e-shop Žít s přírodou | Rajské zahrady | užovka červená | nejlevnější doményDobré bydlení | Plants For A Future
 
 

 
 
 
 
 

 

Vladimír Liška a Václav Ryvola: Ztracené dějiny lidstva

Existovala na zemi před 12 000 lety vyspělá civilizace, jež byla zničena globálním kataklyzmatem? Co víme o temném věku po potopě světa? Vznikl starověk odkazem později zbožštělých lidských bytostí, disponujících zázračnými vědomostmi? A není současně lidstvo pod kontrolou dosud neodhalené inteligence? Na tyto otázky se snaží odpovědět dvojice autorů, která nabízí nonkonformní pohled na mýtickou minulost lidstva jako odraz dávné skutečnosti, plné záhad a tajemství. Mýlí se snad Erich von Däniken ve svých závěrech o působení mimozemšťanů v dějinách? Bylo všechno zcela jinak? Kniha se vrací ke kořenům naší civilizace s respektem k nejstarší dochované paměti lidského rodu, kde se pravda už jen těžko hledá.

 1. vydáni, 4.2018, 264 stran, vázaná, 148 x 210 cm, doporučená cena 307 Kč
ISBN 978-80-906481-9-7
 

Profil na Databazeknih.cz
Profil na ČBDB.cz

 

Knihu lze koupit za zvýhodněnou cenu 220 Kč
na e-shopu Žít s přírodou

Odkazy na recenze na webu

...

 

 

Ukázka z knihy

(tento text neprošel finální korekturou, takže se může v detailech lišit od verze v knize)


PROLOG. Zamlčovaná historie?

Jak vznikly na Zemi první vyspělé kultury a civilizace?

Kdy se objevily a proč k těmto pozoruhodným kulturně-společenským civilizačním procesům došlo?

Jaké primární podněty vedly k jejich založení? Co je spojovalo a co naopak rozdělovalo?

Tyto a mnohé další otázky vzrušují lidstvo dodnes, neboť hledání jeho kořenů je vedeno naší neutuchající snahou porozumět tomu nejpodstatnějšímu – odkud pocházíme, kdo jsme a k čemu směřujeme ve vývoji organizovaného lidského společenství. Ve vývoji, pro který jsme našli i příslušné pojmové vymezení – kulturní a společenská evoluce.

Avšak už samotný pojem „civilizace“ je poněkud zmatečný, neboť charakterizovat jeho obsah je možné různými způsoby. V nejširším slova smyslu začalo lidstvo budovat svou civilizaci už v okamžiku, kdy se intelektem vydělilo z živočišné říše a začalo se věnovat uvědomělým tvůrčím činnostem.

Základním nositelem civilizačních procesů se tedy stává inteligence, tvůrčí činnosti, schopnost verbální i neverbální komunikace a výměny informací, důležitých k předávání poznatků a zkušeností, směřujících k cílevědomému konání. Primárním impulsem těchto procesů bylo přežití lidstva jako biologického druhu v přírodních podmínkách, jež procházely různými změnami v delších, ale i velmi krátkých časových periodách. To, že se člověk dokázal těmto změnám neustále přizpůsobovat, bylo dáno právě jeho intelektem (zpočátku jistě nepříliš vědomým), jímž se nakonec vydělil z říše ostatních živočichů a stal se oproti nim jistou anomálií.

Ale až v okamžiku, kdy si příroda přestala podmaňovat člověka a došlo ke zcela opačné změně, můžeme hovořit o tom, že lidský druh vykročil na cestu, která ho nakonec dovedla ke vzniku vlastní civilizace. Teprve pak začalo docházet k tomu, čemu říkáme kulturní a společenská emancipace, jež dává po dlouhých tisíciletích vzniknout prvním státním útvarům, v dějinách lidstva označovaných za první říše starověku.

Takový je ve velmi hrubých rysech dodnes rozšířený a uznávaný model našeho civilizačního vývoje, který je svou schematičností ve svém nejobecnějším výkladovém rámci každému srozumitelný. Hovoříme o postupné socializaci člověka jako přírodního druhu.

