chci být sám,“ řekl a přešel do bezpečné vzdálenosti.

Ashaí k němu zvedla pohled a poté tiše přikývla. Zvedat hlas nebo dávat příkazy nemělo smysl. Nemohla udělat nic, čím by změnila jeho rozhodnutí.

Jižanský mladík si počkal, až jeho učitelka odejde. Jako její žák ji znal velice dobře. Používala své přednosti a manipulovala muži. Nehodlal se stát další její loutkou.

Miloval zrzky, ona byla ale výjimkou.

 

***

 

Často přemýšlel nad předurčeností osudu. Připadal si svázaný jako vězeň před popravou. Nemohl vůbec nic, jen přihlížet. Kde byla hranice toho, co ještě snese? Kde ležel bod zlomu?

Noorveův otec kdysi vládl nejmocnější říši, poté ho však připravili o moc vojenským převratem a jemu nezbylo než utéct do vyhnanství a začít nový život. Znovu se oženil, získal dobré postavení a po tchánově smrti převzal jeho obchody. I jako uprchlíkovi se mu dařilo lépe než většině ostatních lidí, nikdy však nepřestal snít o návratu na trůn. Nepovedlo se mu to, přesto věřil, že některý z potomků usedne zpět na místo, které mu právoplatně patří.

Čas je náš, říkával svému synovi. To, že se něco nepodaří dnes, neznamená, že jindy se to povést nemůže. Patří ti každý den až do konce věků. Každý den představuje novou příležitost.

Noorveus snil, že jednoho dne otci přání splní, sám ale vládnout nemohl. Magie, která mu kolovala v žilách, nebyla požehnáním, nýbrž prokletím. Někdo tak silný jako on nesměl mít světskou moc. Musel přijmout duchovní cestu a přenechat svou pozici mladšímu bratrovi. Valand měl ale docela jiné ambice.

Noorveus za Valandem přišel do jeho pracovny a položil na stůl přehled účtů. To, že nesměl vlastnit žádné jmění ani držet moc, neznamenalo, že mu je rodinný majetek cizí. Zajímal se a pomáhal bratrovi, jak jen mu to jeho postavení dovolilo. Sloužit Matce magii se dalo odkudkoliv.

Valand desky ani neotevřel, jen přikývl a čekal, že si bratr půjde po svém. Noorveus však jen tak odejít neplánoval.

„Všiml jsem si výdajů na zbrojení. Z jakého důvodu?“

„Z důvodu výbojů,“ odvětil klidně Valand, přestože nesnášel, jak bratr do všeho strká nos.

„Jsme obchodníci, ne válečníci.“

„Někdy je nejlepší způsob, jak něco získat, si to prostě vzít. Zaplatit žoldáky považuju za rozumnou investici. Oba víme, že pobřeží Morhinie je bohaté. Nehodlám čekat na to, až totéž napadne někoho jiného.“

„Otec by si tohle nepřál,“ namítl Noorveus. Copak má jeho odkaz navždy zmizet?

„Otec je mrtvý. Čas není jeho. Čas patří živým.“

Noorveus se zamračil. Vypustit něco takového z úst byla opovážlivost největších rozměrů. Věděl, že otec to vidí. Tak moc si přál se s ním spojit a zastavit tohle šílenství. Získat od něho požehnání k tomu, aby začal jednat a nemusel jen přihlížet. Bez jeho svolení si však zasáhnout netroufl. Zůstal uvězněný v jednom bodě.

Smyčka předurčenosti ho dusila stále víc.

 

***

 

V domě na Písečných ostrovech bylo nezvyklé ticho. Dny se nerušeně střídaly stejně jako vlny omílající zdejší pláže. Domnělý klid však pouze stupňoval skryté napětí.

Noorveus se rozhodl nepřihlížet dál v tichosti tomu, co se Valand chystá udělat. Musel zakročit a věděl, že tím překročil pomyslnou hranici. Nyní jen čekal, kdy se na to přijde a strhne se bouře. Bylo otázkou času, kdy bratr zjistí, co za jeho zády udělal. Spojení s otcem se mu stále navázat nepodařilo, a tak si musel poradit jinak: umírněně, ale přesto účinně.

Valand vstoupil do Noorveova pokoje bez zaklepání. Zuřil. Bouchl za sebou dveřmi a začal křičet. „Jak ses mohl opovážit! V tomhle domě jsem pánem já. Ne ty!“

„Vládce Morhinie už odepsal?“ zvedl Noorveus k bratrovi oči. Vypadal nevzrušeně. Právě meditoval.

„Neodepsal,“ vyprskl Valand. „Poslal sem svého syna i s ozbrojeným doprovodem.“

Takovou reakci nečekal ani sám Noorveus. Odpověď ho přiměla vstát a jít se podívat z okna na nedalekou pláž. Čekal, že se družina shromáždila tam, a nemýlil se. Někteří strážní v ruce drželi kopí a hlídali každý pohyb, jiní postávali u koní s mečem u pasu a byli připraveni okamžitě tasit.

Fakt, že sem vládce jedné z říší na jižním kontinentu poslal nejstaršího syna, hovořil za mnohé. Válka byla na spadnutí mnohem víc, než magií nadaný bratr tušil. Nezáleželo na tom, že byli pouhými obchodníky. Měli takovou moc, že se jich znepřátelená strana nepopiratelně bála.

„Co jsi mu napsal?“ naléhal Valand. „Co ode mě chce? Mír?“

Bylo na čase vyjít s pravdou ven. A Noorveus se ani nebránil.

„Nepřijel za tebou, nýbrž za mnou.“

To Valanda nadzdvihlo ještě víc. „Takže ty si nyní domlouváš schůzky s našimi nepřáteli sám?“

„Věřím, že existuje smírčí řešení. Válka není nevyhnutelná.“

Valand bratra chytil za předloktí a odtáhl ho od okna. Trpělivost mu dávno došla. Neměl chuť na hry. „Co jsi Halehdovi napsal?“ zopakoval otázku a zpříma mu pohlédl do očí. Nebál se ho. Bratr sice oplýval nadpřirozenými silami, vládl ohni, mohl však moc používat jen pro druhé, ne pro vlastní prospěch. Kdyby to udělal, potrestala by ho sama Matka magie, které sloužil. Věděl, že by její hněv neriskoval.

„Navrhl jsem mu sňatek s jeho jedinou dcerou. Spojení našich rodů. Ty jsi ženatý, ale já ne.“

Valand hlasitě vydechl, hněv ho však neopustil. Moc dobře to na něho bratříček nastražil. Chytil ho do sítě jako malou rybku. On byl ale žralok. Nehodlal si to nechat líbit.

... konec ukázky

 

Michaela Merglová

Nejkrásnější dar

 

Přes listy velkého ořešáku pronikalo sluneční světlo a tančilo po tváři statného horala, který ležel pod ním natažený v trávě. Měl svalnaté paže, světlé vlasy a hranatou čelist. Ačkoli se zdálo, že podřimuje, ve chvíli, kdy se stíny na jeho tváři spojily v jeden, jeho ruka vyrazila kupředu ještě předtím, než otevřel oči. Někoho chytil a strhnul do trávy.

  Ozval se výkřik. Muž se odkulil stranou a vymrštil na kolena a teprve tehdy se podíval na nepřítele, kterého srazil na zem. Byla to mladá šedooká dívka, pohledná, kdyby její tvář a krk nehyzdily jizvy. Skrývala je šátkem, který jí teď sklouzl a odhaloval světlé prameny.

„Má paní Yasamin,“ vyrazil ze sebe a v jeho tváři se mísil šok s překvapením. „Prosím, odpusť mi… staré zvyky…“

Dívka se zvedla na lotech a potřásla hlavou. „Ne, ty odpusť mně, Cuchenane. Měla jsem vědět, že tě nemám rušit ve spánku.“ Mluvila vesele a usmívala se.

Cuchenan se nadechl k další omluvě, ale přerušila ho. „Dnes je krásný den a chtěla jsem tě požádat o laskavost.“

„Cokoli řekneš, má paní, a já to splním.“

„Cokoli?“ nadhodila hlavu ke straně.

„Cokoli,“ přikývl vážně a v jeho modrých očích se objevila něha.