V užším slova smyslu však můžeme pojem „civilizace“ chápat až od chvíle, kdy jsou ustaveny první starověké říše a kdy určité jednotné kulturní a společenské znaky, platné pro takovou civilizaci, obsáhnou větší území. Pak se tyto specifické a zároveň společné základní kulturní atributy na tomto území prosadí jako určující prvky společenského bytí a ovládnou životy lidí.

Mezi určující kulturní a společenské znaky, vymezující rámec starověku a jeho civilizací, patřily v první řadě náboženství, architektura, technologie, písmo, ale i různé typy a způsoby společenské organizace, která určovala specifický ráz té či oné civilizace. Pak hovoříme o civilizaci sumerské, egyptské, staroindické, čínské, mayské, aztécké, incké, keltské, řecko-římské (obecněji antické) atd., čímž je zároveň naznačováno i jejich bližší geografické vymezení. Mluvíme o specifikaci lidské civilizace podle místa vzniku, prostředí i podle jejích základních kulturně-společenských znaků, jež jsou pro ni určující.

Tyto kulturně-společenské znaky se u výše uvedených starověkých civilizací v jednotlivostech lišily a byly ovlivněny nejen geografickou polohou, ale i zvláštnostmi kulturních a ideových tradic, jež pro každou tuto civilizaci byly specifické a zároveň jedinečné.

Ale i přes značnou geografickou vzdálenost se u nejznámějších starověkých civilizací setkáváme s čímsi velice zvláštním, co je všechny spojovalo. V náboženské oblasti to bylo uctívání velice podobných božstev, jejichž základní atributy byly shodné, i když se tato božstva v každé kultuře jmenovala jinak. Shodné bylo uctívání Slunce, Měsíce, některých souhvězdí a shoda panovala i v tom, že mnozí ze starověkých bohů byli označováni za „učitele moudrosti“, kteří své poznatky a vědomosti předávali lidstvu a měli se tím zasloužit o jeho ekonomický, kulturně-společenský i duchovní růst. Shoda panovala i v architektuře. Převažovaly velké stupňovité sakrální stavby nebo pyramidy, jako by lidstvo zachvátilo jakési megalitické šílenství, kdy se tyto obří kamenné památníky starověké architektury budovaly z mohutných kamenných bloků, často opracovávaných s udivující zručností a přesností. Mnohé vážily desítky i stovky tun, snad proto, aby tyto stavby přetrvaly dlouhé věky.

Stále přetrvává názor, že se jednotlivé starověké civilizace rozvinuly nezávisle na sobě a že o nějakých bližších kontaktech mezi nimi nemůže být ani řeči. V posledních desetiletích minulého století však tato idea získala vážné trhliny a někteří nezávislí badatelé (Erich von Däniken, Thor Heyerdahl aj.) začali poukazovat na řadu nesrovnalostí, jež dnes vedou k závěrům, že k určitým kontaktům mezi starověkými civilizačními centry přece jen mohlo docházet. V současnosti se tato idea již nejeví tak scestná jako tomu bylo dříve a je dokonce možné, že docházelo i k mezikontinentálním kontaktům těchto civilizací, kdy jsou některými odborníky preferovány především kontakty, využívající mořských proudů a vodních cest vůbec.

Co je však záhadou, je vznik shodných nebo velice podobných náboženských představ a kultů, které nelze uvedenými mezikontinentálními kontakty doložit, neboť pokud k nim skutečně docházelo, byly to kontakty víceméně sporadické, snad i zcela náhodné, což je pro implantaci shodných náboženských rysů přece jen málo. A to nemluvíme o dalších a v zásadě jednotných rysech od sebe tak vzdálených civilizací, uctívajících podobná božstva a budujících podobné megalitické památníky.

Všechny dávné mýty starověku se přitom vyznačují další velmi nápadnou shodou. Tvrdí se v nich, že první známé civilizace za svůj vznik vděčí bohům, kteří se k lidem snesli z nebes, nebo připluli po moři. Zdá se, že tito bohové stáli na prvopočátku všech velkých civilizací starověku, ať už se jedná o Egypt, Sumer, Čínu, Indii, nebo o civilizace předkolumbovské Ameriky.

Vědci tyto mýty považují buď jen za výmysly, nebo za mystické vyjádření prvotních kosmogonických a náboženských představ o vzniku vesmíru, přírody, světa a vyspělejších lidských společenství. Bohové starověku mají podle jejich názoru představovat řád v běhu pozemských věcí, z jejichž duchovních odkazů pak povstalo kulturně vyspělé lidstvo. Ale prý jde jen o fikci, tvořící však ve skutečnosti nejvýznamnější osu samotné lidské existence, neboť uctívání těchto bohů bylo prostoupeno životním osudem každého smrtelníka a náboženství patřilo mezi nejdůležitější atributy pozemské pouti každého jedince, bez ohledu na jeho společenské postavení, původ, či rasu. Právě náboženství se ve starověkém světě stalo tmelem a pojítkem nejen organizační, ale i duchovní dimenze prvních civilizací, kde kulty nejrůznějších bohů byly tím nejhmatatelnějším výrazem kulturně-společenské jednoty lidského společenství.

V dochované starověké mytologii i bájesloví však zůstává cosi trvalého v tvrzení, že na počátku každé starověké civilizace stáli bohové nejen v roli učitelů, ale zároveň i vládců! Tedy bohové skuteční, panovníci se vším všudy a zároveň bytosti, bojující mezi sebou o vliv a moc. Nelze jim zkrátka upřít jejich lidský charakter, i přestože svou mocí čněli vysoko nad ostatními lidmi.

To je jistě podezřelé a odsud není daleko k hypotéze, že lidé si tyto bohy „stvořili“ dle svého obrazu, a proto jim také přisoudili lidské vlastnosti. Závěr se pak nabízí sám. Tito bohové jsou fikcí. Jsou ztvárněním lidských představ o sobě samých, touhy po vnitřním řádu světa i představ o řádu vesmíru, jenž byl pro celý starověk určující. Vesmír se vzdálenou nebeskou klenbou a s neustále se opakujícími pohyby nebeských těles, které lidé pozorovali, tento řád stvrzoval, a proto bylo nutné, ne-li přímo potřebné přenést ho i do života lidí na Zemi.

Je-li tedy něco pro všechny známé starověké civilizace prioritou, pak to byla nepochybně snaha lidských společenství přenést řád nebes do jejich vlastních existencí. Tento novodobý výsledek badatelské činnosti archeologů a historiků se dnes jeví nezpochybnitelný a dá se soudit, že jde o archetypální znak všech starověkých kultur, odrážený v jejich mytologiích.

Ale existuje tu jeden zásadní rozpor právě pro případ, že mýty o starověkých bozích jsou jen fikcí, jak to vědci, zabývající se mytologiemi starověku i antiky stále tvrdí. Tisíce a miliony lidí by v takovém případě museli této fikci podlehnout a přijmout ji jako realitu. Což přinejmenším předpokládá dlouhodobý proces ideologického působení a tzv. vymývání mozků. Aby k něčemu takovému došlo, musel by zde působit nějaký mocný impuls, který by nevěřící obrátil ve věřící. A v případě starověku máme navíc co dělat s obrovskou plejádou různých bohů, vměstnaných zároveň do příslušných rituálů jejich uctívání.

Co tedy způsobilo, že se lidé těmto věroukám a kultům podřídili? Co je přesvědčilo o tom, že tito bohové byli a jsou skuteční? Nejistota? Nevědomost? Nějaké zázraky? Něco, co se uchovávalo po celá staletí v lidských myslích jako nevysvětlitelná událost, či události?

Vezměme si za příklad Ježíše Nazarejského. Co některé jeho současníky utvrdilo v přesvědčení, že byl Synem božím, hodným uctívání? Jeho učení? Jeho charisma a reformní ideály, které hlásal? Možná, ale podobných proroků měl tehdejší římský svět mnoho. A žádný z nich se nestal tak charismatickou kultovní veličinou jako Ježíš.