Yasamin ukázala na nebe, kde se oblaka pokoušela zakrýt hřejivé slunce. „Co kdybych tě požádala, ať mi přineseš paprsek slunce?“

„Pak půjdu a najdu cestu, jak ho pro tebe získat.“

Yasamin se usmála a její jizvy se tak napnuly. „Něco takového by od tebe bylo neskutečně šlechetné. A ode mě nesmírně pošetilé.“

„Nechceš tedy, abych ti přinesl paprsek slunce?“

„Ne, chtěla bych něco méně pošetilého,“ potřásla hlavou a sklonila oči. „Dnes je krásný den a já bych ráda vyrazila na krátkou procházku k lesní svatyni. Ve tvé společnosti.“

Cuchenanovi se nahnala červeň do tváří. „Bude mi potěšením, má paní.“

 

Básník Minangar ležel na zádech s nohama opřenýma vysoko o cihlovou zídku a užíval si líného dne, kdy se nic nedělo. Poslední týdny v Dussu se nesly na vlně klidu a jednotvárnosti, což mu sice poskytovalo málo inspirace k psaní písní, ale zato mnoho času na jiné kratochvíle. Už si ani nepamatoval dobu, kdy zažil naposledy takový klid a při vzpomínce na včerejší večer pod vrbou se musel pousmát. Ženy jako by v těch teplých letních dnech ztrácely zábrany a byly usměvavější a svolnější než jindy.

Minangar přivřel oči a zadrnkal pár lehkých tónů na svou cestovní harfu.

„Jak si užíváš léto?“ ozval se známý hlas. Bard v duchu zaklel.

Otevřel oči a vzhůru nohama uviděl vysokého světlovlasého horala, jak přichází po cestě. „Tak, jak by měl každý správný muž,“ odvětil bard a prohrábl opět struny. „S plným břichem, písničkou na rtech a...“

„... ženou v posteli?“

Minangar se na okamžik zatvářil, jako by chtěl odseknout něco nehezkého, ale pak jen lhostejně pohodil rameny. „Chtěl jsem to říct trochu poetičtěji, ale budiž, vystihl jsi to.“ Přitiskl si harfu na prsa a zadíval se na Cuchenana, který se posadil vedle něj. „Proč jsi tady?“

„Proč bych tu nebyl?“

„Protože jsem včera dobře viděl, jak ses procházel s paní Yasamin. Neměl bys být teď někde na louce, trhat jí květiny a opájet se radostí ze života?“

„Ne, protože to obvykle děláš ty,“ odvětil horal.

„Bastarde.“

„Zpěváčku,“ ušklíbl se horal.

„Ale teď vážně, proč jsi přišel? A prosím neříkej mi, že zase musíme vyrazit někam na cesty, dnes večer mám dostaveníčko pod vrbičkami a nemám v úmyslu ho propást.“

Horal zvedl obočí. „Myslel jsem, že se mnou rád vyrážíš na cesty?“

Minangar se překulil do sedu. „To ano, ale jakkoli vzácné a nedocenitelné jsou mi ty okamžiky, kdy spíme na šiškách a natřásáme se v sedlech divokých koní, dostaveníčko pod vrbami má jisté kouzlo.“

„Jinými slovy, ženská v posteli je pro tebe cennější než naše přátelství.“

„To jsem nikdy neřekl.“

„Tak to popři.“

„To tedy také rozhodně dělám!“

„Jak moc rozhodně?“

Minangar se zakroutil jako žížala. „Tak rozhodně, že s tebou pojedu třeba až k branám samotného pekla po tom dnešním dostaveníčku. Prosím?“

„Hanbu na tebe,“ řekl Cuchenan, ale v koutcích rtů se mu objevil úsměv.

Minangar zvedl hrdě hlavu. „S hanbou si dovedu poradit.“

„Co je to vůbec za ženskou, že tě celého tak natěšila?“

Minangar se zazubil. „Nejmladší kováře Panmera.“

Cuchenan se zamračil. „Té nemůže být víc než dvanáct, ne?“

„Patnáct,“ opravil ho Minangar významně. „A je to roztomilé stvoření.“

„Uvidíme, jestli bude stejně roztomilá, až ti dá Panmer kladivem mezi oči,“ odvětil Cuchenan.

Minangar mávl rukou. „Nemáš v sobě ani špetku romantiky,“ stočil pohled k harfě a zadrnkal na ni několik veselých tónů. „Kam že to budeme vyrážet?“ zeptal se pak.

„Kam bychom vyráželi?“

„Proto jsi přišel, ne?“

„Ne. Tím jsem tě jen popichoval.“

„Bastarde.“

„Zpěváčku.“ Horal vstal a blaženě přivřel oči před letním slunkem.

„Proč jsi tedy přišel?“

Cuchenan se na Minangara zadíval. „Protože se vyznáš.“

„Vyznám v če... ahá!“ Minangar zakýval významně prstem. „Tvá včerejší procházka!“ Básník se zašklebil. „Tak povídej, jsem jedno ucho!“

Cuchenanova tvář se stáhla znechucením. „Co přesně si myslíš, že ti budu vykládat, barde?“

„Jak bych to mohl já vědět, ty jsi byl na vaší procházce.“

Cuchenan zrudl. „Byla to jen procházka, barde!“

„Jistěže,“ mrkl básník.

„Požádala mě, abych s ní šel do svatyně.“

Bard se zašklebil ještě víc. „To už tak děvčata dělávají.“

Horalova tvář připomínala granátové jablko. „Do lesní svatyně! Co si…“ mávl rukou. „Věděl jsem, že za tebou nemám chodit,“ zamumlal a otočil se k odchodu.

Minangar vyskočil na nohy. „Ale no tak, Cu, tys popichoval mě, tak proč bych nemohl chvíli popichovat já tebe?“ zasmál se a prohrábl si tmavé lokny. „Teď vážně, proč jsi přišel?“

„Potřebuji vybrat dar.“

„Dar pro Yasamin?“

Cuchenan přikývl.

„A to je ten tvůj velký problém?“ Minangar rozhodil ruce. „Natrhej jí kytky! Ženské mají rády kytky.“

Cuchenan potřásl hlavou. „Tak snadné to nebude.“

„Proč ne?“

„Protože dostane dvanáct darů a vybere si z nich jen jediný.“

Minangar se zatvářil zmateně. „Právě jsi mě ztratil. Máš jí dát dvanáct darů a ona si vybere jeden?!“

„Ne.“

Bard svěsil ruce a povzdychl si. „Dobře, tak začni od začátku, ano?“

 

Slunce se pomalu sunulo po východní straně hor a jeho bledé paprsky dopadaly na cestu z Dussu, po které plíživým tempem putovaly dvě postavy. První z nich, vysoký horal opásaný legendárním mečem Kalveminou, seděl v sedle vzpřímeně a oči se mu leskly nadšením. Druhá, štíhlý tmavovlasý bard, dřepěl zhroucený a ohnutý jako lesní troll, oči ještě zpola slepené a otrávený výraz dával znát, že ho cestování v brzkých ranních hodinách pranic netěší.

„Pospěš si, básníku,“ zahlaholil Cuchenan.

Bard zaklel.

Cuchenan se zasmál. „Co se ti nelíbí?“

„Všechno se mi nelíbí,“ zaznělo mu v odpověď.

„Proč? Vždyť tohle byl tvůj nápad.“

„To tedy rozhodně nebyl. Já jsem jen řekl, že v Ibarvaru mají trhy, kde určitě najdeme něco pěkného pro tvou dámu. Ty jsi pak řekl, že osedláme koně a vyrazíme s prvním světlem.“

„Kdybychom vyráželi později, nikam nedojedeme.“

„Kdybychom vyráželi později, mohl jsem se probudit vedle pěkného děvčete, dát si slušnou snídani a vypadat ráno jako člověk.“

„A nikam bychom nedojeli.“

Minangar se zamračil. „Bastarde,“ uťal jen.

Cuchenan se znovu zasmál. „Ale no tak! Kde je tvůj smysl pro dobrodružství?“

„V Dussu,“ zahučel Minangar.

Čekal je les hustých borovic, v jejichž stínu se i v letních měsících držel lezavý chlad, a bard se jal špačkovat na zimu a vlhkost. Cuchenan po většinu cesty mlčel. Místní lesy byly zrádné, a přestože se s ostatními Raíkovými válečníky činil, aby je vyčistil od lapků a loupežníků, člověk nikdy nevěděl, na co narazí ve stínech.