Zdá se, že v tomto případě to byl až zázrak Ježíšova zmrtvýchvstání (resp. vzkříšení) a organizovaná společenství osob, jež toto zmrtvýchvstání dosvědčovala – přímí svědci tohoto zázraku. A i když byl Ježíš nejprve jen jedním z mnoha proroků, právě z výše uvedeného důvodu se nakonec stal uctívaným Synem božím.

Ale co s tím obrovským množstvím starověkých božstev? Obdobný proces jejich deifikace musel být logicky mnohem složitější a musel trvat mnohonásobně déle, než tomu bylo v Ježíšově případě, kdy nové náboženství, zaštítěné jeho jménem (křesťanství), vzniklo během jediného století a postupně ho přijaly miliony lidí.

V případě starověkých bohů, kteří najednou povstali, uctíváni celými národy, tápeme, nevíme zhola nic o tom, kde se najednou jejich kulty vzaly. Téměř to vypadá, že vznikly jakoby z ničeho, hotové a připravené. Nebo i v tomto případě na lidi zapůsobily nějaké události, pro ně stejně zázračné a nepochopitelné, jako později Ježíšovo vzkříšení? Jakási nadpřirozená moc, či síla, která ohromila starověké národy? Nebo se snad jednalo jen o restauraci kultů, jež zde působily v mnohem vzdálenější minulosti, než se dosud domníváme, a tvůrci prvních známých starověkých civilizací, jakými byly Sumer, Indie nebo Egypt, se o tyto téměř již zapomenuté kulty starých bohů opřeli a pomohli je opět uvést v život?

To jsou důležité otázky, na které moderní historická věda stále nedokáže jednoznačně odpovědět. Tváří v tvář starověkým bohům stojíme zmateni, jsme pouze schopni odhalovat některá fakta, ale mnohem méně se ptáme po příčinách. Většinou odhalujeme jen důsledky tohoto mocného vzepjetí náboženství starověkých národů, jehož kořeny jsou pro nás v hlubinách zaniklých věků stále skryté.

Ale je možné, že výše uvedený příměr s polobožským Ježíšem není tím vhodným srovnáním, neboť na počátku té dlouhé historické epochy, kterou nazýváme starověkem, stálo zřejmě cosi jiného, než byla pozdější Ježíšova reformace a jeho vzkříšení po ukřižování, považované za zázrak všech zázraků.

Mýtičtí bohové starověku byli totiž jiní, než Ježíš. Ten byl přece člověk, ale se starověkými bohy máme co dělat s nadčlověčenstvím, doprovázeným ztvárňováním těchto božstev v jakési hybridní zoomorfní podobě lidských postav s tvářemi zvířat (např. v Egyptě, Číně, Sumeru, Indii, amerických indiánských kulturách aj.). Podle dnešních odborníků prý zvířecí tváře těchto bohů (ibis, krokodýl, šakal, opice, kráva, jaguár atd.) pouze symbolizovaly prehistorické atributy šamanismu, kde zvířata tvořila pro jejich uctívače součást primitivních náboženských kultů.

Ale je takový názor správný? Nebyly tyto zvířecí symboly spíše jakousi pečetí určitých rysů chování či povah, jimiž bohové starověku tolik připomínali odpozorovanou typologii vybraných zástupců pozemské fauny? Jak můžeme vědět, proč byl egyptský bůh Thovt zobrazován s hlavou paviána nebo ibise, zatímco bůh podsvětí Anúbis měl zase tvář šakala? Není to nakonec jen boží maska, za kterou můžeme dnes pouze tušit původní a nám po tisíciletích již neznámý skrytý význam?

Například božský pantheón starověkých bohů Egypta nám toto starodávné náboženství ukazuje jako velmi složitý věroučný systém, jenž byl v platnosti několik tisíciletí. Kde se najednou vzal? Kde se vzalo to prvopočáteční vnuknutí takový složitý systém bohů rozvinout?

...konec ukázky

 Copyright © 2016  Černý Drak    Všechna práva vyhrazena.