Odpoledne vyjeli opět na zelené pláně a stočili se severně k potoku, aby zastavili a osvěžili se. Cuchenan hladce seskočil ze sedla, uvolnil klisně podpěnku a vedl ji k mírně se svažujícímu břehu. Když se za jeho zády ozvalo ducnutí, otočil se. Minangar seděl na zadku na zemi a dopáleně se díval na své zvíře, jehož výraz nemohl být nevinnější.

„Ta bestie mě shodila!“ křikl bard.

„Určitě jsi špatně našlápl do třmenu.“

„Ne, to zvíře mě nenávidí. Podívej se, jak se na mě dívá, ten krvežíznivý výraz, ty škodolibé nozdry...“

„Jak vypadají škodolibé nozdry?“ zvedl horal pobaveně obočí.

Básník se zvedl. „Ta kobyla bude moje smrt, Cu!“ prohlásil dramaticky.

„To říkáš u každého koně a zatím ses vždycky mýlil.“

„Jednou budu mít pravdu!“ Klisna přešlápla a bard polekaně uskočil. „Vidíš? Vidíš to? Jde po mně!“

Cuchenan potřásl hlavou. „Je to kůň, Mingu. Přestaň v každém z nich hledat skrytého nepřítele a přiznej si, že prostě neumíš jezdit.“

„To jsem nikdy nepopíral.“ Bard si oklepal z kalhot vlhkou hlínu a trávu a zamračil se, když si všiml, že mu na látce zůstaly skvrny. „Vysvětli mi ještě jednou, proč že jsi to nemohl Yasamin natrhat obyčejné kytky?“

„Protože Raík vyhlásil, že Yasamin potřebuje ochránce, který jí bude nablízku při cestě do Dreboly. Všech dvanáct jeho nejvěrnějších má do slavností slunovratu najít dar pro Yasamin. O slavnostech si Yasamin vybere ten nejkrásnější a ten z nás, kdo jí ho věnoval, se stane jejím ochráncem.“

„Protože prosté soubojové hry by byly příliš složité řešení, jak vybrat ochránce,“ zabručel Minangar.

Cuchenan pokrčil rameny. „Její ochránce má být víc než jen nejsilnější z nás. Musí Yasamin dobře znát, rozumět jí…“

„Jistě, protože není důležité, jak dobře se ochránce ohání mečem, ale jestli s ní dokáže mluvit o počasí.“

Cuchenan mávl rukou a pak si přidržel meč, aby se posadil do vlhké trávy. „Jsi škarohlíd.“

„Jsem realista. Pokud chce Raík nejlepšího ochránce pro svou dceru, měl by to být nejsilnější z vás a ne ten, kdo jí vybere nejlepší jehlici do vlasů.“

Horal pokrčil rameny. „Mně nepřísluší hodnotit rozhodnutí pána Dussu.“

„To sice ne, ale i tak to zbytečně komplikuješ. Ty máš rád ji a ona tebe. Stačilo by Yasamin prostě říct, který dar je od tebe, a ona by si ho určitě vybrala s nadšením.“

„Něco takového je nečestné,“ odvětil Cuchenan a básník protočil oči.

„Nečestné? Ach, Cu…“ povzdychl si, ale horal ho rychle přerušil.

„Nejde jen o čest,“ řekl. „Jde o to, že chci, aby to byl ten nejlepší dar. Chci, aby si ho vybrala, i když nebude vědět, že je ode mě.“

„A co by to přesně mělo být?“

„To nevím. Proto mám s sebou tebe.“

„Takže tvůj jedinečný a nejlepší dar budu vybírat já? Co to o tobě říká?“

„Že se vyznám v boji a ne v ženách.“

Minangar se zadíval na modré nebe a potřásl hlavou. „Máš štěstí, že já se v ženách vyznám. Neboj se, vybereme dokonalý dárek.“

 

„Co tohle?“

„Ne.“

„Proč ne?“

Cuchenan pokrčil rameny. „Nějak to v tom nevidím.“

Minangar se chytil za hlavu. „Jak nevidíš? Je to zelený šál! Krásný zelený šál, co na tom nevidíš?“

„Nelíbí se mi.“

„Nemá se líbit tobě, má se líbit Yasamin.“

„Ale mně se nelíbí.“

Básník si povzdychl.

 

... konec ukázky 

 Copyright © 2016  Černý Drak    Všechna práva vyhrazena.